Člověk z mramoru

Chápu, proč se tento film u nás nemohl promítat, stejně tak rozumím tomu, že studentce filmové školy soudruzi ve finále zatrhli dokument o Birkutovi.. Příběh samotný je postupně rozplétán a odhalován, takže budí divákovu pozornost i zvědavost, no a herci v hlavních rolích se mi moc líbili, mladinká Krystyna je nádherným ztělesněním mládí, dravosti, jisté drzosti, zanícení, touhy po pravdě a Jerzy Radziwiłowicz je pro mě symbolem ryzosti, možná naivní, možná idealistický, přesto čistý a nevinný.. Krásně bolavý film s parádním závěrem.. (20.11.2022)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (15.02.2009)

Tí, čo si užili ten budovateľský režim na živo a hlavne jeho tienisté stránky, museli po zhliadnutí tohoto filmu končiť masovo na kyslíku. Pripomenúť im, aké to bolo ´´oslavy hodné´´, určite nemohlo nemať následky. Wajda je tak nejako medzi dvoma líniami, keď ukazuje že každá doba a režim stojí za prd. Teda nie pre všetkých. Agresívne podaný pohľad na jednu fyzickú a následne aj duševnú mizériu jedného úderníka, jedného z vtedy mnohých lámačov noriem a rekordov, čiže druh človeka nie veľmi obľúbeného. A čuduj sa svete, na oboch frontoch. (09.10.2022)

S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů. (15.03.2012)

Je to přece jen trochu roztahané, ale ono je to konceptuálně tak zajímavé, že vás to stejně dovede chytnout. Na první pohled film o natáčení filmu, na druhý pohled bádání po tom, jak to vlastně bylo s jedním člověkem, který se stal velkým komunistickým symbolem. Každý film proti totalitě je dobrý, tenhle je k tomu ještě velmi dobře natočený. (30.10.2015)

Tento film jsem zhlédnul na počest nedávno zesnulého Andrzeje Wajdy a první střet dopadl navzdory lehce přemrštěné stopáži velmi dobře. Wajda mistrně manipuluje s dvěma časovými liniemi, přičemž mi přišla paradoxně lepší ta aktuální (v niž mě zaujaly vybrané stylistické prostředky, především práce s kamerou). Výborně se zde pracuje s zachycením atmosféry jednotlivých etap a také s vykreslováním jednotlivých charakterů, kterým vévodí cílevědomá, roztěkaná a mírně afektovaná Agniezska, vrhající se do kolotoče zjišťování pravdy o jednom kdysi slavném úderníkovi. Oba ale bojují proti stejnému nepříteli, jen v jiné době a jiných vztazích. (10.11.2016)

Kdyby něco podobného vzniklo za normalizace u nás, okamžitě by to skončilo v trezoru. Příběh o mladé režisérce, která točí diplomovou práci o postavě jednoho zedníka z budovatelských padesátých let. Během mravenčí práce a nastudování různých materiálů se dostává k pravdě, která měla být před veřejností skryta. Špičkově natočený film. (22.03.2022)

Doháním resty, které mám v rámci evropského filmu, a vrhla jsem se na klasika - Andrzeje Wajdu. Musím se přiznat, že doposud jsem s ním tu čest neměla a jeho díla jsem znala jen teoreticky. Po zhlédnutí Člověka z mramoru jsem ráda, že jsem se s ním konečně seznámila. Ač mě tento film na zadek úplně neposadil, navnadil mě minimálně na Wajdovo volné pokračování Člověk ze železa. Člověk z mramoru evokuje svým stylem Občana Kanea, jelikož se řadí k polskému filmu morálního neklidu, nalezneme tu samozřejmě kritiku socialistické společnosti v Polsku. Vyváženě se střídají dvě časové roviny, dobře působí dobové materiály, týdeníky a dokumenty, jejichž prostřednictvím se nám režisér pokouší sestavit podobu socialistického hrdiny, kterého režim zavrhnul. Otevřený konec nutí k zamyšlení, postava Agnieszky je sympatická svou odhodlaností, líbila se mi i rovina natáčení filmu, když vám ostatní hážou klacky pod nohy. Agnieszka, to byla taková naše Chytilová. Hodnotím sedmdesáti procenty, čekala jsem víc. To ale nemění nic na tom, že Wajda je výborný režisér, že toto je film, na který stojí za to se podívat, a že stojí za to seznámit se s polskou kinematografií té doby jako takovou. (04.04.2012)

