Ja, Olga Hepnarova
Moi, Olga
Ja, Olga Hepnarová
I, Olga Hepnarova
Obsahy(1)
Film Já, Olga Hepnarová je příběhem mladé ženy, která v roce 1973 nasedla do nákladního auta a v centru Prahy zabila 8 lidí. Svůj čin považovala za akt pomsty společnosti, která jí podle ní celý život ubližovala, a v roce 1975 byla jako poslední žena na území Československa popravena. Snímek je existenciálním dramatem Olgy Hepnarové, je příběhem osamělého člověka vymezujícího se proti většinové společnosti, příběhem, který vyústí v tragédii a nemá vítěze ani poraženého. Film nabízí pohled na traumatický život i čin hlavní hrdinky z určitého odstupu tak, aby se emotivně na stranu Olgy Hepnarové neklonil. Film je současně i dramatem lidí z okolí Olgy Hepnarové a snaží se najít příčiny jejího strašného agresivního aktu. (Bontonfilm)
(více)Recenze (656)
Černobílý obraz – především k umenšení emotivnosti, v druhé řadě až snaha evokovat minulost; absence soundtracku – opět umenšení emotivnosti; shodný bod zájmu prakticky všech scén filmu – nutně dává pochopit odcizenost, nýbrž nejen ve fabuli, ale i v syžetu je Hepnarová tak nějak „sama“; nezaujatý pohled na čin – navozující pocit čistoty a opět umenšuje emotivnost. Čekal jsem český film, který půjde na ruku divákovi. Přesto jsem se na něj moc těšil. Viděl jsem však suverénní obraz člověka, pravděpodobného hybatele českých filmových dějin. ()
Lépe bych to nenatočil. ()
Olga Hepnarová je určitě velmi silné a zajímavé téma. Michalina Olszańska byla jako hlavní hrdinka snímku rozhodně dobrou volbou. Černobílé provedení sedí k tématu, náladě i době. Ale to jsou za mě všechny plusy. Netuším proč, ale ani trochu se mě to nedotklo, bohužel mě to prakticky ani nelízlo, a to jsem čekala obrovské emoce. Proč tam herdek filek nejsou? Jestliže má film vyprávět příběh formou chybějících částí, dobrá, ale přece to nelze celé postavit jen na tom. Chápu a oceňuju, že se tvůrci snažili vylíčit Olgu neutrálně, nelitovat ji ani neodsuzovat. Ale tahle jakoby dokumentární neutrálnost, společně s absencí hudby a nedostatkem informací o tom, proč měla deprese, co přesně jí vlastně furt křivdilo a nakonec žádnými konkrétními zprávami o obětech, ve mě zkrátka vůbec nic nevyvolává. Bohužel. ()
Posledných 20 minút - áno. Ten "úvod" bol strašne, ale strašne slabučký. ()
Ať jsem se snažil, jak se snažil. Do hlavy Olgy Hepnerový se mi nepodařilo nabourat. Ta holka byla vážně magor. Ovšem výborně zahraná Michalinou Olszańskou. P.S. - Černobílá dodala filmu víc deprese a skepse. ()
Jestli mi něco opravdu utkvělo v mysli, byl to výborný herecký výkon neokoukané polské herečky Michaliny Olszańské. Člověk by řekl, že obsadit do role Hepnarové cizinku nebude šťastné, ale postsynchrony se po většinu stopáže podařilo udržet na úrovni, o které si mohou Vorel s Renčem nechat jen zdát. Krom dalšího pozitivního dojmu, a sice že sledujete něco odlišného od běžné české produkce, toho ale film už bohužel mnoho nenabízí. Použité výrazové prostředky, které inklinují ke strohosti, statičnosti a chladnosti, možná vystihují psyché hlavní protagonistky a navozují kýženou letargickou atmosféru. Stejnou měrou ale i brání divákově hlubší imerzi. O nějaké empatii už pak vůbec nemůže být řeč. Hledě na pustou filmografii režisérů se přitom nedá ubránit podezření, že místo o záměr jde o způsob, jak zamaskovat neschopnost pracovat s různorodými vypravěčskými technikami. Fakt, že se díváte více na sled nesouvisejících útržků ze života narušené osobnosti než na strukturovaný a dynamický audiovizuální útvar, pak má za následek mj. to, že obrazy smrti působí stejně dramaticky jako ty zachycující nákup salámu ve večerce. Takhle si působivé kinematografické dílo úplně nepředstavuji. 60 % ()
