Radio Days
Zlaté časy rozhlasu
Režie:
Woody AllenScénář:
Woody AllenKamera:
Carlo Di PalmaHrají:
Mike Starr, Julie Kavner, Wallace Shawn, Seth Green, Michael Tucker, Josh Mostel, Dianne Wiest, Kenneth Mars, Mia Farrow, Larry David, Todd Field (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V tomto filmu se scenárista a režisér Woody Allen vrací do dob, kdy rozhlas býval ještě králem, kdy vstupoval do domácností Newyorčanů, působil na jejich sny a touhy, ovlivňoval jejich životní styl. Tvůrce se nevyhýbá prvkům nostalgie, přestože si uchovává smysl pro komediální konstrukci příběhu, zejména zřejmé je to v rovině dialogů postav. Skrze veselé i trapné osudy jedné židovské rodiny na přelomu 30. a 40. let nenápadně načrtává portrét americké společnosti, chystající se na vstup do války. Woody Allen, jenž se v obraze neobjeví (jeho hlas zazní jen v komentáři), se nechává unášet vzpomínkami na vlastní dětství. Malý chlapec zde vystupuje jako jakýsi průvodce po své poněkud ukřičené a hádavé rodině i celém rozsáhlém příbuzenstvu. Režisér buduje svět běžných, zdánlivě nedůležitých událostí, jimiž jeho hrdinové žijí a z vnějšku vstupuje společenské dění - ať již to byla legendární a šokující rozhlasová adaptace románu Války světů (budoucího filmového režiséra Orsona Wellese), přepadení Pearl Harboru Japonci, anebo vtíravé dobové reklamy. Děj je poskládán z drobných střípků, jediná větší epizoda sleduje obyčejnou dívku Sally Whiteovou (Mia Farrowová), která se ze servírky vypracuje až na rozhlasovou hvězdu. Důležitou úlohu při navození tehdejší reality má pečlivě vybraná dobová hudba, a tak tu zazní skladby známých skladatelů Colea Portera, Kurta Weilla, Rudolfa Frimla. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (141)
Sorry, ale čím víc toho od Woodyho Allena vidím, tím víc mi přijde jako strašný suchar. A je mi fuk, jak moc je považovaný za geniálního režiséra, mě jeho filmy (s výjimkou Půlnoci v Paříži) zatím vůbec nesedly. Chápu, že tady chtěl Allen natočit film o době svého dětství a nostalgické atmosféře 30. a 40. let, ale upřímně, místo nějakého poetického dojmu na mě ten film působil strašně nudně. A s přibývající stopáží to bylo stále nudnější a nudnější. K tomu to ještě zabíjel fakt, že zde vůbec neexistuje děj a pak taky ten fakt, že ačkoli tu (díky Bohu za ty dary!) nevystupuje sám Allen (ale zase si dal nejdůležitější roli celého filmu, přes to by se jeho ego nepřeneslo, kdyby se tam vůbec neobjevil...), i tak jsou všechny humorné situace podané strašně suše. Chápal jsem, kdy bych se měl smát, ale kromě jednoho pousmání to na mě prostě působilo fakt neskutečně... suše. Stejně jako u Zeliga a Spáče. Pořád čekám, kdy pochopím, co všichni na Allenovi vidí, ale evidentně to nepochopím nikdy. Nebo jenom mám smůlu na výběr jeho filmů, nevím. Ještě chci vidět (aspoň) Annie Hallovou a Hanu a její sestry, ale čím více toho od Allena vidím, tím víc mě jeho filmy otravují a připadají mi jako ztráta času... A Zlaté časy rádia, ačkoli jsem jim nějaké naděje dával, mě zklamaly hodně. 2* ()
