Malá mořská víla

-"Nikdy jsem ti nelhal, ani když jsi byla malá a chtěla vědět věci, které se dětem neříkají." Moje nejoblíbenější pohádka. Všichni lidé nemohou být šťastní, i když tento postoj v poslední době přehodnocuji a snad ho jednou zavrhnu. Mé osobnosti je velmi blízké, jak je tato pohádka zároveň velmi chladná i horoucí jako oheň uvnitř zemské koule. Když jsem byla mladší, tak jsem se samozřejmě ztotožňovala s malou mořskou vílou a i nyní je mi její část její naivity stále velmi blízká, ale jak postupně stárnu a mám už nějaké věci za sebou, tak nejvíc rezonuji s jejím otcem, králem všech moří. Protože malá mořská víla je přese všechno příliš jednostranná. Vybere si svůj cíl a obětuje mu všechno, věnuje mu veškerou svou pozornost, svou sílu, svou důstojnost, a to do takové míry, že nakonec ani ona sama sebe neslyší. Zmizí a rozplyne se. Nejen doslova (a jak krásně tady scénáristé upravili původně silně mučednicky křesťanský konec předlohy Hanse Christiana), ale hlavně symbolicky, ve vztahu k sobě samé. Symbolizuje mládí, které nikdy nedospěje. Král všech moří oproti tomu přežil své začátky, ustál i hluboce zraňující trauma a ztrátu životní lásky, a pokračuje dál. A je to on, kdo je navenek chladný jako říční led a uvnitř vře nejhlubšími (komplikovanými!) emocemi. Zároveň má široký rozhled, velmi dobré pozorovatelské schopnosti a neskutečně suchý/štiplavý smysl pro humor. Ukažte mi jinou postavu v rámci českých pohádek, která by byla takto hluboce rozpracovaná a skutečná. Masivní podíl na tom nepochybně má Radovan Lukavský, který jako by se přímo narodil pro role jedinců, kteří na lidský rod nahlížejí zvenčí, a který je právě díky schopnosti minimalisticky na omezeném prostoru vytvořit celé širé světy, mým nejoblíbenějším českým hercem (spolu s Petrem Čepkem - démon). Ale tím výčet věcí, které mi na Malé mořské víle imponují, nekončí. Výtečná mimozemská výprava a kostýmy - šaty, které nosí víla po příchodu mezi lidi, bych brala okamžitě (ačkoliv jsem obvykle milovnice barev a vzorů). Zvolený minimalismus kombinovaný s výraznými detaily a akcenty skvěle odráží náladu celého příběhu a vytváří uvěřitelný a zároveň velmi jiný svět od toho našeho, kde se může všechno odehrávat. Hudbu Zdeňka Lišky snad ani netřeba zmiňovat, ten muž je zkrátka nedostižitelný génius a jeho melodie nejenže propůjčují pohádce nezapomenutelný zvuk, ale zároveň jsou umně součástí příběhu samotného. Kachyňa všechno skvěle propojuje a přímo mistrovsky nabízí a využívá sestry Šafránkovy - jak jsou si podobné a zároveň jak je každá jiná. A to, jak se rozhodl film zakončit... Ten konec je prostě skvostný. ♥♥♥ -"První kámen, bílý, s její dlaní srůstá. Druhý kámen, rudý, zamyká jí ústa. Třetí kámen, černý, ten jí v srdci zůstal... A v tom třetím kameni sama navždy zkamení." (20.12.2007)

Když pominu skvělé Kachyňovo řemeslo a genius loci Prachovských skal, které tomuto filmu dodávají zvláštní magii, co si na téhle adaptaci cením nejvíce, je jedinečná hudba Zdeňka Lišky. Místama mohutně burácivá, místama krutě osudová a pak náhle přechází do citlivých niterných pasáží, kdy prim hraje půvabný nevinný hlas Miroslavy Šafránkové. Liška nejen že byl geniální skladatel, ale svým géniem ovlivňoval i výsledný tvar samotného filmu, jak ostatně vzpomínají mnozí režiséři. Je známo, že často sám přestříhával jednotlivé filmové pasáže, aby jeho muzika, jeho hudební a zvukový záměr perfektně pasoval do příběhu a sledu filmových okének, experimentoval se zvuky, ruchy, dokonce i s elektronikou ranné doby, prostě vytvářel takové sofistikované koláže složené z nádherných harmonií, které záměrně narušoval disharmonickými prvky. A z jeho muziky fakt mrazí, tím příjemným způsobem a pro mě byl Liška nejen nejlepší tuzemský skladatel filmové hudby, jakého jsme kdy měli, ale i jeden z největších hudebních tvůrců 20.století, ač to zní možná troufale. Dokonce to byla tak velká osobnost, že mohl i okatě srát na komunisty a ti na něho byli krátcí, protože s Liškou chtěli pracovat všichni čeští filmoví tvůrci do jednoho. __ PS: Jako obvykle se k našim velikánům co se týče ediční práce v českých končinách chováme macešsky (viz. např. Jiří Trnka, nebo dlouhá léta i Karel Zeman), takže hudba k Malé mořské víle vyšla na vinylu až v Americe. Rozhodně doporučuju si na Spotify najít jeho profil, celý soundtrack k Malé mořské víle je tam k poslechu. (06.04.2023)

Šafránková mě nikdy moc neuchvátila, a najdu chyby kdybych chtěl, ale dnes nechci. Ta atmosféra a krása obrazu. Tento film je nedoceněný v Čechách (teď 64%). Možná Kachyňa měl to natočit v zahraničí, kde by to lidi vážili víc. Anebo vychovat diváka, třeba s bandou veverek profackovat televizní stanici, aby už konečně pochopili že svět se netočí kolem oříšek. 4/5 (01.11.2013)

