Nebe nad Berlínem

Film s caprovským námětem natočený tak, jak by ho Capra nikdy nenatočil. Má to svoje nezpochybnitelné kouzlo. (27.12.2011)

Nádherný pomalý film pro pokročilé :-) . . . Pro trpělivé, citlivé a otevřené duše a srdce. Viděno třikráte a kdykoli rád znovu... Navíc - kdo neviděl tenkrát v tom osuma- či devěta- (to už si přesně nepamatuju :-) -osumdesátém v klubové premiéře, kdy ještě >velká berlínská< byla na věčné časy a husákovi bijci mlátili po ulicích lidi - nepochopí. Tenkrát jsme šli s přáteli z toho jundrovského filmáče a tak nějak VĚDĚLI, že už si komunisti můžou pomalu definitivně... Neříkám, že jsem tomu sám v sobě zcela věřil, ale ta síla...! (21.10.2005)

Filozofická meditácia o láske a ľudskom bytí. Veľmi pôsobivý film a rozhodne jeden z najlepších vôbec. (08.04.2009)

(1001) Krásná "alternativní oddychovka". Když obraz prvně zbarevněl, myslela jsem, že radostí vyskočím až ke stropu. A to se mi líbí vždycky, znovuobjevování již objeveného. A nakonec si ještě začnu říkat, že Bruno Ganz fakt válí. S culíčkem byl k sežrání, v přebarevném obleku potom taky. Jo. Tohle mi prostě sedlo. (05.12.2009)

Nemám nic proti filosofujícím romanťárnám, které nikam nespěchají, ale když se polovina filmu skládá z totálně zbytečných scén, začne se ne úplně ideálně naladěný divák chtě nechtě nudit, a výrazněji pak nepomohou ani solidní herci, magická hudba, vymazlený vizuál a myšlenkami protkaný scénář. Chápu úmysly, ale nejsem s nimi přes všudypřítomný chlad a odstup filmu schopný navázat jakýkoliv kontakt. (23.12.2009)

Jeden z nejkrásnějších německých filmů, co jsem kdy viděla. Asi nejvíc se mi líbil kontrast snových pasáží s těmi dost krutě realistickými (těch bylo ale méně) nebo černobílých s barevnými (film začne být barevný vždy, když Damiel něco pocítí, a potom, když se stane člověkem). Někdy jsem sice měla problém plně pochopit hloubku filosofických úvah, které pronášeli anděl Damiel (Bruno Ganz) a jeho láska artistka Marion (Solveig Dommartin), ale to nic nemění na tom, že jsem si z kina odnesla nepopsatelně krásný melancholický pocit jakéhosi smíření se. Pěknou roli dostal i Peter Falk, který si zahrál bývalého anděla a také sám sebe, a který svádí ostatní anděly, aby se staly lidmi. (28.03.2005)

Film s takto romantickým názvem probouzí asociace spojené s některými ruskými válečnými díly (MOSKEVSKÉ NEBE) světové kinematografie hraného filmu. S postupujícími metry zjišťujeme, že tato očekávání jsou i naplňována, i překračována. Esoterické bytosti, které mohou – i nemusí být – anděli, procházejí městem a jeho dějinami. Podobně jako Passoliniho hrdinové mluví a myslí v dlouhých rozvitých, navíc rytmizovaných souvětích, která nemají daleko k volnému verši. Jsou konfrontováni s velkým městem na Sprévě a Havole, s jeho dějinami (se zvláštním akcentem na osvobození města Rusi a jeho pustošivými následky), s přepestrou mozaikou událostí, zákoutí i lidských osudů z dějin největšího německého města. Postupem doby se v té spleti orientují, informační chaos se tříbí a začínají z něj vystupovat konkrétní jedinci. Z jednoho z nich se postupně klube někdejší transcedentální kolega obou hlavních hrdinů. První poslechne jeho výzvu a podá mu ruku. Okamžikem podání „pozemští“ a začíná se přibližovat ke své osudové ženě, kterou spatřil poprvé na rockovém koncertě; z nepatrných náznaků lze soudit, že ani ona není tak docela bez nadpřirozené aury. Spojení lásky a humanizujících tendencí symbolizuje kus brnění, které mu věnuje jeho předchůdce v okamžiku jeho transsubstanciace. Druhý anděl v obdobné chvíli odolá a zůstává uzavřen ve své duchové skořápce. Příběh, jehož fabule se rodí postupně a splývá dokonale s vnímáním svých hrdinů, je křehkou balancí filmové řeči vědomě budované na hraně duchovna-nadpřirozena-ideálna a materiálna na pozadí velkoryse pojaté reflexe německé národní identity; docenit tento aspekt pozoruhodného díla dokáže zřejmě naplno jen vydatně poučený a reflektující německý divák. Umělecký film (filmové umění) dostává ve Wandersově vnímání a vyjadřování další neuvěřitelný rozměr, který svého tvůrce staví do absolutní špičky žánru. Poprávu a jednoznačně. (29.11.2013)

