Sedím na konári a je mi dobre

Ten typ ukřičeného filmu, který bytostně nesnáším. Díky univerzálnímu tématu naštěstí o něco snesitelnější. Jakubisko se sebevědomě pustil do zpracováni zhruba dvou až tří desetiletí poválečné československé historie. Průvodci jsou dva váleční navrátilci, kteří si prošli koncentračními tábory („nějak mi to číslo bledne“) a věří v perspektivní budoucnost v rodícím se socialistickém státě. Jenže život je mrcha a komunisti jsou svině, takže vyhlídky na prosperující pekárnu a idylické chvilky strávené po boku vnadné rusovlasé dívky záhy blednou. Hereckému obsazení suverénně vévodí Boleslav Polívka ve své životní roli. Tragický i komický, dojemný i úsměvný, falešný i upřímný, vždy nad věcí (Stano v ROMingu byl jenom nepodařeným destilátem téhož). Výkon Ondřeje Pavelky nepěkně poznamenaly postsynchrony, je tudíž jaksi umělý, nepřirozený. Bohužel, ani jeden z hlavních hrdinů mi nedokázal přirůst k srdci a jejich osudy mě nechávaly zcela chladným. Ne již tak Deana Horváthová coby ztělesnění všeho zlého na vyhroceném levičátství. Z její „uvědomělé soudružky“, osoby chorobně zaujaté vidinou lepších zítřků, jde mráz po zádech. Jalový výkon Markéty Hrubešové snad ani nemá smysl komentovat. Poměrně dlouhý film, navíc bez jasné představy, chce-li být spíše tragédii či komedii, dokázal Jakubisko s přehledem ukočírovat do koukatelné podoby. Mohl by sloužit jako vzorový příklad práce se symboly (nastražená mina, židovské zlato), jejichž význam je zvyšován neustálým opakováním a které vyústí v nečekanou pointu. V mnoha okamžicích bylo potěšením Sedím na konári a je mi dobre sledovat. Především v těch, kdy je film oddaně věrný svému titulu, případně dosahuje trpce úsměvného efektu nenápadným komentováním absurdity politické situace („slaďučký Stalin“). Ale že by se všechny klady dokázaly spojit do konzistentního kusu čehosi chutného a po požití vyvolávajícího silné emoce – bohužel nikoliv. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, genetique, JohnFarst (12.08.2008)

Scénář: Juraj Jakubisko .. Zrovna dvakrát se mi nelíbí typická Jakubiskova výtvarná stylizace, ale tady zas až tolik nevadila. Příběh byl mnohem poutavější a překryl i tento neduh. Poválečný zmatek, nástup socialismu a tím vším proplouvají dva kamarádi, které dohromady svedla náhoda. Překrásné podobenství z tak podivné doby. V mnoha směrech zajímavé, hořce vtipné, zkrátka reálné. Přesná role pro Boleslava Polívku. 90%. (27.04.2006)

Príbeh je celkom zaujímavo podfarbení, má svoju dejovú ľahkosť, dobrých hercov čo príbeh v niektorých slabších vetvách povytiahnú a z prevažne jednotvárneho príbehu vykresajú príjemnú poetickú komédiu, svoje tu spraví vykreslenie doby začínajúceho socializmu a regresie, dotvorí to pozadie príbehu a urobí z neho pri blížiacom sa závere menšiu drámu z niekoľkými silnými momentkami. Jakubisko film solídne zvládol, bez toho aby to nejak zbytočne preplácal. /70%/ (18.11.2009)

Jakubiskovo poetické podobenství o středoevropském prostoru a fresce přelomových událostí, které nemilosrdně smetou lecjaký lidský život... V linii vymezené tématem arizace židovského majetku v Kádárově a Klosově Obchodu na korze a tříbení charakterů pod tlakem nemilosrdné doby stalinismu v Jasného Všech dobrých rodácích se prolíná Sedím na konári a je mi dobre - přenádherný a hluboký film (jen nechápu, jak tenhle snímek mohl Jakubisko realizovat v roce 1989, jak mu tenhle námět a scénář někdo mohl schválit...) Jakubisko postavil proti sobě dva charakterové kontrapunkty - bezstarostný kosmopolita bývalý klaun Pepe a rurálně a křesťansky zemitý a s rodnou hroudou propojený Prengel (skvělí Bolek Polívka a Ondřej Pavelka). Oba svede dohromady náhoda a oba díky náhodě spojí osudové pouto - nález židovského zlata. Tenhle nález má skutečně tragický rozměr a připomíná osudovost každého lidského jednání, stejně jako je osudovost či metafyzický dopad signalizován čekající německou minou... Jakubisko záměrně příběh zasadil do přelomové doby - vykolejení civilizace následky války, doba, kdy filozofové prohlašují, že Bůh zemřel v Osvětimi, básníci odmítají psát básně a přeživší vězni si přestávají psát svá jména s počátečními velkými písmeny... Z tohoto pekla vychází ústřední dvojice a záhy začíná podléhat iluzi, že je možné znovu ŽÍT. Zjevuje se jí totiž anděl, domnělá dívka Ester. Symbolická ženská postava, a to nejen svým metafyzickým rozměrem, ale především osudem za války. Strašlivé stigma válečné kurtizány (coby memento mori později doslovně zpracované v působivém románu Arnošta Lustiga Krásné zelené oči), strašlivá psychická mokvající rána v duši, stigma dívky, která svůj život musela vykoupit svým tělem a sebeúctou... Dějová konstrukce nemilosrdně boří ideál a naději oné trojice, že místní židovská pekárna by mohla stát ostrůvkem štěstí a svobody a místem úniku před okolní bouří doby. Uniknout nelze. Nelze si beztrestně zahrávat s absurdním kolem dějin (válka, banderovci, stalinismus - v mnohém symbolizovaný, ač lehce schematický, osud učitele-partyzána-komunistického bosse-politického vězně...), jednou dojede i na tu nejzastrčenější samotu... Přesto má film i hlubokou metafyzickou rovinu připomínající v mnohém opus magnum Wima Wenderse. Místa, která nemají spojení s okolím pozemskou cestou, spojuje nebe... Hluboké vnitřní pouto mezi Pepem, Prengelem a Ester. Hluboké a nepřerušitelné pouto mezi násilím rozdělenými otci a dcerou... Víra ve shledání... Víte, co říkal starý Berousek: Možná, že právě pro tuhle chvíli jsme přišli na svět... (28.10.2007)

Nechápu, proč mi trvalo tak dlouho zjistit, jak dobrý film tohle je. Nicméně, stalo se a na několikátý pokus Jakubiskův příběh dokonale zafungoval. Pokud si odmyslím zvláštní umělost zvukové stopy (zjevně vzniklou post-synchronem) a Markétu Hrubešovou, za kterou hraje leda její slovansky klenutá postava, je Sedím na konári brilantní a kompozičně doladěné poselství o několika osudech na plátně bouřlivé doby. Jakubisko dokáže bez zbytečné okázalosti pouhým náznakem ztvárnit děsivé paradoxy stalinismu, ale i podat osudy hrdinů se vší civilností a tragikou každodennosti. Připomene tak Unaveni sluncem Nikity Michalkova, i tam poklidná rovina osobní ostře kontrastuje s hlomozící mašinérií doby. Jakubisko natočil film dojemný, uvěřitelný a v nejlepším slova smyslu tragický. (28.10.2007)