Upraveno v říjnu 2020. Zlaté časy rádia jsou čiperně uličnickou vzpomínkou klauna na vlastní dětství v šibalském opojení životem. Klaun ani v nostalgickém ohlédnutí nezapomíná na své ztřeštěné kousky, karikaturní odlehčení a rozveselenou snůšku bezbřehé radosti při hltání života a jeho anekdotických nezbedností. Klaunovo rozjímání nad minulostí se rozhlíží kolem nejpopulárnějšího média času jeho dětského seznamování se s životem, ostatně i v mém klukovském věku sehrálo rádio důležitou úlohu. Mekkou doby je olbřímí hudební síň Radio City Music Hall a vládcem rozhlasový koncern a výrobce rádií RCA. Klaun v povznesené náladě připomene i přelomové činy rozhlasového vysílání, s nezměrnou chutí nahlíží i do vlastních rodinných řad a nevynechává ani hudební hitovky od veličin doby, jako byl Glenn Miller, Benny Goodman, Duke Ellington a mnoho dalších. Woody Allen se vzrušením, klukovinami a rozverností baví a rozjásaně vše doprovází. Očima, pozorující ty křehké nezbednosti života, je Joe (příjemný Seth Green), klaunovo dětské já. A jako správný kluk rozpoznává život i za cenu neshod, uličnických extází a nesmlouvavého výchovného doporučování. Důležitou postavou filmu je Martin (zajímavý Michael Tucker), Joeův otec, bez hrdosti na to své taxikářské povolání. Neméně důležitou postavou je též Tess (příjemná Julie Kavner), Joeova matka s pragmaticky vystřízlivělým pohledem na život, manželství a rodinu. Významnou postavou je Sally White (velmi zajímavá Mia Farrow), naivní prodavačka cigaret a doutníků s obětavě svéráznou cestičkou za slávou a popularitou. A k výraznějším postavám patří také Bea (pozoruhodná Dianne Wiest), teta v romantickém snění a očekávání velikánské lásky. Z rozhlasových osobností: prťavý idol kluků Maskovaný mstitel (Wallace Shawn), neodbytně záletný Roger Daley (David Warrilow), jeho manželka Irene Draper (Julie Kurnitz), k bdělosti ve válečném času vyzývající Biff Baxter (Jeff Daniels), konferenciér soutěže Stříbrný dolar (Tony Roberts), či moderátor soutěže hudební hádanky (Don Pardo). Z dalších členů rodiny: ryby donášející tlustý strýc Abe (Josh Mostel), jeho nespokojená žena Ceil (Renée Lippin), či bezstarostná sestřenice Ruthie (Joy Newman). Z dalších rolí: přísný rabín Baumel (Kenneth Mars), gangsterský zabiják Rocco (Danny Aiello), jeho soucitná matička (Gina DeAngelis), ten nejodolnější baseballista Kirby Kyle (Brian Mannain), z invaze marťanů vyděšený Bein nápadník Sidney Manulis (Andrew B. Clark), ženatý Bein milenec Sy (Richard Portnow), či obnažený učitelský záskok, slečna Gordon (Sydney Blake). Film Zlaté časy rádia jest příjemně odlehčeným ohlédnutím za dětstvím nezbedného klauna. Rozkošně pružné filmové pobavení. ()
Velmi prijemna Woodyovka,pri ktorej sa da v klude a pohode pospominat (sice my asi nie na zlaty vek radia) na kadeco podobne,co sme zazivali, ked sme boli mali a je to prec. A treba povedat,ze rodinka to bola ako vysita :) ()
V souvislosti s režijními múzami Woodyho Allena se filmoví historici nejčastěji obrací k Bergmanovi, tento film ale ukazuje, že by se nemělo v různých medailoncích mluvit jen o něm - po "Stardust Memories" se jedná o v pořadí druhou poctu tvorbě Federica Felliniho, zde odkazující snad na všechno typické pro známého italského režiséra, až se skoro chce říci: "A m'arcord". Krom drobných podobností nejen se zmíněným Amarcordem (první kontakt se sexualitou), ale také La dolce vita (válečné tajemství malého Woodyho dle mě parafrázuje slavnou scénu na pláži) či 8 1/2 (zhasnutí světel) mě trochu překvapilo, jak se povedlo převést Felliniho trademark - obskurní postavičky, vypravěč, etc. tak, že působí originálním dojmem a především autobiograficky. Vyprávění o životě mimo rozhlasový entusiasmus je podle mě další silnou stránkou snímku - například si myslím, že pokud Woody skutečně