MOST!

Po tom hajpu jsem to čekal lepší. Čekal jsem, že budu mít třeba problém jen s nějakýma nuancema. Čekal jsem, že to bude krok správným směrem, jen nedomyšlený. Ale je to přesně naopak maximálně obratné, jen teda s tím, že je to v jádru inherentně beznadějné (v tuhle chvíli fakt necítím potřebu udělat víc než jako argument ukázat prstem na Petra Kolečka), zachráněné pouze dobrou realizací a některými kusými gagy a scénkami, které vyvažují povrchnost premis. Seriál žene dopředu ze začátku především snaha legitimizovat co nejvíc kontroverzních vtipů. Což není moc velká výzva - když je celý vesmír koncipovaný tak, aby v něm vše ospravedlňovalo zvolený humor, tak ještě aby to nefungovalo. A ke konci se to mění v jakousi podivnou a nepřesvědčivou nápravu figur, o kterých víte, že by se v realitě nikdy na základě těchto věcí nenapravily. Jinak to asi bylo zajímavé jako fenomén, ale protože na to koukám ve chvíli, kdy už zájem utichl, tak je to jen normální. Nemůžu tvrdit, že jsem se párkrát nezasmál. To je za těch 6 hodin zhruba vše. PS: Opravdu nemám rád, když je děj "za pochopením" mezi někým marginalizovaným a marginalizujícím koncipovaný tak, že marginalizovaná osoba musí vykázat nekonečně trpělivosti, udělat vše správně, neúnavně usilovat o uznání - a když se jí ho pak opravdu dostane, tak to je koncipováno jako happy end a vše je tím uzavřeno. To je ta nejhorší, nejškodlivější věc, protože se tím vysílá vzkaz, že marginalizované osoby potřebují nějak získávat uznání idiotů a toto uznání by pro ně mělo mít nějakou hodnotu. A idiot je tu vždy napraven, aniž by pro to musel něco dělat (a nakonec jsou to rozumný popletený lidi, kteří změní názor, když jsou vyvedeni z omylu).Veškerá tíha se tu nakládá na oběti, od nichž se čeká, že si sjednají pořádek, a celý tento proces je zobrazovaný jako humorného a vlastně příjemného. V Mostu je to polovina dějových linií a já to fakt neberu. Postavy jako Dáša musí být napsané v podstatě jako nadlidi, kteří vždy říkají a dělají to správné - a to není dobré. (10.09.2019)

Komediální seriál, který se sám směje, ovšem ne černým nebo bílým. Prušinovský s Kolečkem se smějí komukoliv, koho nachytají. Smějí se všem, kteří o MOSTU! vedou hluboké nejisté debaty typu "Mám se tomu teď smát? Hodí se to?" nebo "Tohle zase úplně k smíchu není, ne? Nebo je?" a přemýšlejí, oč tvůrcům šlo a co chtěli národu sdělit. Smějí se taky všem, kteří se po každé odvysílané epizodě chtěli jet podívat do Mostu, jestli "to tam fakt tak je", a zároveň těm, kteří o "skutečném Mostu" psali vážné články a točili vážné reportáže, i těm, kteří je pak četli, sledovali a poslouchali. O internetových diskutérech nemluvě. Kdykoliv jsem takovou názorovou výměnu zaslechl, říkal jsem si: Proboha lidi, proč musíte všechno rozebírat? Je to komediální seriál, takže když vás baví, smějte se, a když se v něm stane něco, co k smíchu není, no tak se prostě nesmějte. Opravdovost není v Mostu, opravdovost je ve všech těch lidech, které najdete v každém jiném městě. Skvělý Martin Hofmann (zářící už v Trpaslíkovi) je nejlepší příklad. Jeho buránek Luďan jednou udělá něco, zač byste ho zabili, a hned potom si to u vás vyžehlí, aby to mohl co nejdříve zase něčím pokazit... A aby se díky tomu všemu nakonec třeba změnil v lepšího člověka. Aspoň trochu. Tak to chodí v Mostu, v Plzni, Praze, Brně... (03.03.2019)