Musím uznat, že Wim Wenders je opravdu pan režisér. Nádherný, poetický film s hlubokým příběhem a umocňující hudbou od Nicka Cavea. Trochu jiná "romantika". (20.05.2003)

Pokud má být tento film filozofií, netušil jsem, že se dá filozofie vystavět na pouhém pocitu... Atmosféra jako čirá esence filmu. Filmu o andělích bez náboženského kontextu, filmu o městě a lidech, který však pozvedá k nebeskému zážitku. Filmu, "ve kterém i slova jsou jen pouhou hudbou." (01.05.2007)

Jden z tych filmov, ktore by mal vidiet naozaj kazdy filmovy milovnik. Pohlad na ludi a ich zivot ocami anielov, ktori aj ked tu boli od pociatku nasich vekov a obvplyvaju absolutnym vedenim, nevedia, ake je to naozaj byt clovekom. Nadherna, rozjimava a vizualne a zvukovo dokonale spracovana filmova basen. Treba vyzdvihnut fantastickeho Bruna Ganza, ktoreho vykon docenite az po jeho premene na cloveka. Jeho herecky prejav sa zmeni tak vyrazne a takym sposobom ze je to priam famozne. A to ste urcite nevedeli, ze zem je plna anielov ktory sa rozhodli byt ludmi a ze jednym z nich je porucik Columbo :) Koli takymto filmom bol vynajdeny kinematograf. (10/10) (13.06.2007)

Myšlenky proudí jedním směrem, myšlenky proudí opačným směrem. Dotknou se letmo, zasáhnou hluboko, navodí trudnomyslnost, tu vystřídají radostí ze života, bezbřehým optimismem. Při mé nynější zálibě v nadčasových knihách Josepha Campbella jsem byl zasažen desetinásobnou silou. Nebe nad Berlínem budu navždy počítat mezi v jeden z mých nejsilnějších filmových zážitků. Takový, u kterého se nedá mluvit o prožitku ve formě profánního diváckého "tak jsem to konečně viděl", ale rovnou o duchovním vytržení, epifanii. (08.10.2008)

Žijí mezi námi. A naslouchají tomu, co v duchu říkáme, docela potichu, sami sobě. Kolikrát jsem si vzpomněl na letmý dotek na rameni někoho, kdo se cítí sám, kdo na sebe bere všechnu tíhu světa, nebo aspoň neporovnatelně víc, než dokáže unést, dotek plný porozumění a přijetí, který část té přílišné tíhy v tom správném čase dokáže z těch ramenou sejmout. Kolikrát jsem ten dotek sám pocítil? Film, který říká věci, které jen tak nějaký film nedokáže. Ukazuje, nebo spíš dokazuje, že existují; a že jinak, bez nich, by to ani nešlo. Zkuste se ohlédnout, až jednou nebudete vědět, kudy kam, až už budete beznadějně unavení z toho, jak moc se snažíte najít cestu ven… (psáno v den, kdy jeden z těch mála, kterého jsem viděl na vlastní oči, odešel někam, odkud na nás uvidí ještě lépe…). (16.02.2019)

Spočiatku mi Wendersov film pripadal dokonalý, ale s pribúdajúcimi minútami som musel z hodnotenia ubrať. Moje nadšenie z námetu, výbornej scény nasávania informácii v knižnici, alebo len obyčajným počúvaním ľudských starostí dvojicou anielov Wenders postupne ubíja nekonečne zdĺhavými scénami, ktoré dej nikam neposúvajú a hoci inokedy nemám problém ani s trojhodinovými filmami, myslím že prestrihanie a vypustenie nejakých dvadsať minút by filmu určite prospelo. Bruno Ganz je výborný. Ak niekomu pri pohľade naň automaticky naskakuje Hitler, musí byť zistenie, že vlasnte celú dobu pozerá na anjela zaujímavé aj zábavné zároveň. Mňa osobne to Hitlerovsko anjelske porovnanie síce napadlo, ale iba na chvíľu. Ganz vás svojim výkonom presvedčí, že vie byť rovnako dobrým anielom ako Hitlerom a naopak. Film 70%. (16.04.2009)

95% - Dvě hodinky hypnózy. K Berlínu mám velmi zvláštní vztah. Válku, ani Zeď jsem tam sice naštěstí nezažil, ale v ulicích a starších domech jakoby stále setrvávala jejich atmosféra. Že právě do tohoto města zasadil Wenders svůj příběh o andělích a lidech, to u mě boduje snad víc, než děj samotný. Překrásné záběry, skvělé nápady, a jakýsi myšlenkový opar nad velkoměstem mě od začátku chytil, a až do konce nenechal odtrhnout zrak. Výtečná režie, překrásné herectví, bezvadná hudba, a Peter Falk, který ve mně svou rolí opět probouzí panteismus... Fortsetzung folgt... (07.06.2006)

Co to bylo? Na jednu stranu strašně působivé. Na tu druhou největší píčovina, kterou jsem kdy viděl! Pardon, ale hodinu a půl se dívat na nemluvíci lidi a zbývajcí čas poslouchat dialog mezi artistkou a andělem. Ne-e! (05.05.2008)