Pomalé psycho natočené ve stylu nové vlny 60 let, říznuté lesbian pornem. ()
Tento film je rovnaký citový mrzák ako bola Olga. Extrémne odťažitý , plochý a priamočiary. Je skvelou sondou do života budúceho masového vraha a samotných situácií, ktoré prispeli k jej formovaniu. Vizuálne prevedenie a absencia akýchkoľvek zvukových elementov len podškrtávajú vnímanie sveta Olgou, veľmi dobrá voľba. Nič iné na tom hodnotiť nebudem, keďže sa jedná o skutočnú udalosť a teda fakty, ale každému koho táto téma zaujíma vrele odporúčam. ()
Toto je znesvěcení odkazu Olgy Hepnarové. Tím, že ji režiséři degradovali na lesbickou nymfomanku a schizofreničku, odsoudili i to, co po Olze zůstalo. Jejich nerozhodnost je dalším osudovým kolečkem pro naši společnost, jež ani po tolika letech od tohoto posledního výkřiku bezmoci o pomoc, nebyla schopna problém nijak vyřešit. Se šikanózním týráním se setkáváme dennodenně, na školách, v práci, na úřadech, při cestě domů a bohužel i v rodinách. Kam až by musel zajít týraný, aby konečně s tím společnost něco udělala? Někteří lidé jsou zlí, a proto je nutné považovat společnost taky za zlou? Proto zlo nechce vymítit zlo? Tímto snímkem jste jenom zesměšnili všechny Pruegelknaeben. I tím jste, režiséři, přispěli ortelu a budete zatraceni stejně se společností, které se sami bojíte, aby vás náhodou nespojila s Olgou. Zde již není místo pro odpuštění. Božský soud není dost za jizvy na duši. Sama společnost si vychovává své katy. Nechť společnost okusí své plody kreatůrnosti. Nenávistné, provokačské, pomluvačské, zakéřné ovce bestiality. Nejste-li silné osobnosti, pak odsuďte i mě. ()
Je docela těžké tento snímek hodnotit tak, abych neprozradila tok děje ( pointu zná asi každý že). Nutno upozornit, že snímek je natočen velmi drsným způsobem už proto, že je bez kousku hudby se spoustou hluchých míst, která vlastně tak hluchá nejsou protože vám v hlavě šrotuje celá ta duševní bolest Olgy. Hlavní hrdinka byla božská a jak už tu píše Enšpígl, herečka první klapkou filmu změnila totálně identitu na Olgu. Nejvíce mě zaujaly texty Olgy po kterých doposud pátrám zda jsou opravdu její nebo pouze stvořeny pro film. Díky nim o to více chápete její duševní stav, který by dnes mohl být velice úspěšně léčen. Ale to už se ví. Jsem pravidelným návštěvníkem kin a poprvé bylo v kině absolutní ticho, ačkoli si polovina lidí vzala tradičně kopu žrádla. Tiché titulky na konci, rozsvícení světel v sále a diváci bez jediného pohnutí. Jo. Byla to síla. ()
Představitelka Olgy za 1, atmosféra a kamera za 1. Není to dokonalý film, ale je to dobrý film. Drobné mušky by se našly: Příběh ničím nepřekvapí, protože ho známe, takže film vlastně nemá žádný dramatický oblouk. Prostě žiju,žiju, naseru se a sednu do náklaďáku. Některé záběry jsou příliš dlouhé, aniž by fungovaly, aniž by to mělo smysl. Sexuální scény jsou také dlouhé a nemají žádný význam, kromě toho, aby se diváci pokochali krásou hereček- to stejné by šlo vyjádřit v několika vteřinách. Protože proč mám sledovat 3 minuty herečku při orgasmu? Co mi to říká o té postavě nového a jaký to má smysl ve vztahu k příběhu? Film přece nemusí všechno říkat doslovně, diváci mají představivost. Ale dobrý film, vtáhlo mě to. ()
