Calvary
Calvary
Kalvária
Calvary
Calvary
Režie:
John Michael McDonaghScénář:
John Michael McDonaghKamera:
Larry SmithHudba:
Patrick CassidyHrají:
Brendan Gleeson, Chris O'Dowd, Kelly Reilly, Aidan Gillen, Dylan Moran, Isaach De Bankolé, M. Emmet Walsh, Marie-Josée Croze, Domhnall Gleeson, David Wilmot (více)VOD (2)
Obsahy(2)
Irské drama s prvky černého humoru pojednává o knězi, který je sužován zlomyslnými obyvateli svého městečka. Poté, co mu během zpovědi jeden z farníků vyhrožuje smrtí, se musí otec James pustit do boje s všudypřítomnými temnými silami. V hlavní roli irského dramatu prodchnutého černým humorem se představí Brendan Gleeson jako otec James, duchovní z místní venkovské farnosti. Ten se během nedělní zpovědi dozví, že se ho jeden z jeho farníků chystá zavraždit. Neví však, o koho se jedná. Jamesova smrt by pro nešťastného muže byla zadostiučiněním za zneužívání, kterého se na něm v dětství dopouštěl jiný katolický kněz. James, jemuž zbývá pouhých sedm dní na to, aby se v rámci svých příprav na smrt smířil se světem, se vydává na kalvárii napříč malým irským městečkem, setkává se s jeho obyvateli a přitom se snaží vypátrat potenciálního vraha. Na této pouti zjišťuje, že se instituce, které zasvětil svůj život, stává v dnešní době zastaralou, což v něm vzbuzuje pochybnosti o smyslu jeho víry. (Cinemax)
(více)Recenze (261)
Divadlo na "otevřené scéně" ...a kvalitní ()
Brendan Gleeson sa dostane do írskeho zapadákova do farnosti plných hriešnikov, ktorí majú problémy so sebou a nejaká viera je im u prdele a skôr ako kajanie sa za svoje hriechy ich baví pokúšať svojho pastiera a zistiť koľko toho znesie a či dokážu otriasť jeho vlastnou vierou, o ktorej tiež nie je úplne presvedčený a uvedomuje si nedostatky svojich chlebodarcov - cirkvi . McDonagh síce na začiatku vyskladá zápletku, o jednom zatrpklom farníkovi, ktorí má plné právo nenávidieť církev a rozhodne sa, že zabije nevinného kňaza za 7 dní, aby si vyrovnal svoje staré účty a učinil nejaké prehlásenie. Avšak toto je len vedľajším motívom, ktorý film pomaly ženie do finále. McDonagh počas týchto siedmych dní rozpráva príbehy, ktoré s vami a vašou vierou trošku zamávajú a vy sa pýtate kde, že to vlastne patríte resp. sa hrdo hlásite (ak ste veriaci) do spoločenstva, kde sa kryjú pedofilní kňazi, kde zomierajú nevinní ľudia, s vďakou sa prijímajú dary od finančných zlodejov, ktorí okradli milióni ľudí, kňazov bez integrity ale riešia sa aj iné zaujímavé veci zo spoločenského života ako je nevera, homosexuáli alebo samovraždy. Toto chodenie od dverí k dverám, môže byť pre niekoho odradzujúce a nudné, ale McDonaugh tu krásne ukazuje, prečo niektorí ľudia majú problém veriť v niečo viac a vy sa im ani moc nečudujete. Nemám potrebu to vidieť niekedy v nudúcnosti znova, ale toho času strávenom pri filme neľutujem 7/10....a má to veľmi dobrý cast aj keď Dylan Moran tam bol vážne ako päsť naoko a čakal som kedy dorazí Manny a Fran. :D ()
Buď se dá Calvary považovat za ultrabrutální komedii, nebo cynické drama s lehkým náznakem detektivky. Já se v tom nehodlám nimrat, protože je to vlastně jedno. Jako ortodoxní fanoušek Otce Teda jsem si říkal, že to snad nemůže být náhoda, že ti Irčani skutečně musí mít nějaký zakořeněný problém s klérem. Vedle fenomenálního Gleesona zaujmou O'Down a Moran, kteří své role uchopují svým klasickým způsobem, což je možná trochu škoda (snad to jinak neumí). Já jsem byl ještě zvědav na to, co předvede další z mých oblíbenců De Bankolé. Scénář na něj bohužel pamatoval jen jako na "jakýhosi černocha", byl spíš rekvizitou, než postavou - to zamrzelo. Jinak ale pětihvězdičková spokojenost. ()
