Moulin Rouge

Pokud Tyler říká "kýč jako bič", pak tvrdím, že je příliš měkký - tohle je Kýč Jako Prase. Je to ovšem kýč zcela záměrný a promyšlený, držící se jedné lajny a frčící po ní zběsilým tempem skrz jednotlivá - pokud už ne ÚŽASNÁ, tak aspoň pozoruhodná - taneční a pěvecká čísla s rozdílnou míru pompéznosti a rozmáchlosti ke tragickému konci, který je divákovi odkryt hned na začátku, aby ho nic neodvádělo od té podívané a hudebních experimentů, které vás někdy přinutí vyprsknout právě konzumované pitivo, a jindy se zase uznale zasmát, jak se to těm šmejdům zatraceně moc povedlo. Osobně jsem nejvíce fascinován Jimem Broadbentem aka Zidlerem, protože tato postava mě definitivně přesvědčila, že sympaťák Jim je Mistrem svého řemesla, a že vymlaskne jakoukoliv roli způsobem, kdy herec splyne se svou rolí a vy jako divák věříte, že tohle je ta postava, a ne někdo, kdo ji hraje. Skoro stejně moc, ale úplně jiným způsobem jsem pak fascinován stále trvající existencí jednoho z největších omylů v dějinách kinematografie, který se jmenuje Richard Roxburgh. Jeho stylizace a jí odpovídající výkon úlisného cholerického zlokašpárka z červené knihovny sedí Moulin Rouge jako jistá část těla na jistou nádobu (a tím nemyslím prst na zkumavku), jaké bude ovšem divákovo překvapení, když stejně trapnou kreaci (byť s jiným akcentem;)) uvidí v óbrspektáklech Liga Výjimečných a Van Helsing (v němž si jeho Australstvo střihlo dokonce samotného "arciďábla" Draculu). To už zkrátka nemůže být náhoda, a je-li to právě Moulin Rouge, kde tohoto pána vidíte už poněkolikáté, řeknete si už jednou provždy, že je to skutečně jelito. To jsou už dvě definitivy pro tento film, kde vzít třetí, abychom to dovršili? Tango de Roxanne je definitivní pohřeb pro Stingovu uječenou původní verzi, a taneční scéna, která onu píseň doprovází, je jedním z nejlepších kusů, které kdy byly ve filmu předvedeny. Skutečně je to tak jako to hraje Argentinec Jacka Komana - vášeň, touha, zloba, zcela zničující emoce. Extra DVD bonus s několika úhly kamery a bez prostřihů posouvajících příběh (jakkoliv jsou ve filmu působivé) je naprostá extáze, stejně jako plná verze předváděné scény Spektakulárního muzikálu. Špička, špička, špička. Jenže on film není jen o předváděné technice a emocích, které jsou v něm na plný kotel hrány. Je to i tom, jak vás film vtáhne a jak s vámi zamává, a to je bohužel u této naivní pestrobarevné hříčky až hrozivě omezeno, aspoň pokud máte chromozomy XY:) I přes jednoznačné doporučení k vidění dávám 70% a nic na tom nezmění ani představa Satine s jezdeckým bičíkem;) A ano, vím, že jsem se o spoustě věcí ani slovem nezmínil - to je jedna z výhod toho, když píšete komentář jako tisící uživatel a tak dobře se před vámi vyjádřilo tak moc lidí. No dobře, tak jo - Ewan McGregor fakt dobře zpívá, ale to můžete vidět i v jiných filmech - a bohužel ne ve Fantómovi Opery, který by mu zatraceně "slušel". Et fin. (25.12.2010)