z dvouhodinoveho filmu si pamatiji jen koureni cigaret, lizani kobercu, onanovani, hekani, mlaskani a sem tam zaber beze zvuku a sem tam divna veta. ()
Vážně jedinečný trochu psycho film. Je to asi jediný film úplně bez hudby, který jsem, kdy viděla a musím říct, že jsem se toho docela bále, ale moje obavy byly zbytečné, protože si s tím tvůrci poradili vážně výborně. Michalina mě taky velmi mile překvapila. Do role se vžila úplně na plno a poradila si s ní vážně výborně. Jediné, co mě tedy zklamalo a co musím tedy vytknout, tak čin samotný. Myslela jsem si, že se na něj bude film obracet víc, ale opak byl pravdou. Čin odbytý doslova za 10 vteřin a myslím, že by nebyla vůbec škoda, kdyby byl ukázaný přesně, jak se stal (Hepnarová objela místo činu jednou a až napodruhé vjela do lidí). Celý film se člověk na její čin připravuje a pak by se to dalo považovat za jednu z nejvíce odbytých scén filmu. Vážně škoda, jinak skvěle zpracovaný film. Poklona. ()
"Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím". Přesně po vzoru československé Nové vlny (ne nadarmo je film věnovaný Františku Vláčilovi). Černobílé, bez nediegetické hudby, dlouhé statické záběry. Sice artově někdy až příliš natahované, ale kvůli hlubšímu proniknutí do mysli hlavní antihrdinky nezbytné. Protože nebyla jednoduchá a už vůbec nebyla normální. Skvělá M. Olszanska se chytla role s vervou a smyslem pro dokonalost, sekundovaná překvapivě odvážnou M. Šoposkou na české poměry v překvapivě odvážných erotických scénách. Je vidět, že Já, Olga Hepnarová chce být film světový. ()
Na Olgu Hepnarovou (myslím osobu, ne film) jsem narazil spíše náhodou. Trochu mě přitahuje odvrácená stránka života, outsideři či vyvrženci společnosti. Teď už k filmu. Kriminální žánr mám velmi oblíben a na některé počiny jsem dost zvědavý. U tohoto filmu to nebylo jinak. Navíc v polské koprodukci, což je také má oblíbená země. Dobovému přiblížení jistě pomohl černobílý vizuál. Očekával jsem ale trochu hlubší vykreslení postav. Další výtkou je kamera – v několika záběrech je celkem statická (dlouhý záběr) či je zvolen zvláštní záběr. Někteří herci mohli dostat více prostoru. Od průměrného hodnocení film zvedá výborný herecký výkon Polky Michaliny Olszańské. ()
Solidní česko - polská spolupráce. 80% ()
Vysoko kvalitný snímok ktorému nie je čo vytknúť..čiernobiele spracovanie, kamera, dlhé tiché nájazdy kamery a strihs priam zahmleným objektívom sú atmosferické kedy akoby bol svet z perspektívy osamelej a stratenej Olgy Hepnarovej. Bez hudby, bez účelovej emócie...samotný akt zločinu je bravúrne natočený ! Herecký výkon poľskej herečky nemá ani zmysel komentovať...jedným slovom sa vžila do človeka ktorý stratil všetko...ktorého zlomil život a ktorý sa rozhodol spraviť to čo spravil. ()