„DYCKY MOST!...“ /// Chlast, rasismus, sexualita, chlast, rasismus, chlast, chlast, Most. Jsem překvapenej, že seriál se soustředí spíš na příběh, než aby chrlil stupidní ftipy. Navíc ten humor vylejzá tak nějak z těch scén, který jsou ze života. A jestli je to celý na hraně nebo za ní... jděte do prdele. Dyť to má bejt zábava! Navíc voceňuju, jakou si dali práci se soundtrackem. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Jsem z Mostu. 2.) Chlastám v Severce. 3.) Jsem transka. 4.) Můj brácha je ségra. 5.) Musím držet úhel. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ** AKCE ne NAPĚTÍ ne (10.03.2019)

Od dětství nás učili, že lhát se nemá. Pak přijde další vlna výchovy k pokrytectví, kdy už říct slovo cikán je horší, než uprdnout se v dobré společnosti, po čemž následuje radost nad báječnou nekorektností, když se na obrazovce vysloví obecně známá pravda, že velká část cikánů nepracuje, mnoho z nich provozuje jako způsob obživy trestnou činnost, že sourozenec transexuál jako životní fakt člověka zaskočí a většina lidí se skupince skinheadů raději vyhne (krásné slovo bosohlav). No, to jsme to, kurva, dopracovali, když už je tohle a hlasité vyslovení slova hovno nekorektní. (04.03.2019)

Jestli existoval seriál, který jsem už z principu nechtěl nikdy vidět, byl to právě příběh z mého rodiště. Ještě dřív, než jsem jeho existenci zaregistroval, se totiž usadil snad v každém českém obýváku, na ulici se v úterý ráno mohutně hláškovalo ze včerejší epizody a když se člověk osmělil ozvat, že zatím Luďana a spol. nesleduje, odpovědí mu byl zaražený a nechápavý pohled. V okamžiku, kdy jsem získal dojem, že budu nejspíš opravdu ta poslední osoba, která ještě do Severky nezavítala, jsem tedy sebral odvahu - a zavítal. A jak se rozjezd překvapivě dravě daří salvou více či méně vtipných situací (a druhý díl to nadšení zase brzdí neutuchající snahou udělat z hlavní postavy nesnesitelného blba), musel jsem být chtě nechtě zvědavý, jak se z relativně nesourodé podívané dá vybruslit. Prušinovského zručnou ruku totiž většinou blokuje neustálé cílení na echt sociálno, ve kterém se sice silné malé příběhy hledají snadno, ale žánrové vybočování v jejich rámci často kvůli nutné nadsazenosti nefunguje. Tady tomu tak není a v první i poslední řadě za to vděčí hercům. Bez dokonale padnoucího obsazení by totiž skoky do romantiky, do existenciality a sporadicky až téměř do akce nemohly fungovat. Jenže jak nejoslavovanější Hofmann, tak fatální objev Stárková a můj osobní favorit Michal Isteník si uhrají jak prvoplánové grimasy, tak překvapivě nosné glosy, které nemohly než zlidovět a konečně i tu nejvážnější stránku. Za všudypřítomným "Dycky Most" nebo vulgaritou v každém vyhrocenějším dialogu se totiž skrývá překvapivě trefné poselství, které k mému šoku v mnoha bodech odpovídá mému náhledu na svět. V kombinaci se zvážněním posledních epizod rád odpustím úvodní rozevlátost a nesoudržnost a když se na samém konci rozezní první tóny jedné z nejoblíbenějších písní mého života, zapadne do sebe už úplně všechno. Na pár sekund jsem tak zvažoval i nejvyšší hodnocení, ve kterém mi brání jen ona nemilá upocenost českých počinů, které se pořád ne a ne zbavit ani v prvotřídních kouscích. Most! ale přesto k této skupině patří a i když bych před měsícem nevěřil, že to někdy napíšu, kultovní status mu přísluší plným právem. (13.04.2019)