Nebe nad Berlínem na mě působí jako zfilmovaná básnická sbírka. Není se co divit, motiv andělů procházejích šedivými ulicemi Berlína, poslouhcajíce myšlenkové proudy obyvatel tohoto ponurého města, je nevšedně poetický. Depresivní duch Berlína zde hraje prim, ostatně pro mladé poety je toto ponuré město určitě vděčným tématem jejich autorských pokusů. Opravdu silná je například scéna z knihovy, kdy se andělé brodí myšlenkami čtenářů. Bruno Ganz je opavdu charismatický anděl, Peter Falk je prostě Peter Falk. A Nick Cave do tohoto filmu se svým poetickým rukopisem tak nějak patří. Mnohem lepší film, než prapodivná zjednodušená hollywoodská mutace Město andělů. Mimochodem, už vím kde vzali U2 inspiraci pro klip Stay...faraway, co close. (21.05.2005)

Nadpozemštější než nadpozemské. (02.03.2014)

Když se někoho zeptáte na nejoblíbenější německý film, většina vám velmi pravděpodobně doporučí filmy jako Metropolis, Ponorka, Nekonečný příběh nebo Klepání na nebeskou bránu. Velmi pravděpodobně ovšem dojde i na doporučení právě Nebe nad Berlínem, snímku Wima Wenderse, který za film v roce 1987 obdržel na Filmovém festivalu v Cannes cenu za nejlepší režii. Wenders ve svém filmu nahlíží na život andělů, kteří neviditelní naslouchají myšlenkám obyvatelů Berlína a jeden z nich zatouží po tom stát se člověkem. Wendersovo Nebe nad Berlínem je vskutku výjimečným filmem. Jde přesně o ten typ filmu, který dost možná potřebuje po jednom zhlédnutí ještě další zhlédnutí, aby člověk dostatečně mohl ocenit jeho nezpochybnitelně vysoké kvality a ve vší té poetičnosti se lépe zorientovat. Jde přesně o ten typ filmu, který vyžaduje diváckou pozornost, za odměnu ovšem rozdává skutečně speciální zážitek.   Vizuálně vtahující podívaná, kterou doprovází úžasný soundtrack Jürgen Kniepera a především se může opřít o silné herecké výkony. Skvělý Bruno Ganz, velmi dobrý Otto Sander a bravurní Peter Falk v roli sebe samého. Vtahující zvuk je jen třešničkou na dortu tohohle velmi specifického filmu, který se zaobírá smyslem života a dokáže přitom prodat fungující romanci. Přitom je to do jisté míry tak trochu lidsky nepříjemné, přesto se ovšem pozornost u Nebe nad Berlínem ztrácí těžko. Je to přesně ten typ filmu, který valná většina lidí popíše jako ten film, kde se většinu času nic neděje. Což je pochopitelně tak trochu úsměvné. Není to film pro každého, především ne pro lidi toužící po chvíli sledování něčeho, kde můžou bez obav vypnout mozek. Wendersův pohled na svět je ovšem vtahující a skutečně zajímavý. Příběh o dvou andělech pomalu plyne, obsahuje ovšem spousty silných momentů. A především v moment, kdy dojde na zásadní událost a nástup Nicka Cavea and the Bad Seeds též dojde k uspokojující tečce celého příběhu se silnou pointou.   Je to jednoduše skvělý film, který se jen nesleduje dvakrát snadno. Automaticky může někomu přijít nezajímavý a o ničem, jde ovšem právě o to, aby se u Nebe nad Berlínem zapnul mozek. Zmáčknutím tlačítka se najednou zjeví skvělá poetická romance s výjimečným pohledem Wima Wenderse (a spoluscenáristů Petera Handkeho a Richard Reitingera) na svět. Ten typ uměleckého filmu, kterému by měl dát šanci každý. I když toho filozofování nad smyslem života možná pro někoho bude příliš moc...... (02.08.2021)

Wenders je skvelý režisér a Nebo nad Berlínom je jeho nesmrteľné majstrovské dielo, ktoré si ma svojim úchvatným audiovizuálom, scenárom a hercami (Bruno Ganz!!! Peter Falk!!!) nadosmrti získali. (07.06.2013)

Nikdy dříve nezněla němčina tak hypnoticky. Nikdy dříve nebyl Berlín tak okouzlující. Nikdy dříve nedostalo slovo film takovouto podobu. Složitý příběh o věcech mezi nebem a zemí. Báseň. Chlad. Filosofie. Nebe nad Berlínem, nebe nad námi. Nick Cave už je jen tou pomyslnou třešničkou na dortu. Strašně ráda bych dala pět hvězdiček, ale nemůžu. Vidím veškeré kvality, nenacházím slabé místo, ale.. necítila jsem nic. Jak moc jsem si přála podlehnout a nechat se unášet nádhernými obrazy i myšlenkami, tak to prostě nešlo, můj pohled byl čistě racionální. Snad jednoho dne se tou krásou nechám pohltit bez výhrady. (10.01.2008)