Nějak si s filmy Andrzeje Wajdy nedokážu poradit. Pokaždé mě na nich fascinuje jejich neuvěřitelná vnitřní dravost, filmařská přitažlivost, expresivní téma i forma. Přesto mám vždy po skončení filmu pocit, že Wajdův styl neumím správně uchopit. A Člověk z mramoru, jakkoliv splňuje veškeré výše uvedené aspekty, běžně utvářející neobyčejný divácký zážitek, není bohužel výjimkou. Titul "Občan Kane v socialismu" je poměrně výstižný, byť Wajda jde oproti Wellesovi až na dřeň ve věci společenské a politické kritiky, již zde představují jak hrdina Mateusz Birkut v sympatickém podání Jerzyho Radziwilowicze, tak především studentka filmové školy Agnieszka (Krystyna Janda) skrze jejíž pátrání nahlížíme na osud samotného Birkuta. Člověk z mramoru je film modernistický, kritický a troufám si říci, že i strhující. Určitá aktuálnost z něj nevyprchala dodnes. Z hlediska "Kina morálního neklidu" jistě patří k jeho absolutním vrcholům; rovněž jako Wajdův Popel a démant k "Polské filmové škole," ale pořád je to na mě z nějakého, mně dosud neznámého důvodu příliš těžké. Zatím dávám po čertech zasloužené čtyři hvězdičky a určitě se k Člověku z mramoru ještě někdy v budoucnu vrátím. Snad pak už konečně přijdu Wajdovi na chuť. (08.03.2022)

ocenenia : MFF Cannes 1978 - uvedené v sekcii "Un certain regard", Cena FIPRESCI (26.01.2013)

Asi som sa mal skor zoznamit s Clovekom z Mramoru a nie s troma Farbami od Kieslowskeho. Ciry Art, bez strhujuceho deja, hlavne nech to nevidi verbal : 86 % (08.10.2019)

Úplná sračka, jakou jsem původně čekal, to nebyla, ale absence jakýchkoli emocí, které by tak, přiznávám, že parádní téma doplnily, znamenala velký pokles v zájmu, čemuž nepomohla ani ta brutální stopáž. Historicky to hodnotné bylo, ale dalo se z toho sestříhat tak 80 minut, takhle je to děs. 35% (23.01.2018)

Film opirajici se hlavne o vyborny scenar. Myslim, ze film i pres velkorysou stopaz nebude nudit nikoho. Dynamicky a nadcasove natocene dilo, ktere ma sve pevne misto v historii evropske kinematografie. Agnieszka mi sice byla protivna, to ale role mlade reziserky asi vyzadovala, mit ostre lokty a sebevedomi. Je skoda, ze takove filmy o zivote v socialismu jake tocil Wajda nebo Kieslowski v sedmdesatych a osmdesatych letech neumi cesti reziseri ani dvacet let po revoluci, ostuda! (30.07.2009)

Páta hvězdička za schopnost Poláků natáčet takové filmy. Jistě má to spoustu chyb, Krystyna Janda šíleně přehrává a s tím loďákem to přehání, hlavní postava je napsaná dost špatně (prostý muž se silným mravním imperativem, málem druhý Ježíš), občas je to až příliš rozevláté a nesoustředěné (výlet helikopterou), ale na druhou stranu tu jsou inteligentní Wajdovy meta hry (je uveden jako asistent režie u filmu toho režimního režiséra) a vůbec celý ten film tak upřímně odráží svou dobu, že i když je těch pět moc, musím je dát. To Češi se dodnes oblbují pohádkami o normalizaci typu Kolja. Proč se něco takového sakra nenatáčí u nás alespoň ve svobodné době??? (11.11.2015)

Môj druhý zhliadnutý film od režiséra Wajdu a tento dobre veru nedopadol. Neviem, prečo si mnoho ľudí myslí, že všetko, čo kritizuje pomery, je zároveň aj výborné. Film silne pripomína Občana Kanea, priam ho kopíruje. Už to samo o sebe nahlodáva glóriu nad týmto filmom. Druhé veľké mínus je, že sa na ňom citeľne podpísal zub času a to, čo reflektovalo v 70. rokov, dnes nemá takmer žiaden význam. Samoúčelné a s obriou stopážou, ktorá jednoducho nudí a nevťahuje do deja. Študentka točiaca film je naviac strašne nesympatická osoba. Afektovaná, húli jednu cigaretu za druhou, pred významným národným režisérom bez kúštika rešpektu sedí s vyloženými nohami, zatiaľ čo on stojí a veľmi tolerantne jej všetko vysvetľuje bez nároku za nejakú protihodnotu a uberá si zo svojho voľného času. Priam som jej prial neúspech. Mínusom, aj keď menším, sú tiež archívne zábery z 50. rokov, kde je jasne citeľné, čo je dobový materiál a čo sú pseudozábery s oným "mramorovým" Birkutom. Veľmi nadhodnotený film. (16.05.2019)