Pod šokujícím a poněkud zvráceným prvním plánem (který je celý nastíněn v úvodní scéně, vlastně v úvodní větě) se schovává velmi podstatné, velmi odzbrojující a velmi katolické zamyšlení nad otázkami viny, víry, zástupné oběti, souběžných pocitů hlubokého smyslu a neméně hlubokého vyhoření a frustrace... a ano, odpuštění. --------------- McDonagh (bratr toho druhého McDonagha) celý narativ staví do extrémní hyperboly až grotesknosti, což Kalvárii umožňuje fungovat i jako docela solidní černá komedie pro běžného diváka, nicméně zároveň implikuje poměrně výrazný archetypální přesah, připomínající místy až jakousi "křelinovskou" výsměšnou, univerzální moralitku ... kdyby modus vyprávění nebyl tak stylově a moderně "drsný". I přes až absurdní bezostyšnost farníků a přes stěží uvěřitelnou eskalaci událostí v rámci jednoho týdne však zároveň film nikdy neztratí svůj vnitřní tah, spiritualitu, smysl, možná i proto, že přese všechno nejpůsobivější a nejzapamatovatelnější jsou právě scény tišší, nenápadnější. Tomuto McDonaghovi možná trochu schází tvůrčí vize jeho bratra a v posledku je jeho práce mnohem typičtější a klasičtější, ovšem obsažní jsou víceméně stejně. --------------- Gleeson předvádí úchvatný herecký koncert (což je u něj pravidlem, ovšem zde jsme opravdu ještě o něco výše než normálně) a svou "roli" hraje rozhodně i krajina - zde se nejedná o opulentně nasnímané "Irsko coby Hobitton", jaké Ford s Hochem předváděli v The Quiet Man, mnohem více jde o syrovou, byť krásnou pustinu, která snad jako by dováděla své vyprahlé obyvatele k oněm extrémním pozicím, se vším tím stroze nasnímaným zdůrazněním nehostinnosti a ... opět, drsnosti. --------------- Někdo by nejspíše řekl, že extrémně kladné hodnocení filmů osobně duchovně významných je pouhou krátkozrakou libůstkou hraničící s akutním projevem ztráty objektivity; já říkám, že obsahují právě z této své pozice jistý osten smyslu, který nelze neoplatit hodnocením nejvyšším. P. S. - Co by na to řekla Flannery? ()
Podle názvu, hereckého obsazení a hodnocení na CSFD jsem čekal mnohem hlubší divácký zážitek. Tak snad někdy jindy. Skutečná filmová Kalvárie zde: Dogville (2003) ()
Zajímavý příběh, nádherná krajina, krásná hudba a skvělý Brendan Gleeson. Nejsem věřící, ale mít někde poblíž takového kněze, možná bych byla. Silný začátek a závěr. Ale John Michael není Martin. ()
Neskutečně blbé a trapné (a totálně ubohé ve srovnání s Deníkem venkovského faráře), od nízkosti zachraňující sem tam hudba a hlavně závěr a vyplatí se počkat i na titulky... ()
Velmi cynická a velmi zábavná jedovatá slina, flusnutá důvěřivým divákům na jejich neposkvrněné roucho. Chvílemi to i vypadá, že se Bůh, ten starý flegmatik, ustrnul a podává nám pomocnou ruku... až na to, že v ní svírá revolver a jeho božský prst právě tiskne spoušť. Flanďáci všech zemí, lomte rukama nad božským Brendanem Gleesonem! I hořkou černohumornou slzu smíte ve finále uronit, nad jeho úplným a bezvýhradným odevzdáním se do rukou Páně a nad jeho skvěle zahranými (či snad, nedejbože, skutečnými?!) pochybnosti. ()