vyrůstal v takové společnosti, kde předmětem sváru byl třeba i Tichý oceán, tak se ani není čemu divit, že je s ním taková zábava. :-) Díky tomuto zaměření příběhu se povedlo odborat i jednu moji tradiční nejistotu - když například v českých filmech vidím různé dětské skupinky, nemám moc víru v každý jejich pohyb, nemluvě o jednotlivých replikách. Snad poprvé jsem se dokázal vcítit do zobrazeného potěru, například proto, že tato vize není daleko od toho, k čemu se sám ohlížím, jen rozhlas v devadesátých letech už dávno přenechal své místo televizi. Plně se mi tak potvrzuje Allenovo postavení v mé hirearchii - trochu mě i mrzí, že vedle filmařiny se nevěnuje také psychologii, pokud by to šlo, chodil bych k němu v průměru na dvě sezení za den a za dva týdny by možná o mě věděl více než barová zpěvačka Sally o svých newyorských spoluobčanech. :-) Stejná slova samozřejmě platí i v tomto komentáři již několikrát zmíněném FF. "Zlaté časy rádia" u mě zaujímají shodou okolností podobné postavení jako italské 8 1/2 - pomyslný Midasův dotek zafungoval lépe na jiných místech (v případě Woodyho bych mohl jmenovat asi pět snímků), nicméně pro tenhle krajíc jednoho velkého filmového chleba mám zvláštní slabost. O hodnocení nejsem na pochybách. P.S. Herecké obsazení sice je v nostalgických snímcích tohoto rázu méně podstatné, nicméně zaujalo mě nečekané cameo Diane Keaton - v první chvíli jsem ji dokonce nepoznal. ()
Krásné retro, které obecně miluju asi stejně jako autor. Už během filmu a hlavně dlouho po něm jsem si zavzpomínala na lítání po venku a na rošťárny, co jsme vyváděli. A taky na to svoje rádio: jak jsem babičce zabavila tranzistorák, protože jedině na něm šel chytit "Laxík" a tak jsem u něho trávila večery, když to šlo, chytala angličtinu a zažila třeba začátky Michaela Jacksona (kterého ale nijak nemusím) a znám názvy všech těch srágor, co se v 80.letech hrály. Babička mi ho pak zase na chvíli sebrala, protože jedině na něm šel chytit Hlas Ameriky:-) Vždycky jsme se nějak domluvily. A myslím, že právě o to vzpomínání diváků šlo Allenovi nejvíc, aby se naladili na stejnou vlnu, vzpomněli si na všechny kamarády, známé a blízké, které třeba už čas zavál někam daleko nebo na věčnost. Líbilo se mi zachycení toho rodinného i sousedského hemžení, zmatku, ve kterém se všichni mají rádi a neztrácejí lásku a naději. A že právě tohle umí Woody zachytit snad ze všeho nejlíp! A nepotřebuje k tomu záporáky nebo katastrofy. Hrozně jsem se nachechtala u fackovací scény u rabína, ale to snad každý. Samozřejmě senzační hudba, ale to je Allena standard! ()
Slusne retro a prijemna atmosfera, pekne dobove pisnicky... Ale co dal? No nic... Mozna, kdybych film videl v puvodnim zneni a vice se soustredil, hvezdicku pridam, ale moc tomu neverim. ()
Nostalgie, ale tak zábavná. Jde sice jen o sled zábavných skečů, pospojovaných životem jedné rodiny, ovšem skoro všechny jsou výborné. ()
Stejně jako vymizel elegantní a malebný společenský styl života oné doby, stejně jako později vymizel způsob toho jak lidé vnímali a prožívali zlaté časy rádia poslechem krásné hudby, společeného života s lidmi, které v rádiu poslouchali a (jak jsme viděli ve scéně s Polly Phelpsovou) i s dalšími lidmi, kteří seděli u svých přijímačů, tak stejně dnes umírá i film, to jak určoval jak se díváme na svět a i to, jak se s filmem nádherně žilo (neskutečně sentimentálně, ale dokonale fungující scéna návštěvy kina, kdy šlo o víc než jen se podívat na snímek, ale opravdu o to žít a vychutnat si, dnes to v multikinech vypadá spíše, že se jde člověk přecpat popcornem a vymývat si mozek odpornými komečními snímky, samozřejmě, že kdysi by se daly filmy 30. a 40. let také nazvat komerčními, nicméně s gráciíí, která nikoho neurazí). Výborně, pane Allene. ()