Neexistuje český film, na který jsem se těšil víc. Proto přišlo nevyhnutelné, naštěstí pouze mírné zklamání z výsledku. Oceňuji stylové zpracování, přesnost dialogů a celkový ponor obou pánů režiséru do tohoto tématu. Přesto si myslím, že z hlediska pochopení celého příběhu Olgy Hepnarové zůstane stěžejní kniha Romana Cílka Oprátka za osm mrtvých. Filmu chybí sebemenší dramatická gradace. Rozhodnutí Olgy spáchat pomstu na lidech přichází ve filmu jakoby znenadání. Některé události jako zapálení domu v Zábrodí nebo velký hysterický výbuch Olgy na dovolené s Mirkem na Slovensku bohužel zcela chybí, přestože by ještě lépe vykreslily Olžin charakter. Ale jo, může být. ()
Weinreb s Kazdou najeli do vod současné české filmové tvorby a bezesporu v ní výběrem tématu i závěrečnou podobou snímku způsobili malé tsunami. Ačkoliv jsou některé záběry ve filmu delší než život jedné z desítek zapálených cigaret, chování Olgy je zachyceno zkratkovitě a pokud zároveň pozorujeme ambivalenci v jejím chování, jakýsi nejednoznačný postoj mezi touhu po oproštění se od společnosti a interakcí s ní a očividný (!) rozpor ve vlastních emocích a vnějších projevech, chybí hlubší přiblížení důvodu. Místo emoční sondy tak sledujeme spíše skicu, herecky velice zdařilou zejména co se hlavní představitelky týče (jako kdyby Olgu nemohl hrát nikdo jiný než Olszanska) a naštěstí nikoliv černobílou ve srovnání s barvou obrazu a šedí normalizace – navzdory mým počátečním obavám se autoři ve stále poněkud kontroverzním tématu (zj. kvůli reálnému historickému pozadí) nepasují do role soudců, ani obhájců (scéna se samotným obhájcem Hepnarové to ukazuje nejlépe: stejně jako se rozpouští příčetnost Hepnarové, tak pod protiargumenty taje její zatvrzelost a nezlomné přesvědčení o důvodech pro vraždu získává trhliny pod kritikou „zdravého rozumu"). Film, který zobrazuje opravdu niterné pocity člověka a osobní zážitky nejintimnějšího charakteru, paradoxně sklouzává k povrchnosti - částečně jako daň za míru odstupu, podpořenou vizuálně minimalistickou stránkou čí absencí hudby, a zejména kvůli překvapivě explicitním sexuálním scénám, které vždy trvaly o pár vteřin déle, než by se hodilo. A snad ani nebylo nutné volit tak skicovitý, po povrchu klouzající způsob zpracování, jehož síla byla málokdy taková, aby v divákovi vytvořil intenzivní pocit i nevyřčeným. Jakkoliv se může zdát, že i Olga Hepnarová byla zosobnění odtažitosti a nedospělé, zjednodušující povrchnosti, její vztah ke společnosti, alespoň k té části, která ji bezprostředně obklopovala, byl i kvůli prožitému (a vrozenému?) silný, komplikovaný, hluboce vzájemný. Až smrtelně. ()
Související novinky
Kino na hranici: hvězdy na těšínském nebi
Letos se v obou Těšínech budou slavit prázdniny s filmem. Na přelomu července a srpna se po pandemické přestávce diváci setkají naživo v rámci filmové přehlídky „Kino na hranici”. Co je čeká? „Loňský… (více)
24. Český lev - výsledky
Filmovým králem Českých lvů za rok 2016 se stal film Masaryk, který si odnesl rekordních 12 lvů. Tento film ovládl naprosto dominantně předávání Českých lvů za rok 2016. Ambiciozní film Anthropoid… (více)
Nominace pro 24. ročník cen Český lev
České lvy letos budou velkým česko-britským duelem. Masaryka se 14 nominacemi totiž vyzve na souboj Anthropoid s 12 nominacemi, jimž v hlavní kategorii sekunduje Rodinný film, Hřebejkova Učitelka a… (více)
TOP filmy 2016 dle TOP uživatelů ČSFD.cz
Výběr tří nejlepších filmů roku dle jednotlivých TOP uživatelů ČSFD.cz je každoročně oblíbeným čtením. Adepti měli za úkol vybrat tři pro ně nejlepší filmy, uvedené v roce 2016 do českých nebo… (více)