Schematičnost postav neubírá na hloubce té hlavní, naopak jí přidává. A i když celý příběh je zoufale prvoplánový, což se u sociálních povídek občas stává, snaží se odkrývat témata těžká a nedělá to s obvyklou laciností. Jen s jejím náznakem. Kněz, který je pro své nejlepší úmysly, pro víru v morálku, která už neexistuje, nucen nést tíhu celé komunity na zádech a nikdy za to není chválen, naopak je konfrontován se záštiplnou lhostejností, protože o skutečnou péči v realitě nikdo nestojí, je archetypální charakter. Jeho souboj sám se sebou, s rozhodnutím být dobrým člověkem a k tomu knězem, je onou kalvárií - nikoliv sedmidenní čekání na smrt. Proč ne, říkám. ()
Vynikající Irské drama, žánrově skvěle vybalancované na pomezí černočerné komedie a silného, až trýznivého dramatu. Hvězdně nabytý výlet na irský venkov s plejádou prazvláštních postaviček. D. Moran se sice může snažit jak chce ale Bernarda Blacka v něm už uvidím vždy. Jako bonus krásná irská hudba a úžasné záběry scenérií. ()
Film mě celkem nasral.Pokavaď hledáte něco depresivního,tenhle film je jasná volba. ()
Hezké exteriéry, zrzavé postavy, černé pivo, český (irský) humor. ()
Můj první irský film, co jsem zkouknul a jsem rád, že jsem ho viděl. Calvary se ze začátku jeví jako velmi nenápadné dílo a moc diváka nepřiláká, ale v průběhu filmu si nad těma všema různýma otázkama zapřemýšlíte a prociťujete se pomalu ke každé postavě a vlastně zjistíte, že ten film vás baví a že hlavně ke Gleesonovi jste si udělali nějaké pouto. K tomu vás doprovází nádherná krajina, písničky, domky a trocha té detektivky. Nakonec se z toho stal velice příjemný a emotivní film. ()
Jsou filmy, které člověka chytnou bez ohledu na jejich kvality. Tento snímek mě trefil přímo na komoru a neřekl bych, že mu kvality scházejí! Brendan Gleeson je mým oblíbencem už dávno a to nejen za "Bruggy". Svého kněze, který snímá všechny hříchy své farnosti hraje naprosto excelentně! Nemá to ale vůbec jednoduché, protože lidé z jeho okolí zosobňují všechny problémy, které sužují současný svět. Přetvářka, nevěra, cynické chování, amorálnost a celkové odlidštění a ochlazení mezilidských vztahů. To vše padá na jeho bedra a aby toho nebylo málo, tak mu při zpovědi pohrozí jeden "věřící", že ho zabije! Právě ztráta víry v Boha a to že jsem se jej přestali bát je jednou z příčin současné neradostné situace mezi lidma. Smutný, ale skvěle natočený film s hlubokými myšlenkami si nezaslouží jiné hodnocení, než pětihvězdičkové!!! ()
Nuda až do nebes. Táhlé o ničem a konec mě doslova udolal. Díval jsem se na to hlavně kvůli Chris O´Dowdovi, co tam jako bude vyvádět a hrůza. Ukecaná, nicneříkající nuda, která jak blbě začíná tak ještě hůře končí. ()
Tento film je pre mňa ukážkou akejsi post-kresťanskej spoločnosti, v ktorej slovo kňaza nevyvoláva ani úctu, ani odpor.. už nevyvoláva nič. Kňaz je osamelým ostrovom, už nikým nepotrebovaným. Pôvodný leitmotív hrozby smrti sa úplne potápa v obraze tejto spoločnosti a vyznieva až zbytočne.. nikto tu totiž do hĺbky nerieši príbeh vraha, ani jeho vnútorný zápas. Trochu navyše tu bola prítomná aj "karikatúra" druhého kňaza, ktorý mi pripadal ako z ideologickej rozprávky. Napriek tomu je každopádne po záverečných titulkoch o čom uvažovať. ()
Příběh není detektivkou, otec James ví, kdo je kdo. Není zbabělec, a nenechá se zlomit ani stupňujícími se útoky. Chce stát tváří v tvář. Jamesův protivníkův zůstává divákům skrytý. Jedná se o působivé drama muže, který se nezalekl výhrůžky a kráčí pevně vpřed. Trochu jsem postrádala pohled z druhé strany. Kromě úvodu, kde onen nešťastník vypočítává své útrapy, se nijak neprojevuje. Jedinou motivací zůstává touha způsobit šok, což je trošku slabé vysvětlení v době, kdy se již dávno případy zneužívání řeší. Jako pecka by to působilo, kdyby se jednalo o první zveřejněný případ svého druhu, tady to tak úplně nefunguje. ()