"Moulin Rouge" jsem chtěl poměrně dlouho vidět, ačkoliv jsem tušil, že si mě tento příběh o svobodě, kráse, pravdě a především lásce asi moc nezíská. Pak, jednoho dne, proběhnou úvodní titulky a kratinká scéna stylizovaná do sépiové hnědi starých fotografií a já si říkám "Že by nakonec umění?"...Ale kdepak - kýč jako bič! Vekolepé, dráždivé a až útočné zpracování hýřící barvami, pohybem a střihem stojí osamoceně a není schopné zastřít naprostou průměrnost scénáře a hereckých výkonů. Ano, Ewan a Nicole se naučili zpívat, ale k čemu to je, když nedokážou svým postavám vdechnout život a ony tak zůstávají jen načrtnutými figurkami (a to své osobní antipatie vůči Nicole Kidman tentokrát nechávám stranou - i když, k postavě Satine velká dávka afektovanosti a tetrálnosti patří, ale co je moc, to je moc)...Nejhorší na "Moulin Rouge" ovšem je, že mě film přes veškerou snahu nedokázal vtáhnout do sebe, a tak mi bylo naprosto jedno, co se s jeho hrdiny bude dít. Což by se u příběhu velké a opravdové lásky (navíc v hávu postmoderního, výtvarně promyšleného muzikálu) nemělo stát, nemyslíte? Ale abych úplně nelhal - dvě scény se mě skutečně dotkly - "Roxanne tango" svojí perfektní choreografií a dravostí, a pak scéna "Show must go on". Jenže tam to byla zásluha samotné písně, která je sama o sobě milionkrát silnější a emotivnější než celých 127 minut "Moulin Rouge". Jinými slovy - tenhle film jsou jen pěkné(ě) rozpohybované obrázky...Ale pamatujte si - Baz Luhrmann je Pan režisér. Jen škoda, že mrhá svým talentem. (03.01.2007)

S tou stylizací sice vnitřně zápasím a ne málo, ale vytvořit po r. 2000 v žánru muzikál něco takhle originálního, za tu kapitulaci tentokrát stojí. Pulzující emoce, rychlý a přitom přehledný střih, báječné herecké výkony, vše v bláznivém hudebně-kostýmním guláši, který však doopravdy funguje. Velké plátno prakticky povinnost. Zajímalo by mě, co na to Bollywood. (27.12.2006)

Docela šílenost bych řekl. Divák někdy ani nedostane pauzu na dějové "nadechnutí". Ke konci ale tempo polevuje. Mile mě překvapil remix písně Smells like teen spirit od Nirvany. Na druhou stranu, toho zpívání už bylo potom moc, takže to je u mě defacto kámen úrazu. Míň zpěvu a víc dialogů. A že se teda na muzikál potom nemám dívat? Kašlu na to... Viděl a nelíbilo. Tečka (12.08.2011)

Co se týče viscerálního prožitku, jde o těžko popsatelné převyprávění, přezpívání a přebarvení mýtu o Orfeovi. Film zřejmě vymyšlený a natočený pod vlivem absintu (za asistence absintové víly s tělem Kylie Minogue) ovšem není (jenom) bezmyšlenkovitou muzikálovou extravagancí. V míšení stylů lze vysledovat řád, diktovaný hlavní dějovou linií. První romantické okouzlení se nese v jiném duchu než milostné námluvy ve "Slonovi" a zcela odlišně je pojatá druhá, pomalejší a méně třpytivá polovina filmu, odhalující, že jádrem vyprávění po celou dobu nebylo nic komplikovanějšího než ten nejklasičtější příběh tragické lásky. Luhrman však vyprávěcí schémata klasických románů paroduje, zveličuje nebo rozbíjí. Důsledně při tom vytěžuje popkulturní rezervoár, v němž najdete The Sound of Music i French Cancan, Marilyn Monroe i Nirvanu, screwball komedii i commedii dell'arte. Neustávající, pouze různě rychlý rej obrazů a zvuků brání tomu, aby film na jediný okamžik zevšedněl. Pořád na co koukat, co poslouchat, nad čím přemýšlet. Třeba nad tím, zda je zrovna napodobován styl muzikálů z Bollywoodu, od Minnelliho nebo od Berkeleyho, zda jde o narážku na Ophülse, Felliniho nebo Sauru. Stejně jako v jiných jeho projektech, nešlo Luhrmanovi ani v nejmenším o historickou věrnost. Proklamovaným cílem bylo zprostředkovat divákovi, jak mohlo místo typu Moulin Rouge v letech své největší slávy na návštěvníky působit. Ne fakta, ale zážitek. Tehdejší kulturu reinterpretuje z dnešního úhlu pohledu. S výpomocí současných umělců hledá vhodné vizuální a hudební paralely k tomu, co bylo tehdy v módě, ale co už by na nás dnes působilo zastarale a usedle. Moulin Rouge je film "pohupující" se na hraně mezi absolutním kýčem a emocionálním tornádem. Pro mne jde o výjimečné dílo v dobrém slova smyslu postmoderního režiséra a o jeden z audiovizuálně nejbohatších filmů, jaké kdy byly natočené. 95% Zajímavé komentáře: belldandy, Eddard, Aiax, Natascha, Callas, El Loco, Tequila (15.04.2005)