Moulin Rouge

Neskutecne vostrej muzikal, snad nejlepsi co jsem kdy videl. Prvnich zhruba 70 minut je totalni jizda, Luhrmann srsi napady, dej je skoro az zbesilej a neda se od filmu odtrhnout oci. Jenze pak sviznost trochu polevi, zacnou se resit otazky lasky atd. a Luhrmannovi napady dochazej, i kdyz semtam tu nejaka ta vychytavka je. Hudba je bombasticka, nektery pisnicky mi prisly dost povedomy a kamera je uchvatna. Ewan McGregor a John Leguizamo jsou fakt hodne dobry, ale jednoznacne nejvic me dostavala Nicole Kidman, kterou nepovazuju za nejakou velkou krasku, ale tady byla fakt nadherna, asi nejhezci ze vsech filmu, ve kterejch kdy byla a krom toho hrala naprosto uzasne. A jeste stoji za zminku Jim Broadbent, ten taky nemel chybu. Prislo mi, ze Luhrmann natocil takovou variaci na Romea a Julii, ale proc ne, koneckoncu uz s tim ma zkusenosti. Navic do filmu pridal nekolik vtipnejch scenek. Jasnejch 5*. (30.07.2006)

Pokud Tyler říká "kýč jako bič", pak tvrdím, že je příliš měkký - tohle je Kýč Jako Prase. Je to ovšem kýč zcela záměrný a promyšlený, držící se jedné lajny a frčící po ní zběsilým tempem skrz jednotlivá - pokud už ne ÚŽASNÁ, tak aspoň pozoruhodná - taneční a pěvecká čísla s rozdílnou míru pompéznosti a rozmáchlosti ke tragickému konci, který je divákovi odkryt hned na začátku, aby ho nic neodvádělo od té podívané a hudebních experimentů, které vás někdy přinutí vyprsknout právě konzumované pitivo, a jindy se zase uznale zasmát, jak se to těm šmejdům zatraceně moc povedlo. Osobně jsem nejvíce fascinován Jimem Broadbentem aka Zidlerem, protože tato postava mě definitivně přesvědčila, že sympaťák Jim je Mistrem svého řemesla, a že vymlaskne jakoukoliv roli způsobem, kdy herec splyne se svou rolí a vy jako divák věříte, že tohle je ta postava, a ne někdo, kdo ji hraje. Skoro stejně moc, ale úplně jiným způsobem jsem pak fascinován stále trvající existencí jednoho z největších omylů v dějinách kinematografie, který se jmenuje Richard Roxburgh. Jeho stylizace a jí odpovídající výkon úlisného cholerického zlokašpárka z červené knihovny sedí Moulin Rouge jako jistá část těla na jistou nádobu (a tím nemyslím prst na zkumavku), jaké bude ovšem divákovo překvapení, když stejně trapnou kreaci (byť s jiným akcentem;)) uvidí v óbrspektáklech Liga Výjimečných a Van Helsing (v němž si jeho Australstvo střihlo dokonce samotného "arciďábla" Draculu). To už zkrátka nemůže být náhoda, a je-li to právě Moulin Rouge, kde tohoto pána vidíte už poněkolikáté, řeknete si už jednou provždy, že je to skutečně jelito. To jsou už dvě definitivy pro tento film, kde vzít třetí, abychom to dovršili? Tango de Roxanne je definitivní pohřeb pro Stingovu uječenou původní verzi, a taneční scéna, která onu píseň doprovází, je jedním z nejlepších kusů, které kdy byly ve filmu předvedeny. Skutečně je to tak jako to hraje Argentinec Jacka Komana - vášeň, touha, zloba, zcela zničující emoce. Extra DVD bonus s několika úhly kamery a bez prostřihů posouvajících příběh (jakkoliv jsou ve filmu působivé) je naprostá extáze, stejně jako plná verze předváděné scény Spektakulárního muzikálu. Špička, špička, špička. Jenže on film není jen o předváděné technice a emocích, které jsou v něm na plný kotel hrány. Je to i tom, jak vás film vtáhne a jak s vámi zamává, a to je bohužel u této naivní pestrobarevné hříčky až hrozivě omezeno, aspoň pokud máte chromozomy XY:) I přes jednoznačné doporučení k vidění dávám 70% a nic na tom nezmění ani představa Satine s jezdeckým bičíkem;) A ano, vím, že jsem se o spoustě věcí ani slovem nezmínil - to je jedna z výhod toho, když píšete komentář jako tisící uživatel a tak dobře se před vámi vyjádřilo tak moc lidí. No dobře, tak jo - Ewan McGregor fakt dobře zpívá, ale to můžete vidět i v jiných filmech - a bohužel ne ve Fantómovi Opery, který by mu zatraceně "slušel". Et fin. (25.12.2010)

