Salò o le 120 giornate di Sodoma
Salo ou les 120 journées de Sodome
Salo, or The 120 Days of Sodom
Salo, or The 120 Days of Sodom
Obsahy(2)
Poslední dílo skandálního filmaře Piera Paola Pasoliniho je inspirováno románem markýze de Sade, přemísťuje ovšem děj do fašistické Itálie. Čtveřice vysoce postavených mužů si přiveze do paláce skupinu chlapců a dívek, kteří jim po následujících několik měsíců budou pod taktovkou čtyř prostitutek sloužit jako prostředníci k naplnění všech rozkoší - včetně těch nejzvrácenějších! Absolutní moc, kterou nad svými obětmi mají, je vede až k samé hranici únosnosti, za níž už se ztrácí veškerá lidskost a zbývá jen syrová brutalita a perverze… (oficiální text distributora)
(více)Recenze (747)
Nejhnusnější hnus ze všech hnusů co jsem kdy viděl. Pasolini je nechutný zvrácený hovado! Rozkopat koule! ()
To jsem tak jednou chtěl poznat italskou kulturu a rozhodl jsem se pustit si typický italský snímek od typického italského režiséra. Někdo by mohl namítnout, že jsem do italské kultury pronikal tak trochu "zadními vrátky", ale protagonisté filmu tenhle postup doporučují. Film začal jako inteligentní, konverzační, komorní drama. Čtveřice typických italů, kteří rádi vedou tak trochu odvázaný život zachránila několik ubohých dívek a chlapců ze spárů ústavní výchovy a převedli je pod svá ochranná křídla v pěkně upravené a údajně vždy řádně vytopené vile. Nabídli jim bezpečí před vnějším světem, v kterém zrovna zuřila 2. světová válka, strukturovaný denní režim, kdy po typicky italské siestě následovala typická italská zábava - poslech životních příběhů zkušených a protřelých dam s možností nějaké té skromnější večerní orgie. Z velkolepých hostin jsem měl nejdříve jako správný koprofág radost, ale pak jsem zjistil, že místo koprové omáčky s pětima mají italové jiné národní jídlo... Inu, v zájmu multikulturalismu jsem to neodsuzoval a snažil se tomu přijít na chuť. Film skončil dobře, tancem, jen mu předcházela špetka mučení. Italové jsou zvláštní lidé, jsem rád, že jsem jejich národní zvyky poznal, ale od příštího léta k moři už jen do Chorvatska... ()
...nebo odpad? Nepochopitelná provokace? Bezobsažná formalita? Homosexuální úlet? Levičácká moralita? Antifašistické poselství? Pohanské rouhání? Sadistická hříčka? Podobenství bez sdělení? Artistní nuda? Ztělesněné zlo? Vždyť proti některým současným filmům je tahle hříčka slabou polévkou! A tak komu a proč (!) tak vadí tohle spojení Sade-Pasolini? Byť ten Sade je zde vlastně jen >velmi volně< na námět... Lze vůbec tenhle film nějak >objektivně< hodnotit podle běžných - a navíc filmově-laických ! dnešních ! - měřítek? Lze jej hodnotit mimo kontext celé Pasoliniho tvorby a života? Proto jsem navzdory pokrytcům do zdejších statistik vložil ten nejvyšší počet hvězd... I když tenhle film chci vlastně nechat bez hodnocení... ()
Pasoliniho poslední film je dosti perverzní, plný trýznění, sadismu, požívání exkrementů, mučení... a to vše doprovázeno (pro silnější účinek) Chopinovou hudbou a Baudelairovými citacemi. // Jeho poselství je jasné: obžaloba fašismu. // Povídky markýze de Sade během druhé světové války obživly v italském Saló a výsledkem je tento - nechutný - film. Pro někoho dokonalá ukázka zhoubného vlivu zla, ovšem pro někoho je tento počin nestravitelným. Patřím do kategorie číslo 2. // Vizuální stránka ve mně zabila jakoukoliv schopnost vnímat cokoliv jiného než vlnu nevolnosti, která v závěrečných scénách vygradovala do divoké bouře. Nebyla jsem schopna vidět každý záběr. A nikdy se o to už ani nebudu pokoušet. To fakt ne. // Zkrátka film, u něhož forma (v tomto případě dost násilná) totálně zabila obsah (resp. sdělení filmu). // Z mého vnitřního pohledu si myslím, že svět kolem nás je dost hnusný, brutální a šílený... a já absolutně nemám potřebu se na taková zvěrstva ještě dívat na plátně. ()
Je až neuvěřitelné kolik zvrácenosti a nechutnosti dokázal Pasolini vložit do tohoto filmu, opravdu nevim co tim sledoval, jestli tady znázorňoval svoje choutky nebo chtěl opravdu jen ukázat, jak to mohlo vypadat nebo vypadalo na podobných místech. Jestli to bylo tak nebo onak, opravdu nevim, tak proto zůstanu radši uprostřed hodnocení ()
