Saint Laurent

Podle pročtených ohlasů na dřívější letošní film Yves Saint Laurent se ani Bonellovi nepodařilo vymanit z okovů schématického životopisného snímku, jenž titulní módní ikonu rutinně prezentuje jako génia s psychickými problémy a sklony k drogám a alkoholismu. Nelineárně vyprávěný příběh vlastně znovu maskuje tvůrčí bezradnost, jak k podobnému typu filmu přistoupit, tak se v Bonellově podání rozpadá na sled výborně aranžovaných, ale jen stěží provázaných scén zabývajících se jeho osobním (milenci) a pracovním životem (nekončící dříčství). Konvenčnost je v tomto případě na místě, což je u dvou a půl hodinového filmu na obtíž – Saint Laurent má samozřejmě v rukávu několik výborně nasnímaných scén (kamerové jízdy na párty) a originálních vizuálních hrátek (rozdělení obrazu na několik částí ve stylu postmoderního umění), jako celek však ztrácí jakoukoliv výpovědní hodnotu. Tu nese tak maximálně expresivní Ullielův výkon a několik významotvorných pasáží s vážnou hudbou, která se však až příliš snaží do obyčejných obrazů vnést cosi povzneseného a uměleckého. Marně. (22.11.2014)

Osobně se jednalo o brutální utrpení. 150 minut trýznění, které nebralo konce. Nehledě na to, že tvůrci se ve Francii zřejmě nedomluvili a natočili dva dost podobné filmy v jednom roce. A na rovinu říkám, že tenhle je ujetější, delší, otravnější, možná i oslizlejší. Snaží se, ale já určitě nejsem cílovka. Nebejt výzvy, nikdy bych si tenhle film nepustil. (19.05.2018)

Prolínání časových rovin mělo pouze zakrýt fakt, že se jedná o klasicky vystavěný životopisný film představující život Yvese Saint Laurenta od dětství po smrt. Precizní kostýmy jsou očekávané, stejně tak jako glamour feelling Paříže 60. a 70. let. O mnoho více toho film bohužel nenabídl. Potencionálně zajímavé téma se rozplizlo do více jak dvou hodin uměle natahované nudy dané především plytkou režií. Ta se sice snažila přijít s kontroverzními nebo šokujícími záběry (full frontal Gasparda Ulliela), bylo to však spíše na škodu a do celkového spíše umírněného konceptu se to nehodilo. Plusem budiž právě představitel hlavní role, který se snažil vykreslit Saint Laurenta autenticky, ale přesto osobitě. Bez zajímavosti není fakt, že Gaspard s Jérémierem si podobnou vztahovou roli střihli už ve Vintner's Luck před pěti lety. Potěšila rovněž prezentace jedné ze stěžejních kolekcí pomocí mondrianovsky rozčleněných souběžných záběrů. Hudba je využita přiměřeně kombinací dobových písní, oblíbené klasiky Yvese a neorchestrální autorské hudby. Ta však někdy působí zbytečně rušivě ve scénách, kde to nebylo zdaleka zapotřebí. Nečekanou libůstkou byl koncert Klause Nomiho při jednom z večírků. (22.11.2014)

Yves Saint Laurent byl nepochybně jednou z nejvýraznějších francouzských osobností dvacátého století. Nejenže formoval nový pohled na ženskou módu, ale zároveň ovlivňoval i pohled na ženy jako osobnosti. Bonello se ve svém snímku ale soustředí zejména na vykreslení Laurentova charakteru na vrcholu jeho tvůrčí formy. Záměrně vynechává Laurentovu minulost, její dopady na umělcův život však občas nechává diváka pocítit v jemných náznacích. Důvod je jasný, hlavní nosnou konstrukcí tohoto snímku není jasně zřetelný dramatický oblouk ale dichotomie mezi Laurentovým osobním (velmi otevřené sexuální scény, snové pasáže z nočního klubu a plachý Laurent) a pracovním životem (bílé místnost, naprostá pečlivost a sebevědomý Laurent), jeho vlastní nitro a všudypřítomná vyprázdněnost. Laurentův svět je představován v jakémsi vakuu, jako něco co existuje mimo realitu… Je to svět, kde platí vlastní pravidla, čas plyne svébytnou rychlostí, a který je okolím jen pramálo ovlivňován. Na tento fakt odkazuje například poměrně zdařilá úvodní montáž, ve které je prezentována Laurentova kolekce vedle významných světových konfliktů, které se odehrávaly ve stejné době. Tím kdo udržuje Laurentův svět v chodu, a kdo je jedinou spojnicí s realitou je Pierre Bergé, jenž řeší všechny ty nevznešené věci nutné k běžnému chodu společnosti. Po seznámení s Jacquesem de Bascherem dochází k větším otřesům v Laurentově životě, je kladen větší důraz na deprese a tvůrčí krizi, přičemž více prostoru získávají od reality ještě více odtržené scény a snové pasáže. Vyprávění je rozdrobenější a spíše se soustředí na kratší segmenty s pozdější návazností. Vyvrcholením je pak nepříliš funkční sestřih vrcholné Laurentovy přehlídky z roku 1976 se scénami z 21. století. U snímku z prostředí haute couture nepřekvapuje silný důraz na umělecké podtóny a je třeba uznat, že maličkosti jako Léa Seydoux jako spodobnění Amélie Matisse (z obrazu Madras Rouge), či rozdělení obrazu při závěrečné přehlídce jsou příjemnými pomrknutími. Nicméně snímek jako celek je příjemný na sledování jen v několika málo scénách. Jako celek není příliš prodivácky vystavěný, což se postupujícím dějem a propadáním Laurenta do stále větší osobnostní bezradnosti stupňuje. (22.11.2014)

Opravdu jsem nenašel zalíbení v tom obdivovat zasrané vymrdané retardy jako je Bertrand von píčus Bonello a už bůbec číst chválu od jeho oddaných fanoušků, kteří by nejraději nějaký ten artový výlet do čokodíry. To, že si někdo hoví v naprosto nesmyslném, až ke zvracení nechutném artu je problém jen jeho maniodepresivní teploušské povahy. Doufám, že místo Césara, nebo Oskara...dostane leda pořádného čuráka do dupy od Gesparda Ulliela..blu blá blé..fucking french. Aneb když už jste od přírody antirežisér, tak jediná možnost je začít brát drogy a točit tyhle hovna. (27.12.2014)