Konečně zase biják schopný vzbudit ve mně bezvýhradné nadšení. Hned po titulcích vypustí Wajda na plátno postavu mladé cholerické režisérky – žádné nesmělé školačky – a nasadí pekelně ostré tempo roviny „film o filmu“, která po zbylé dvě a půl hodiny geniálně vyvažuje jakoukoli potenciální zdlouhavost hlavního tématu. A čím blíž se Agnieszka probojovává na kůži svému hrdinovi, tím víc motivů na sebe Člověk z mramoru nabaluje – samotná padesátá a sedmdesátá léta a jejich kontrasty (tady bych viděl opodstatnění toho šíleného, ale dokonale charakteristického sedmdesátkového muzaku) i společné rysy, donkichotství postav jako Birkut, které opravdu uvěřily dobovým ideálům (tenhle druh lidí v současných filmech o komunistické éře úplně chybí, pomalu známe už jen zavilé estébáky, hrdinné disidenty a pelíškovskou šedou zónu), od začátku probleskující lidská a osobnostní identifikace Agnieszky s Birkutem, která vrcholí málem milostným jiskřením v závěrečných minutách, dilemata investigativní filmařiny při zasahování do soukromí, obyčejná lidská důvěra, rozpitvávaná tu v mnoha podobách, od té prosté, kamarádsky pevné, mezi Birkutem a jeho křivě obviněným parťákem, přes různé verze budování „důvěry na jedno použití“ mezi režisérkou a zpovídanými osobami až po složitější případy „Birkut a jeho fanda fízl“, „Agnieszka a odtažitá paní ve střižně“ i neúspěšné pokusy o proražení bariéry – „Birkut a vrchní soudce“, „Agnieszka a vedoucí diplomky“. Atd. atp., témat by se dalo najít ještě víc, a Wajda k tomu bravurně střídá filmařské styly, virtuózně vede herce… nemá smysl vyjmenovávat, co všechno dělá dobře, zkrátka se mu povedlo dosáhnout působení všech složek filmu v souhře téměř údernické. Ani pointa nechybí, jak se tu některým zdá – otevřený konec Birkutova života bohatě vyvažuje závěrečná gradace příběhu Agnieszčina hledačství, už ne filmařského, ale čistě osobního (Musí se každá věc dělat hned pro všechny?), nečekaně víc emocionální než faktografická, což pravda nemusí vyhovovat každému, já osobně si ale silnější závěr představit nedokážu. Čistých 100 %. (22.04.2014)

Zrodila se hvězda kamer propagandy. Vzorný muž z lidu, personifikovaný ideál a manekýn dobových mediálních týdeníků. Žel všeho do času. Nepohodlný svědek mas, jehož bylo nutno "vypnout." Bicepsy a mozoly doby. Monografická skládanka před mikrofony. Sonda pod pokličku let dávno minulých, do hlubin účasti těch, kteří ho znali. (19.11.2014)

Na začátku všeho byla socha ve stylu socialistického realismu. Socha úderníka Mateusza Birkuta, který za jednu směnu postavil část domu o více jak 3 000 cihlách. Na konci toho všeho je pak velmi barvitý příběh nejen o samotném Birkutovi, ale i o době, v níž dotyčný žil. Vlastně tu jde o takové Wajdovo vyrovnávání se s 50. léty. Mě osobně na tom bavilo sledovat řadu podobností ale i odlišností s dobou 50. lety (a možná i 60 let) u nás. Člověk zde mohl slyšet podobně jásavé budovatelské písně, sledovat podobně absurdní politické procesy, ale třeba scéna, v níž jde Birkut volit, aby tak dal příklad ostatním lidem ve vlastní vesnici, kteří by jinak volit nešli, to se mi zdálo trošku jako z jiného světa. Ale věřím, že polská cesta budování socialismu měla svá specifika.... Osobně mě mrzí trošku useknutý konec. Nejde o to, že se mladé a velmi šikovné filmařce nakonec nepodaří skutečného Birkuta najít. Tomu závěru ale podle mě prostě něco chybělo. (23.02.2022)

Wajdovo pátrání po osudu úderníka. Brilantní antistalinistický námět. To by u nás v letech charty nemohlo vzniknout ani omylem. Velmi slušné dílo, kterému bych vytknul pouze hudbu a nepřesvědčivý herecký výkon Krystyny Janda. Ta holka přehrává i když kouří. čekal jsem taky nějaký konec. Konec to nemá. U Wajdy to lze skousnout. (17.05.2012)