I když to není čistý a jasný příběh a jedná se spíše o sérii úvah vedoucích k zamyšlení, má film hloubku a vybízí k přemýšlení, už jen o tom, o čem či k čemu to vlastně bylo... ()
Od bratrů McDonoughů čekám vždy kvalitní, trochu depresivní a velmi vtipný film. Brugy byl prvním filmem, který mě chytnul a nebyl překonán ani Psychopaty, ani Pomáhání a chránění. Ani toto smutné, ale občas vtipné drámo není jako Brugy. Gleeson je výborný herec a svou roli dobrosrdečného otce, který se snaží udržet na svém místě klid a pořádek a je tolerantní vůči všem, zvládá skvěle. Vedlejšáci jsou ale jeden horší než druhý. Slizký doktor Malíček, manželka děvka, pošahaný řezníček, Chladnej černoch, co asi nemá čistý svědomí, egoistický podnikatel nenaplněný a prázdný....no až na dvě nebo tři vyjímky, jedna horší postava než druhá. Gleesnovi fandíte, aby se mu podařilo vše vyřešit, už od začátku asi jako Mikkelsonovi v Honu, i když Gleesona zase tolik nešikanuje jeho vlastní lid, spíš ho ignorují. ()
Související novinky
Malíček míří do Labyrintu
Irský herec Aidan Gillen se objevil třeba v Temný rytíř povstal, kriminálce Blesk nebo letošním dramatu Kalvárie. Nejvíc lidí ho ale zná jako Malíčka ze Hry o trůny, kde pletichaří jako o život a… (více)
Za příklad něčeho dobře vyřešeného uvedu dvě scény: jedna, kdy kněz mluví se zpovídající se a odpovídá jí na ambivalentně vyhodnotitelné teze tím, že přesvědčivě podaným střídáním afirmace s negací vystihne neřešitelnost těchto otázek, konfesní poctivost vůči nimž přesto vyzývá spíše k odmítnutí krátkozrakých, domněle výhodnějších postojů typu „mě se to netýká“, „nejsem k nikomu zodpovědný“…, a druhá, kdy divák musí souhlasit s knězem, že jakkoli protrpěný a vydřený cynismus si kdo nakonec osvojí, je to stále cynismus a cynismus je pravým opakem milosti, k němuž se tak či onak rozhodujeme dobrovolně, zatracujíce se z důvodů, kvůli nimž bůh své dílo přece nezatracuje (kněz, opravdu vzorně následující Krista mezi všechny zbloudilé duše, neshazuje ničí životní zkušenost a třebaže maje pochopení pro řadu bezhodnotový nadhled vyjadřujících sentencí je vzápětí odmítá jako stereotypní výmluvy, včetně té o tajemné logice a legitimitě všech možností, k jakému životu se lze rozhodnout, není tak akademicky konfesně nadutý, aby nerozuměl věcné závažnosti příčin, již lze doložit statistikou vzájemných vazeb mezi okolnostmi a jejich pozdějšími projevy v tak neúprosně determinovaném osudu člověka, a přesto, opakuji, přesto, že v souladu s tímto osvíceným imperativem humanity bere zpět pojmenování zločincova cynismu laciným, věrně trvá na tom, že je to cynismus). A teď marxisticky. Křesťanský výklad má hlavně odvést pozornost od toho, že vás někdo oškubal, a přivést vás k tomu, že ho ještě budete litovat. Nebýt tohoto politicky podvratného myšlení, neustále vyzývajícího k upřednostnění osobního sebezpytu před odsouzením druhého, tyto umělé živly moderního ekonomického pseudosvěta by po odpovídající reakci na zbytečnou recesi zmizely z povrchu zemského. Jen takto pragmaticky lze totiž řešit otázku spravedlnosti, očekává-li se od mas elementární loajalita jak ke státnímu útvaru, tak celému civilizačnímu okruhu, jelikož co si může dovolit odpouštět hypotetický stvořitel a jeho služebník, nesmí hned promíjet naše společenské zřízení, které zkrátka nikdy nelze úspěšně projektovat bez toho, že bychom provinění s příslušným aparátem represe měli podle míry veřejného zájmu rozškálované. Ne, že by nebylo veřejnou věcí, jak se k sobě doma