Andersenovským melancholickým depresivnostem se celý život instinktivně vyhýbám jako čert kříži a ačkoli o příběhu Malé mořské víly tak nějak odjakživa vím, neměl jsem v úmyslu se s ním někdy v jakékoli formě blíže seznámit. Neobával jsem se ani tak neblahého konce milující rusalky (je to přece mythologon), jako spíš jejího tichého trpitelského hysterismu a dusivého pathosu popelkovsky slaného oceánu. A ejhle! Nevím, zda je to zásluhou Hofmana a Kachyni, či zda tito dva jen dobře posloužili sadistickému autorovi samému, nicméně jejich krásné zpracování legendární pohádky je takové, že jsem v tento příběh (a v rusalčino nemoci-jinak) uvěřil, čehož bych se na stará kolena věru nenadál. Uvěřil přesto, že spojité motivy stojícího pozorujícího "chóru", morální kritiky lidstva (zabíjejí se navzájem atd.) i vtipných hláškek na jeho adresu od těch, kteří jsou jaksi v jiné dimenzi, pospolu zřetelně ukazují na spoluautora Návštěvníků. Dále přesto, že tento film nepatří ke Kachyňovým formálně nejsilnějším (nicméně jeho forma sdostatek zprostředkovává obsah - z detailů viz např. vyvržení z moře, zmíněné zde M-artou, s jejímž komentářem dalekosáhle souhlasím). Naštěstí jediné, co tu výrazněji kazí dojem, není nic významnějšího, než rádoby mohutné modýlky mořských korábů - vhodně narafičená klasická papundeklovo-záclonová kombinace ve studiu by v tomto ohledu posloužila lépe. No a ještě to odhalení maminčina osudu, které sice patřičně završuje velmi působivý motiv její utajené sochy, ale na druhé straně dělá v posledku z jejího důstojného manžela jakožto vášnivého sběratele lidských výtvorů nečekaně směšnou postavu. K jádru věci: Může se zdát, že přijmout stanovené podmínky a s tak vysokým rizikem kvůli chabé naději na lásku člověka - z definice zrádného a sobeckého tvora (a princ, ač šlechetný, veskrze sympatický a nikterak zlý, po celou dobu tuto definici potvrzuje) je hodně špatný kšeft. Jenže vezmeme-li v potaz vílinu vyhlídku na určených tři sta let života, musíme uznat, že to vůbec nebyla pošetilá transakce. Vyprávění si ovšem dává velmi záležet na tom, aby její šance byly co nejmenší, princova zrada co nejnevinnější a přesto co nejzavrženíhodnější, její láska však bezbřehá a až kristovsky důsledná. Jak už to u arciarchetypálních příběhů bývá, lze její volbu a nemožnost-jinak vnímat dvojím způsobem: buď tragicky jako nutně bezútěšný osud skutečné lásky, nebo mýtopoeticky jako vílino zmocnění se vlastní existence a vítězství ve formě dobrovolné oběti pro lásku jiných. Meze překročivší víla nakonec splyne se svým živlem a princ s princeznou jestli neumřeli, šťastně žijí ve své čisté osudové lásce dodnes - dobrý konec, jak už to v pohádkách bývá. "...každý krok tě bude bolet, jako bys šlapala na ostrý nůž." -"Chci to!" (07.04.2015)

Opravdu hodně zvláštní pohádka. V dětství se mi to nelíbilo, a když jsem teď dostal chuť si to osvěžit, tak mě to neoslovilo ani teď. Ty šílené paruky a kostýmy podmořských postav, jakož celé to evokování podmořského světa a Liškova hudba, to vše mi přišlo jako strašný bizar (včetně těch podivných dialogů, v nichž si mořské bytosti nepochopitelně cynicky - vždyť je to pohádka, panebože! - utahují z lidí), navíc to působí i silně nízkorozpočtově, a - pro člověka obeznámeného s těmi lokacemi - i nevěrohodně, prostě jako přehlídka herců navlečených ve směšných v kostýmech a pohybujících se mezi Prachovskými skalami. Vadí mi tam i ta krutost, kdy král všech moří (btw. tehdy 57 letý Lukavský zde v této roli působí spíš jako dědeček tehdy 18 leté Šafránkové, než její otec) v podstatě pro zábavu potápí lodi a topí lidi jako koťata, aby jeho nezbedné dcerunky měly veteš na hraní z potopených vraků, stejně jako mi přijde hrozné, jak to dopadne se samotnou mořskou vílou (u které mě btw. překvapuje, že ve filmu nemá jméno a všichni ji oslovují jako "malou mořskou vílu"), která chuděra nechtěla víc, než poznat trochu lásky, a už jenom představa, že každý krok bolí jako bodnutí nožem do nohy (a víla si v jednu chvíli skutečně chladí krvácející nohy ve vodě!), mi přijde jako peklo na zemi, nemluvě o tom, jak to s ní v závěru dopadne. Ten film je prostě strašná depka, a podobně jako jsem už jako dítě neměl rád pohádky, kde hlavní postava oněmí, tak si i dnes prostě myslím, že Kachyňa to trochu přepísk, a pro děti to moc nebude, ale problém je nejspíš už v samotném Andersenovi, který mě nikdy neoslovil, a cestu si k němu už asi nenajdu (i když nikdy neříkej nikdy). (05.01.2022)