3

Na komedii příliš málo vtipné, na drama příliš málo vážné, na romantiku ... úplně mimo. Všechny tři hlavní postavy jsou nadto úplně neuvěřitelně nesympatické - z Adama mi bylo až fyzicky nevolno. Provokativní, kontroverzní závěr byl chytře vyspoilerován na plakátě. Je mi celkem jedno, jestli snímkem Tykwer bourá genderové stereotypy, kritizuje soudobou morálku (nebo naopak říká, že na ní není nic extra špatného) atd., já se prostě nebavil. (08.10.2011)

Díky Tomovi Tykwerovi už jsem moudřejší ohledně rakoviny varlat. Přesně vím, jak to vypadá, když se koule šmikne. Dokonce už si dokážu i živě představit, jak taková koule vypadá. Přitom nějaký čas to pro mě byla živá noční můra. Koule prostě byly koule a na ty se nešahalo. Ale tak dobře. Nemám z toho vysloveně fóbii, abych začal ječet a skřípat zubama, jako takový Johnny Depp když vidí klauny. Prostě jsem to přežil. Co mě ale vysloveně nebavilo, tak to byl další průběh samotného filmu. Jednalo se o takový pseudo romantický film, který měl jednou pobavit, podruhé zachmuřenou scénou zaujmout a celý ten paskvil měl dohromady dát vcelku zajímavý film. Tedy podle zdejšího hodnocení. Musím říct, že mně to ale nepřišlo vůbec zajímavé, ba naopak. Každopádně svoje chvilky to určitě mělo, jenže film nemůže být zajímavý chvilkově, ale v tomto případě celých 119 minut. A tenhle to prostě podle mě vůbec nezvládl. (12.09.2012)

,,PROČ SE DRŽÍME TOHO, CO NÁS ZNEHODNOCUJE A DEGRADUJE? OBVYKLÁ ODPOVĚĎ ZNÍ, ŽE NECHCEME BÝT ODLIŠNÍ. UMOŽŇUJE NÁM TO ZŮSTAT NA ŽIVU. A TO JE PARADOXNÍ. POHYBUJEME SE V MEZÍCH UZNANÝCH KATEGORIÍCH, PROTOŽE JSME JIMI POSEDLÍ A JSME MANÉVROVÁNI K ROZPOLCENOSTI“..... /// Lyrické dědictví Němců mě netankuje. Manželská apatie možná jo. Ale tady je zabalená do šlupky, přes kterou se těžce prohryzávám. Dialogy jako od Goetheho, místo ,,profláklých“ flashbacků – představy. Intelektuální keci, rakovina, sex. Nuda. Velká. Mám jiný problémy. Třeba někdy budu mít rakovinu, budu paroháč (?), umře mi matka. KAŽDÉ MLÁDÍ STÁRNE – hmm… ale že bych si nechal chlápka hrabat na ptáka… - nechme toho. Problémy lidí, který neznám, nezajímají mě a asi bych si s nima neměl o čem povídat. A jestli má bejt vtipný, že …(spoiler)..., tak možná trochu jo. Z tohodle nevšedního trojúhelníku tak budou mít radost všichni škodolibí gayové. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Mám nádor (buď v klidu, jsou i horší věci). 2.) Zjistím, že dneska mi ufiknou kouli bez celkový anestézie. 3.) Jsem fanda Unionu Berlín. 4.) Potřebuju vědět, jestli už se ze mě stala buzna (ne ze mě! Z tebe!) 5.) Thx za titulky ,,Babüzna“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (18.07.2011)

50%. Jak kdyby člověk seškrábl to nejhorší z filmů Toma Tykwera a vměstnal to do jednoho vychtěnýho artu. Od první minuty mě srala přešlechtěná elegance i různá stylistická řešení, nedbale poslepovaná dohromady, a ani klopýtavá konstrukce milostného trojúhelníku situaci nespasila. Jeho rozčísnutí ovšem klaplo a finále je působivé, ba i plnovýznamové. Přesto si troufám tvrdit, že tohle klubko z náhod, progresivních úvah a naťuknutých významových odboček je typicky evropským rakovinotvorným artem, jen ve verzi 2.0. (11.09.2012)

Tykwer mě nakopl do vajec. Vrstevnatý film o milostném trojúhelníku se na první pohled může zdát být jen lacinou perverzí a atrakcí o trojici znuzených "vysloužilců", kterým straší ve věži a nezvládají svou sexualitu, ale ve skutečnosti jde o nebývale precizní a podvratnou výpověď o krizi subjektu a jeho tradiční společenské role. Ne náhodou Tykwer tak výrazně pracuje s motivem "biologického determinismu" - dvě postavy bádají v oblasti genetiky, kmenových buněk a umělého oplodnění. Soudobá posedlost kontrolou a měřitelností člověka, onen perverzní rozklad subjektu na to, co Julia Kristeva nazývá patrimonial individual (člověk redukovaný na soubor orgánů s různou cenou na trhu) tu nabývá nebývale řízných metafor - např. když se matka jednoho z hrdinů nechá posmrtně vystavit v muzeu v rámci výstavy Bodies. Tykwer se vyrovnává i s druhou, řekněme převážně genderovou chimérou - člověkem, který je vymezen pouze podle toho, jak adekvátně zastává svou společenskou roli. V takto definované společnosti, která je navíc prolezlá násilím a katastrofami (ty se připomínají v druhém plánu z TV obrazovek a novin), je vlastně onen patologický milostný trojúhelník jedinou možností revolty. Ignorováním člověka jako pasivního vykonavatele společenské role a naopak intenzivním prožíváním toho nejosobnějšího navzdory tabuizaci vytváří Tykwerův Drei nesmírně plastický a působivý obraz lidskosti "proti konvencím". Co je na filmu hodno obdivu je způsob, jakým sofistikovaný myšlenkový podtext rozpouští v hravém zpracování, v němž je neustále patrná ironie, svižná žánrová koláž a obrovská míra bezprostřednosti. Co by jinak mohlo působit jako samoúčelná směsice sexuálních perverzit působí v Drei zcela přirozeně, měkce a odtrženě od všech možných stereotypů. Fascinovalo mě, jak důsledně Tykwer potírá v psychoanalýze klíčový fenomén otce - navzdory věku mi obě hlavní mužské postavy přišly jako děti, které se vracejí do blaženého světa, v němž je rozkoš ještě možná (protože nezatížená prvotním hříchem). Závěr je vlastně romantickým návratem ke kořenům non plus ultra. Morální poselství Tykwerova filmu tak může být třeba to, abychom přestali život vnímat jako kvantifikovatelný a manipulovatelný obsah Petriho misky a přijali ho v jeho plnosti, která se vzpouzí jakýmkoli kategorizacím. Chvílemi se zdá, jakoby Drei dokázalo úspěšně obejít limity jakékoli symbolizace a dotknout se věci samé... to je samozřejmě iluze, iluze, kterou si milerád dopřeju ještě jednou. Pro mě zatím film roku (jsem tak plný pozitivních dojmů, že dozajista opomíjím spoustu věcí, které mi mohly během projekce vadit...). (06.04.2011)