Smrt krásných srnců

Geniální převedení knižní předlohy Oty Pavla na filmová plátna. První polovina se nese spíše v komediálním duchu, kdežto druhá je hodně silné drama. Atmosféra, která se nese celým snímkem je neuvěřitelně kouzelná a milá, ale i drsná a smutná. Výkon Karla Heřmánka je ohromující, až do teď jsem považoval fešáka Huberta za jeho životní roli, ale po dnešku vím, že je to role Lea Poppera. I ostatní herci zahráli na výbornou, hlavně R. Hrušínský. Určitě jeden z nejlepších filmů Karla Kachyni, kterému nezbývá než poděkovat, že zfilmoval tyhle povídky...... (11.05.2008)

Naprosto uhrančivý je způsob, kterým Kachyňa příběh vypráví. Scény, jakoby úsečně odsekávané, jedna po druhé důsledně vtahuje diváky do děje příběhu, aby je ve chvíli, kdy už o přelétavé a nedospělé povaze hlavního hrdiny víme vše přišel dramatický zlom, který nejen dá příběhu dramatickou a mrazivou pointu, ale navíc, zase z jiné strany prokreslí portréty jednajících postav. Kachyňa přitom vůbec nekomentuje. Počítá s vnímavým, inteligentním divákem, který je schopen vlastního úsudku a hodnocení. Přitom je film vlastně neokázalý, postavený na věcech v podstatě banálních a přesně popsané psychologii. V tom je Kachyňa nepřekonatelný. A to jsem se vůbec nezmínil, o skvělých hereckých výkonech. Zkrátka a jedním slovem, nezapomenutelný film. 90% (27.10.2006)

Karel Kachyňa dokázal opravdu mistrně přenést kouzelnou poetickou atmosféru knih Oty Pavla na filmové plátno (či na TV obrazovky v případě Zlatých úhořů). Karel Heřmánek coby Leo Popper předvádí svůj životní výkon. Nádherný film, jehož síla (alespoň v mých očích) poráží i Schindlerův seznam. 100%. (08.05.2006)

K Pavlovi mě kdysi dávno dostal svým přednesem jeho povídek Petr Haničinec. A tenhle film je úplně stejně magický. Kouzelný svou atmosférou, humorem, dojemnými momenty i dokonalým prolnutím úsměvné komedie a mrazivého dramatu. A stejně jako u toho Haničiince to není dáno jen výtečnou předlohou, ale také podáním, tentokrát zejména díky Kachyňovi s Heřmánkem. (10.07.2011)

Pozoruhodný byl způsob, kterým Ota Pavel dospěl ze sportovního novináře slibných reportážních próz (DUKLA MEZI MRAKODRAPY) nejprve k beletrizaci životních osudů vrcholových sportovců (SYN CELEROVÉHO KRÁLE) a posléze i vlastního života. To však bohužel v době, kdy se začal uzavírat tragický příběh jeho života mezi lékařskou ordinací a občanskou existencí. Poetické vidění světa, vlastní tomuto mistru pera, beze zbytku - nikoliv poprvé ani naposled ve své skvělé filmografii - ztvárnil Karel Kachyňa. Totéž platí i v tomto případě také o Kachyňovi scénáristovi. Poetický obraz prvorepublikové reality popisovaný na životních osudech rodiny, jejíž postavy nemají daleko k hrabalovským hrdinům, dotváří skvěllé postižení genia loci Poberounčí dnes nazývaného Krajem Oty Pavla. Silné a původní je i vidění protektorátní reality, v němž se kombinuje dětský pohled "zdola" s tím věcným, oproštěným. Kombinace hrůz a zoufalého vzepětí sil u těch, které nepostihla péče nacistického "nového řádu", je dalším rozměrem skvělého díla. Mimořádné jsou i kreace Heřmánkova, Hrušínského a jak se zdá, i přehlížené Marty Vančurové. Myslící divák je tímto obrazem moudré, soudné pošetilosti nadšen a Pavel dnes na pomyslných nebesích desáté Múzy podává ruku svému autorskému druhu. A to přesto, že od premiéry uplynulo "pouze" dvacet let a fous. (01.01.2008)