chováme, do kolika máme otevřené hospody atd., protože neexistuje žádné kausálně isolované soukromí, nicméně stát, který se nemůže příliš autoritativně zabývat kupříkladu tím, jak často spolu lidé žijí tzv. „na hromádce“, jestli si lžou a nectí jeden druhého apod., by zároveň neměl nechávat na zpovědi, jestliže někdo z nás vyvolá globální nárůst nezaměstnanosti, trvale naruší koherenci ve společnosti a v masových proporcích sabotuje hodnotu lidské tvůrčí práce. Křesťan tu zase jednou zneužívá konfliktní potenciál ve společnosti k tomu, aby poukázal, jak je každé selhání prodchnuto morálním významem, na nějž si troufá přehlížeje masové oběti degradovat obrovskou vinu, jako by snad každá vina byla stejná a jako bychom si proto, že všichni máme svoje objektivní slabosti a podle této metafysiky pášeme nějaké zlo, ani nic jiného než taková kontraproduktivní hovada na vedoucích posicích nezasloužili. Mě ale nezajímají Kristovy rány, zajímají mě externality. Z rozvoj života ochromujících, do bídy a řady krizí od migračních po environmentální uvrhujících externalit žádná oběť nevykupuje. Důsledkům neunikneme, pěkně to za ty firmy všichni zaplatíme. Zároveň se tu zopakuje to ubohé neoliberální cliché, vyvolávající ve mně touhu dupat po ksichtech, které, zpravidla ústy těch bez seriosní zkušenosti s tvorbou reálných hodnot materiálních i duchovních, svaluje recesi na centrální regulaci, která se zde právě paradoxně dopustila toho, že v zájmu zprostředkovatelské třídy celé dekády nezodpovědně deregulovala: tedy regulativní sílu, která se ve společnosti konvergující k organizační dohodě ohledně rámujícího režimu jejího hodnotvorného a alokativního chodu vyskytuje z podstaty, čili neeliminovatelně, odevzdává tržními náhodami zvýhodněným a marketingově akceschopným strukturám, přičemž se prachsprostě předstírá, že taková ideologická propaganda falešných zásluh a potřeb, včetně příslušného rozhodování o orientaci společenského celku, je snad méně manipulativní a efektivní než explicitní a zdaleka ne tak sofistikovaná propaganda neliberálních totalit. Mám už dost toho, jak stále pramálo lidí je imunních vůči sentimentálnímu překrucování podstaty politického zločinu. Má mě zajímat, že irský finančník cítí „vinu“? To je přece jeho osobní problém. Je-li vůbec nějaká metafyzika, nikdo ho metafyzicky nezatracuje. Je ale nutné srovnat účty, protože neuškodil bohu, ale lidem, za něž hypotetický bůh ani jeho služebníci nemají právo co odpouštět. Společnost, která nemá vůli k sebezáchově a zabývá se světem individua, místo aby se starala o to, jak nejperspektivněji pluralitní východiska uplatnit, tenduje k sebedestrukci. Snímek, instruován křesťanským liberálním paradigmatem, předstírá, že společenský problém je vlastně výsostným problémem svědomí, do jehož řešení sama postižená společnost nemá co zasahovat. To je křesťanská usurpace problematiky v době, kdy je třeba radikálně trestat a zjednávat pořádek. Takovou liberální propagandou ochromené státy resignují na svou povinnost dělat svět srozumitelnějším, ustoupí nevolenému a z principu nekompetentnímu arbitru transcendentního vyrovnání, budou stále méně akceschopné, až pod tlakem křesťanské infiltrace všeho nakonec zaniknou. Finančník je svými odpověďmi a vlastně celým stylem dialogu vylíčen jako morální selhání, nešťastná, ba štěstí neschopná, hypertrofovanou dostupností konsumních artiklů znuděná oběť své slabosti vůči démonu chamtivosti a vlastně kouzelný případ příležitosti ke spáse. To navíc vyniká v kombinaci s pokryteckým