Melancholicko-hurónská pocta invazi z éteru za dob mládí na Rockawayi (NJ) plus letem světem dobovými hitparádami rozhlasových vln i chlapeckého srdce ... a rádio dodnes "svádí k falešným hodnotám a velkým snům". ()
Báječně navybíraná muzika, nádherně upištěná Mia Farrow v pygmalionovské roli – z Allenových osudových žen jsem měl vždycky slabost spíš pro Dianne Keaton, ale když člověk vidí za sebou Dannyho Rose a Radio Days, musí před Miinou všestranností smeknout hučku i s parukou –, s vybraným vkusem servírovaná nostalgie za utíkajícím časem, ne jen za tou jednou konkrétní érou. Vlastně ani nevím, proč nepatřím k těm, kdo tenhle film řadí mezi Woodyho absolutní špičku. Asi to bude tím, že vždycky tak mile prošumí kolem a nic zas tak zásadního po něm nezůstane. ()
Pan Allen mi připravil velmi milé překvapení. Skvělá hudba. Nevím proč, ale Allenovy pro mě nejmilejší filmy jsou ty, kde si hodně bere z Felliniho (tohle a předtím Stardust Memories). Schválně, kdo si myslel že se hvězdám z rádia ty dveře na konci zabouchnou? ()
Skvělé! Film od Allena, o Allenovi, ale co je nejpodstatnější bez Allena. V takovém případě jsem se opravdu dočkal příjemné, nostalgické komedie odproštěné od typických pseudointoušských žvástů. ()
Pohodový film na klidný večer k láhvi vína, když člověk zrovna nechce nic složitého a moc dramatického. 81 % je adekvátních... ()
Nostalgické retro a trošičku jiný, méně sebestředný Woody Allen. ()
Tak v půlce se mi zdálo, že se film hrozně vleče. Díky příjemné nostalgii a konci, který mě fakt dojal, ale nakonec slušné 4*. ()
Byla to doba nástupu komunismu, fašismu, doba války, hospodářské krize... ale byla to také doba rádia - zlaté časy rádia. Výborně zachycená nálada doby. ()
Pokud chcete vystínit období 40-50. let v americe, tak snad nenajdete vhodnější film. Oslava Woodyho dětských let. ()
Jeden z nejatmosféričtějších filmů Woodyho, který je plný těch nejvtipnějších anekdot. Jde vlastně o povídkový film "vzpomínek" na dětství, který je ale tak dokonale propojen Woodyho vyprávěním a útržky vysílání rádia 40. let, že výsledkem je dokonale kompaktní film. Prostě jde o jeden z nejlepších Woodyho filmů. ()
V čase, keď televízia ešte nebola, malo rádio svoje zlaté časy a bolo prítomné v domácnosti pri každej dôležitej udalosti. Teda v domácnosti Woodyho Allena, ktorú predstavuje v tomto retro filme vo forme banálnych historiek s miernymi dávkami humoru. Očakával som aj niečo zo zákulisia rádia, ale toho bolo minimum, dozvedel som sa len to, že sa netreba vymknúť na streche. Posolstvo filmu mi uniklo, možno bolo úmyslom len priniesť svedectvo o svojom detstve. –––– A pak tam byl táta s mámou, dva lidé, kteří se dokázali pohádat kvůli všemu. ()
Tahle Woodyho nostalgie je tak dokonalá, že až zestárnu, tak to budu považovat za svoje vzpomínky. (75%) ()
Související novinky
Vychází 20dílná DVD kolekce WOODY ALLEN
Čtyřicet celovečerních autorských filmů, jeden televizní a jedna spolupráce na povídkovém díle – a to všechno během jednačtyřiceti let! Americký filmař Woody Allen se za svou pracovní morálku určitě… (více)