Jak jsme hráli čáru

Tak po tomhle blockbusteru na dlouhou dobu končím s česko-slovenskou produkcí. Film je naprosto o ničem, snaží se o nějakou výpověd z doby za železnou oponou, nedaří se to. Nedaří se v něm totiž vůbec nic. Ať už jsou to debilní strojený předabovaný dialogy,nebo humor. Ten nehledejte, chybí. A drama? No to vůbec. Vypínal jsem to po padesáti mnutách, čekajíc, že se něco začne dít. Nezačne. Ztráta času. Herecký výkony hodný televizní inscenace z doby Nemocnice na kraji města a postavy tupý a plochý,že to ani víc nejde. Sorry pane Nvota, to si zabil. (08.07.2015)

Je hrozně škoda, že byl Rukojemník z jakéhosi důvodu pro českou distribuci přejmenován a předabován. (Čára se tam hraje všehovšudy dvakrát, zmíněna nebyla ani jednou.) Dabing je povětšinou pekelný. Příjemným překvapením byly naopak výkony dětských herců - ti dokonce působili mnohdy lépe a přirozeněji než přehrávající Libuše Šafránková. Krásná je výprava a poetická kamera, nostalgii se daří navodit bezchybně. Bohužel se něco pokazilo ve fázi scénáře a dramaturgie, protože občas to, co se děje na plátně nedává úplně smysl, i některé nahozené dějové linky vyšumí do ztracena. Přesto je Rukojemník jedním z lepších letošních filmů a po dlouhé době filmem o dětech, ze kterého mám relativně dobrý pocit. (09.12.2014)

Skvělé herecké výkony se zde setkávají s chatrným scénářem, což ve výsledku z filmu dělá průměrný film s ústředním dětským hrdinou odehrávajícím se od prosince 1967 do srpna 1968. Škoda nedovyprávěného příběhu podivína Honzy, škoda nedotažení Černé gardy. Zdá se mi, že Jak jsme hráli čáru byl natočen jen kvůli posledním pěti minutám a z prvních devadesáti minut se vytvořila jen vata, aby film měl tu správnou stopáž. Nicméně, jak už jsem napsala, Milan Lasica a maďarsky nadávající Libuška Šafránková jsou perfektní a malý Richard Labuda mě příjemně překvapil svou přirozeností a civilním herectvím. Vánoční slohovky film skvěle uvedly a byla škoda, že v podobném duchu se film neodehrával dál. (01.06.2015)

Nečetl jsem předlohu, tak nechci soudit, kdo zakopal psa  z pořadu Věřte nevěřte. Protože ano, Rukojemník je lidsky přitažlivý a co do charakteristiky i charakteru svých postav příjemný a uvěřitelný příběh, ale dějí se jim občas poněkud příliš podivuhodné věci (ztracený spis STB, ztracená pistole, pohraničníci v akci na čáře nechávají bez povšimnutí čumily...). Potlačím-li však v sobě suchara, musím si přiznat, že takové pohlazení po duši, kde i "zlý" komunistický pohraničník je jen člověk, zapřisáhlý komunista jen otcem nemocného kluka, postarší ale pořád sexy učitelka si čte Casanovu pod katedrou a kluci zažívají všelijaká dobrodružství,  na mě prostě vždycky bude působit dobře.  Film, který sice kritizuje dobu, na jejíž tisíckrát v naší (československé) kinematografii odhalenou tvář snad již nelze vyrýt další jizvu, ale ve svém důsledku tu nakonec to čtyřicetileté jho není tím podstatným. Podstatným je smutek  dědy, který vrací syna rodičům po velmi dlouhých "prázdninách". A tak jsem se postupně proplakal až k pěti hvězdám. Přiznám se, že ta pátá je za Libušku, jejíž laskavé  herectví v Rukojemníkovi naposledy zazářilo. (10.06.2021)

Jak už tady podotknul Enšpígl, jde o velmi nenápadný snímek. Kdybych ho náhodou nezaregistrovala v programu ČT, tak jsem ho přešla bez povšimnutí. Příběh je určen pro malé i velké. Každý si tu najde to své. Průvodcem nám je malý Petr, žijící u babičky a dědečka, jehož očima celé dění sledujeme a prožíváme. Je dobře, že takové filmy ještě vznikají. Děti mají jiné vnímání světa a vidí věci jinak než dospělí, dost často jako hru, kdy si plně neuvědomují reálné nebezpečí, které jim může hrozit. (04.07.2016)