Skvělý příklad toho, kde se rozhoduje mezi uměním a čirým neuměleckým naturalismem. Když se umění neděje, když se někam postaví figura a ta dostane zadání něco říkat, tak to, co se děje, není žádný o sobě vtahující příběh, ale reprodukce zadání. Nesnižuji efekt, s nímž film oslovuje ty nadšené, protože si myslím, že samotný námět s Olžiným posmrtným promlouváním divákovi do duše je svým způsobem fascinující. Zpracování mě ale nepřesvědčuje, protože se vyznačuje cílením na mrtvolnost, ale místo aby mě naladilo na nějakou dekadentní strunu, zůstává celou dobu u toho, že se touto mrtvolností, o jejíž vyjádření šlo, naopak nechalo nakazit a takto doslova mrtvé nevyjadřuje nic. Každý, kdo to viděl, ví velmi přesně, co mám na mysli jinak vágně vyznívající „mrtvolností“: celé je to nuceně utlumené a udušené, plánovitě držené pod rozběhem, hrát se tu nesmí, je to takové povídání bez energie. Umění hrát tu není nedosahováno, je cíleně ubíjeno, zřejmě jde o nějaký bláznivý „artový“ nápad. Dialogy jsou lineárně intonovány, takže se vychází z premisy, že postava má mít jednotně charakteristickou kadenci hlasu bez ohledu na to, co chce po jiné postavě. Věty se nevlní, jdou buď nahoru, nebo dolů. To samozřejmě jen kopíruje prvotní fakt, že jinou než tuto lineární dynamiku nemá ani příběh. Většinou črtá imperativy a jejich reakce. Celé hraní je pak adekvátně tomuto rozvrhu úmyslně strojené a strojové. Údajná Hepnarová se tam oddává lesbickým radovánkám, píše si deník, s morbidní posedlostí se nimrá v odvěké nepřítomnosti smyslu všeho, vlastně láme život přes koleno, asi dělá všechno to, co skutečně dělala historická Hepnarová, jen to prostě nedělá tak, abych jí věřil a nějak s ní cítil. Pomíjím, že vůbec není zjevné, kde se bere, z jaké zkušenosti vyvěrá její postoj otloukánka, rozhodnutého pomstít se společnosti děsivě arbitrárním masakrem – nahozená kauzální vysvětlivka stopuje pouze vnitřní afirmaci zabijáka, vštěpujícího si identitu oběti, a s výjimkou podmínek ve výchovném zařízení nereflektuje žádné objektivní příčiny této sebeidentifikace –, postrádám prostě energii, onen známý efekt, že se mohu s protagonistou na některém z aspektů sám ztotožnit, k čemuž by došlo, kdyby se místo fascinací arbitrární volby masového vraha tvůrci rozhodli hrát. Jediné, co mi z toho všeho pak zbývá, je dopředu vyčpělý manifest o poutavé moci nihilismu a mystériu indiference. V Luther S02E03-04 se vypráví ne tak vzdálený příběh o dvojčatech, kteří si našli způsob, jak se zbavit empatie, nebo spíše, řečeno s Lutherem, propadli hikikomori a takto rezignovaní k veškeré lidské realitě a závažnosti života hráli děsivou hru s lidskými životy podle starých RPG pravidel (s jejich důrazem na horizontální osu nepředvídatelnosti; Symbol of Chaos), přebíjejíce jeden druhého hrůzností a sofistikovaností zabíjení. Do této hry zapojovali hod kostkou. Podle detektiva si tím zjednodušili rozhodování. Hepnarové motivaci bych sice nediagnostikoval obdobně, protože jednoduše nejde o hru (přinejmenším nejde o soutěž s čímkoli a s kýmkoli, leda o vnitřní transmetafyzický experiment, obvykle nazývaný „pokušením“ či „provokací“), – ale koneckonců je nanejvýš podstatným znakem shody ono definitivní vypovězení empatie. Proto si prostě porovnávám vzrušení, jehož u mě dovedla navodit rivalita dvojčat ze seriálu Luther, a absolutní lhostejnost k této Olze. () (méně) (více)