Tunu cukru, medu a kýče povařte s paletou nekřiklavějších barev šíleného malíře na LSD, přidejte kolekci největších milostných šlágrů moderní populární hudby, dva herce, kteří pějí jak slavíci a mezi kterými to jiskří silou atomové elektrárny, neskutečně banální, telenovelový příběh, geniální choreografii a režii, všechno pomíchejte tempem epileptického šílence... s trochou štěstí byste měli dostat omáčku tak lahodnou a sladkou, že spolehlivě zalepí hubu i kovaným cynikům. Moulin Rouge... nedokážu si vysvětlit jak to mohl Baz natočit... Ale je to jedno... Becasue we CAN CAN CAN...zhlédnout výsledek! Kdo neviděl, opravdu nepochopí 100% (-mimochodem, vřele doporučuji dvoudiskovou edici na DVD, druhy disk obsahuje neuvěřitelné množství bonusů, pro obdivovatele tohohle filmu povinnost) (18.06.2006)

Nečekal bych, že to bude i po letech tolik působit a fungovat. Třeba Nolanovy filmy po pár letech takový účinek jednoduše nemají. Srdcem tohohle legendárního města je noční podnik, ve kterém se každý večer jede nanovo, každý večer se vyplácají nové šminky, falešné úsměvy i polibky. Vyhrává ten, kdo nejvíc platí. Momentálně je to Vévoda, který chce vlastnit jedno představení i krásnou kurtizánu Satine. Jenže ta se, zdá se, právě skutečně zamilovala do naivního básníka Christiana. Je třeba přijít s několika lžemi a jedním spektakulárním spektáklem. Chvílí to vypadá, že příběh půjde stranou – úvodní desítky minut jsou nesmírně rychlé: vášnivé, zkažené, barevné, nápadité, rytmické, kýčovité, pouliční, erotické, divoké, ale hlavně zatraceně fajn. Je neuvěřitelné, jak zbaštíme dialogy, které jsou takřka jednoduché, jak zhltneme vyznávání lásky pomocí prachobyčejné červené knihovny. Samozřejmě na klasický hollywoodský žánr zapomeňme, Baz Luhrmann si z něho bere jen to, co uzná za vhodné/atraktivní. A nakonec se přímo v premiérovém kusu na jevišti vyjeví pravda o hrdinech: příběh lásky v příběhu lásky, a divák hltá vše, co tvůrci předkládají. Tahle živelná hra na muzikál se prostě musí líbit, zrovna jako zpívající romantik a zpívající kabaretní děvka (ač se mi pobledlá Nicole Kidman líbila o dost víc než Ewan McGregor). Audiovizuální slast. Soundtrack je stoprocentní. (15.12.2015)

Děj spojuje Dumasovu Dámu s kaméliemi (nebo přesněji Verdiho la Traviatu) s Pucciniho Bohémou (to především). Předvzorem je tedy italská opera (samozřejmě ne hudebně). Italská opera je totiž pověstná svou „spektakulární“ výpravou a emocionální vyhraněností pohybující se alespoň v Pucciniho případě na hranici vkusu. Verdiho i Pucciniho opera ve své době dojímaly své publikum, které se nikterak nenechalo odradit jejich patetickou přepjatostí. Třebaže v Moulin Rouge je děj podřízený formě, překvapivě se blíží také Zamilovanému Shakespearovi, který naopak stavěl na poměrně složitých textových hrátkách (shakespearovských reminiscencích). Nechci tím říct, že mezi těmito dvěma filmy nakonec není rozdíl, ale spíš, že zákony melodramatu jsou vždy týž. A Luhrmann i Stoppard neměli důvod se proti nim stavět. Oba své dílo už v jiných než narativních vrstvách obzvláštnili natolik, že dalších zvláštností již nebylo třeba. Tanec v srdci – Romeo a Julie – Moulin Rouge. Vývoj, jež nastoupil Baz Luhrmann ve spojení „operního“ melodramatu s bizarní fantaskní formou, dospěl v Moulin Rouge do své nejzasší pozice, v níž forma zcela pohltila obsah. FORMA SE SAMA STALA OBSAHEM. Je to film, kde se na plátně něco neustále děje. Jako obraz ve stylu internacionální gotiky trpí strachem z prázdnoty (horor vacui). Všude je barevná a zářivá dekorace, na nebi nestále něco vybuchuje. Je to jako bizarní sen, který až do scény ve slonu neustále graduje. Druhý vrchol pak přichází v závěrečném představení. Baz Luhrmann si vytvořil svou „Paříž“v ateliéru. To mu umožnilo velmi svobodný pohyb kamery - úžasné přelety, při kterých kamera vylétne z jedné místnosti, nabídne nám pohled na město a prudce se přiblíží do místnosti jiné, kde děj pokračuje. Luhrmann užívá těchto přeletů na místo montáže ve smyslu filmové interpunkce = k posunu děje. Po 70.letech, které ve Slávě a All That Jazz stvořily „civilní“ muzikál, přinesli Luhrmann a také Trier do muzikálu opět něco nového. Vrátili mu senzibilnost a objevili jeho bizarnost. (26.01.2004)