osočováním katolické církve z téhož hříchu chamtivosti, čímž se de facto hrubě deformuje exaktně doložitelná aktuální pravda, že došlo a dochází k okrádání pracujících na všech možných úrovních, ke globalisačnímu rozvratu v zájmu businessu, těžícímu z apatie konsumenta tam, kde je ještě co konsumovat, a ke glorifikaci hyperparazitní redefinice meritokratického modelu, jakou je kapitalismus. Je občansky nepřijatelný dojem, že zde máme co dělat s problémem osobně morálním, jak se snaží namluvit emoční ladění snímku, a pokud lze ještě co konstruktivního dělat s tímto rozvratem politického myšlení obecně, je to soustavný útlak vůči všemu protestantskému, co se kde chopí příležitosti překrucovat podstatu. Poškozena nebyla morálka a ekonomickou ranou v podobě deprese nebyl vbit jediný hřeb do těla božího, byl znevážen, uražen, ponížen, napaden politický řád a systém soudržnosti, byly zkaženy celé národy, jako se poničí stroj. Pohrdám bohem, který si dovoluje za mě a mé bližní - věcněji: mou třídu - odpouštět těm, kdo měli v životě tolik pohody a času, že si takového bláznivého boha mohli vymyslet, aby v jeho jméně uvedli již tak všudypřítomný vztah příživnické závislosti všech osob mezi sebou v soulad s legislativou a paradigmatem efektivity, takže se příživník za příživníka považuje tím méně, čím je jeho příživnictví mohutnější a bezskrupulóznější, - bohem zlodějů, který předstírá, že třídy nejsou, aby pomáhal v okrádání dál. Pohrdám i jeho ďáblem, který hraje otrocké role v prospěch jeho dobré pověsti, zatímco se svět hroutí. Pohrdám celou tou falešnou apoteosou alibismu, jakou je dualistická metafysika křesťanství, a jestliže si nějaký křesťan hraje na to, že jeho víra a způsob interpretace společenských neřádů a neladů, jímž chce obrátit naše rozhořčení v soucit, jsou politicky neutrálními stanovisky, jimiž nijak nenarušuje chod světské spravedlnosti, zaslouží si být konfrontován s pověšením každého, z jehož činnosti bytní fenomény pracující chudoby, nezaměstnanosti a globálně narůstající socio-ekonomické a kulturní frustrace; má-li se svým bohem pravdu, trestem smrti bude takový případ delegován božímu soudu a společnost si uleví vědomím, že už ji nebude moct poškodit. Takový bůh není problémem víry jako takové, ale politického vkusu, jemuž by faktičnost takové víry samu víru v život jenom zkazila. Křesťan mě chce přesvědčit, že mě má pohoršit chamtivost někoho, kdo se ukájí materiální možností „nachcat“ na umělecké dílo, aby tak snížil hrůzu, která za touto disposicí stojí účetně v podobě milionů ožebračených existencí, většinou slibnějších, než kdy budou potomci těchto jen takovým hloupým bohem snesitelných kazisvětů; je to vrchol arogance, jestliže se chce ještě litovat hovado takových rozměrů, že mu v důsledcích svého počínání nestačí masoví vrazi; umělecky prestižní statky těchto lidí, s jakoukoli historií a původní „aurou“ (Walter Benjamin), nemají už žádnou cenu, protože jako takové symbolizují svět znechucující porážku poctivosti prostých lidských snah a zásluh a nakonec symbolizují výsměch originalitě a jedinečnosti, suverenitě nepodplatitelného génia, již původně představují. Bůh, který není marxista, nakonec vždycky pošel na svou prolhanost, a jediným věčným opravdovým bohem je svatá bezbožnost: poctivé vědomí, že jsem neublížil bohu, že jsem se neprovinil vůči neznámým bytostem mrtvého nebo fantaskního světa, ale přítomnému člověku. Člověk nesmí mít slitování s perversními bohy intelektuální zahálky, nechce-li na ně zaniknout. () (méně) (více)