Birdman

Definitivní přestup Alejandra Gonzáleze Iñárritua do Hollywoodu stál vážně za to! Jeho pátý celovečerní film, podruhé pod křídly mocné americké produkce (nepočítám-li široce koprodukční Babel), je z podstaty věci vlastně jasnou uměleckou odbočkou, Iñárritu si přestal ve svém tvůrčím úsilí vůbec poprvé nakládat na bedra tíhu za všechnu bolest a hříchy celého světa a natočil na první pohled zábavný soft film, odlehčený komediální žánr. Jeho dílo je ale ve skutečnosti silně podvratné, primární satira uměleckého světa na Broadwayi ve druhém plánu chytře a efektně nastavuje zrcadlo uměleckým snahám Hollywoodu. Opravdu by mne zajímalo, do jaké míry je Iñárritův Birdman odkazem na Křídla slávy, legendární holandský snímek Formanova spolužáka Otakara Votočka. Křídla = ptačí muž, ptáčník plus všechny ty motivy ptáků a slávy a s tím spojené analogické přemítání o pomíjivosti slávy a vztyčený prostředníček všem těm současným západním celebritám. Hlavní hrdina, hollywoodský herec, který si chce potvrdit svůj status umělce a tak se snaží prosadit v divadle, v doméně prapodstaty hereckého umění. Je spíš řečnickou otázkou, jestli to všechno nedělá jen kvůli své slávě, pro slávu by (se) totiž byl schopný i zabít (ani ne tak pro herectví samotné), vlastně by mu bylo jedno, jestli by se proslavil coby blockbusterový Birdman, nebo charakterní autor a herec na Broadwayi. Jenže - Iñárritu a spol. k tomuhle jednoznačnému námětu přimíchali postmoderně pojatý prvek hercova vnitřního hlasu, který se z původního uměleckého alter ega odkazujícího svou sofistikovanou formou k hercově dřívější komiksové kariéře postupem času mění v alter ego rozdvojené osobnosti, psychicky narušeného a nemocného člověka. Jeho vnitřní hlas je projevem jeho duševní nemoci, vše lze tedy interpretovat i tak, že to dělal hnán šílenstvím...ale to může být významová metafora smyslu filmu...celý showbyznys je motivován šílenstvím zúčastněných lidí...v medicínském slova smyslu... Je herostratovský komplex příznakem nemoci, nebo ryzí podstatou branže? Jenže - pak je tu ještě epilog... Co je v tomhle snímku vlastně realita? Postmoderně nejednoznačný obsah je ovšem rámován cizelovanou formou, která dělá z Birdmana to skutečné umění a je jedno, jak okázale působí. Kombinace skvostné kamery Emmanuela Lubezkiho a umně maskovaných střihových přechodů vede k vytvoření iluze konstantního, nepřerušovaného toku záběrů, jedné opojné dvouhodinové kamerové jízdy (dobře vystihující podstatu divadelního aktu). Kamera se navíc ještě během nekonečného pohybu nepozorovaně mění, tu v subjektivní kameru, tu použitím extra krátkého ohniska v iluzi rybího oka, pak zase v časosběrný záběr etc.etc. Metacharakter kamery také originálně variuje, ale občas i nabourává divadelní zásadu jednoty místa, času a děje. Další sugestivní vjem jsou pak ruchy a hudba, prosté bicí nástroje jsou schopny vytvořit tak sugestivní hudební doprovod, že chvílemi až mrazí. Hudební podkres také skvěle vyvažuje dynamiku snímku (která se zlomově mění právě až s přicházejícím epilogem). Osobně tu pak shledávám jednu z nejlepších mizanscén amerického filmu, film působí jako svého druhu 3D interaktivní vizualizace a filmová prohlídka zákulisím typizovaného divadla na Broadwayi. Iñárritu definitivně opustil originální narativní koncept svého dvorního scénáristy Guillermo Arriagy, zůstává ale jeho silná stránka výběru a práce s herci - Michael Keaton a Edward Norton jsou naprosto fenomenální a osobně mě hřeje na srdci, že jde o jejich velký umělecký návrat, Iñárritu z nich ,,vyždímal" hodně. (28.01.2015) (méně) (více)