Moulin Rouge

Ač se tvůrci snažili držet na hranici snesitelného a úsměvně pompézního kýče z červené knihovny, tak bohužel až příliš často sklouzávají k hloupé, hlučné (není tu snad ani vteřina ticha či scéna, kdy by se někdo nepitvořil, nevřeštěl, nepištěl apod.) přeplácanosti tak plné střihů, že to snad musí být zapsané v Guinessově knize. Ovšem jednou za čas si to sedne a tak například při tangu či milostném duetu Satine s Krystiánem jdou všechny výtky stranou, jelikož v tu chvíli není co Moulin Rouge vytknout. Škoda, že podobně silných a působivých momentů není ve snímku o něco více, ale na druhou stranu, ono jich tam zase až tak málo také není. (28.12.2006)

Skvělá kombinace naprostého kýče a skvělých písniček. Ze začátku to možná může vypadat opravdu divně - všechny ty barvy a třpyt, ale po chvíli dívání už jenom vnímáte originalitu zpracování - od kostýmů po kulisy a choreografii. Fascinovalo mě, jak krásně můžou zpívat někteří herci (kdo by to do Ewana řekl?). I písně, které dostaly nový kabát (Sparkling Diamonds, Lady Marmelade) se neminuly účinkem a tyhle coververze jsou mnohdy lepší než originál. Opravdu radost pohledět (a poslouchat). (03.05.2003)

Muzikály já obecně moc nemusim, protože mi přijde, že zpěv je upřednostňovanej před dějem a v záplavě všech těch písní nakonec nevim o co v tom filmu šlo. To je tak trošku případ Moulin Rouge, ale tady je naštěstí ten děj tak jednoduchej, že tady nebyl žádnej větší problém se v tom zorientovat. Na druhou stranu jsou ale v muzikálech většinou fakt krásný písně, který do děje pěkně pasujou. tady je to ale taková dost vykrádačka všech možných písní, škoda, že nebyly napsaný nějaký přímo do tohohle filmu, ale i tak se to pěkně poslouchá a koukat na zpívajícího McGregora je fakt zážitek, docea by mě zajímalo, jestli to fakt zpíval on. Stejnětak je zážitek koukat na Nicol Kidman. Baz Luhrmann se toho zhostil fakt pěkně, ale někdy mi přišlo, že z toho dělal až trošku moc velkej vizuální cirkus (27.12.2006)

(1001) Srdíčko. ♥ Jako temný gotický teenager jsem tímto muzikálem opovrhovala, protože byl o lásce, kdežto v současné době, kdy jsem intelektuálně přebuřelý dvacátník, tento muzikál miluji, protože je o lásce! Kromě toho jsem čím dál tím víc posedlejší postmoderním skládáním všeho možného do jednoho zběsilého karnevalu. (2013) Zároveň je ale zajímavé vidět, že i takové bezhlavé látání se musí látat s hlavou, už jen sám Baz Luhrmann, který si z toho udělal soukromou obchodní značku, je dobrým důkazem. Z jeho tří srovnatelných filmů tohoto "post-žánru" z mého úhlu pohledu Romeo a Julie fungují trošku, Velký Gatsby vůbec a jedině Moulin Rouge to dělá dokonale. Hranice je velmi tenká a nejspíš neviditelná. Nezávidím žádnému režisérovi, který se musí během produkce modlit, aby ji nepřekročil. (2018) (05.01.2013)

Typicky hollywoodsky nabubřelá postmoderní ,,slátanina" s geniálními místy, její synkretismus ale narušuje integritu filmového tvaru. Nevadí mi ani tak spojení dekadentní stylizace přelomu 19. a 20. století s hudebními trendy konce století dvacátého, šantán s Nirvanou, Madonnou či Davidem Bowiem, ale spíš povyšování kýče na umění a hledání úhlů pohledu, který by v kýčovitosti našel umělecké kvality. Navíc čistě americký přístup povrchního přístupu k mimoamerickým reáliím a překroucení historického kontextu, který se z celé dekadentní Paříže zaměří jen na pár všeobecně zažitých ikon. Jistě - je tu celá paleta skvělých pěveckých a choreografických výkonů, scény vypočítané na efekt doslova přetékají z plátna či obrazovky, zaujme velice módní bravurní střihová ,,klipovost", práce s kamerou je takřka na samé hranici maxima profesionality, film je nádherně vizuální, ale jaký má tenhle spektákl vlastně smysl? (01.02.2007)