Markýz de Sade byl nepochybně prase, ale Pasolini dokázal i z jeho zdánlivě nezfilmovatelného "románu" (který se sestává na ploše několika set stran převážně z detailních popisů toho, kdo co komu kam strčil) udělat adaptaci, která má smysl. Tím, že děj přesunul do Mussoliniho fašistické republiky, ukazuje nám, jak daleko může dojít zneužití moci v rukou úzké skupiny lidí. Ano, je to nechutné, a proto nezapomínejme, že v totalitních režimech se děly (a můžou dít) takové, a ještě mnohem horší věci. ()
Kdo u filmu odmítá přemýšlet, tak je na špatné adrese. Obviňování Pasoliniho za nechutné a perverzní scény je směšné. A to prosím v době, kdy chce mít každý moc a asijské porno je snad nejžádanějším artiklem na internetu. Saló ve mně dokázalo vykřesat nepopsatelné pocity zloby. Měl jsem chuť těm čtyřem buznám rozmlátit hubu a to se mi u filmu opravdu nestává každý den. Pasolini naznačuje, kam až může zkažená společnost zajít a film je v dnešní době, kdy se můžou všichni posrat z uspokování svých potřeb, ještě aktuálnější. Třeba neustálý přísun stupidních reklam je vlastně takovým novodobým žraním hoven. Na to si však nikdo nestěžuje. Zajímavé. ()
(1001) Byla jsem ochotna přistoupit na režisérovu hru. Říkala jsem si, že bych hodnotila výš, kdyby to nebylo tak strašně zdlouhavé. Jenže ta zdlouhavost k tomu asi patří, pokud to má být zobrazení a kritika konzumu, jak jsem to pochopila, takže to tomu vyčíst nemůžu. K srdci mi to nepřirostlo, emoce moc nevzbudilo [očekávala jsem něco daleko horšího + (vložená poznámka: přála bych si tenhle film vidět, aniž bych o něm cokoliv věděla předem)], postavy byly dost ploché (hahaha), zahrané přesně v této intenci, myšlenka tam nějaká byla nebo jsem si ji částečně domyslela, určitě si myslím, že jsem narazila na ironii, ta by se ostatně při mírném posunutí úhlu pohledu dala přehrabovat lopatou (scéna, kdy všichni lžou, aby si zachránili zadek, otočení dalekohledu při závěrečné kochačce). Líbila se mi kamera a kulisy. Jinak už nemám co dodat, kromě toho, že mi prostě jako bestiální přijdou jiné věci než pobuřující filmy. V tomhle směru je docela zajímavé sledovat reakce lidí víc než samotný film, ale bez filmu by to nešlo. Potrefená husa nejvíc kejhá nebo jak to bylo. --- A taky si nemůžu odpustit reakci pana Letce: "Tenhle film je o hovně. Doslova." ()
Ve své době šlo o možná nejkontroverznější snímek, a to je co říct, protože se jednalo o 70. léta plná divokých výstřelků a dozvuků sexuální revoluce typické vpádem porna do veřejného prostoru. Zuřivé polemiky strážců morálky, pro které bylo Saló Belzebubem na pochodu, s těmi, co považovali tentýž film za vrcholné a trýznivé umělecké dílo, ke kterému odsuzující současníci zkrátka nedorostli, tehdy plnily všechna média a ke slovu se dostala dokonce i cenzura. S odstupem let na mě dnes Pasoliniho poslední film nedělá dojem něčeho, co stojí za hádku, a ani nejde o nějaký šok a překvapení. Už Vepřinec mě přesvědčil, že pokud si Pasoliniho poslední filmy zaslouží nějaký přívlastek, pak je to bohužel slovo "nudný". 120 dní sodomy se dá považovat z mého pohledu za dokonalou uměleckou prohru. Stačí srovnání s Klimovovým majstrštykem Jdi a dívej se, kde se filmař nevyhýbá brutálním záběrům ty ale organicky zapadají do vyprávění, tvoří jen malou část stopáže, nikdy nejsou samoúčelné a přitom mají drtivý emocionální dopad. Klimovovi stačí diváka často jen naťuknout, pracuje s jeho fantazií a očekáváním. Pasolini je trapně doslovný, statický a nevynalézavý. Navíc podobný námět neměl adaptovat někdo s komplikovanou a nebojím se napsat deformovanou sexualitou. Je prakticky nemožné si nevšimnout, jak často kamera uspokojuje Pasoliniho homosexuální touhy a představy. Tak citlivé a náročné téma by musel zpracovat někdo odvážný, ale přitom umělecky mimořádně nadaný. Napadají mě třeba Haneke či Lars von Trier. Podstatnou část Saló vyplňují únavné, nudné a z hlediska diváka nepodstatné příběhy lehkých žen nebo pseudointelektuální plky čtyř majitelů lidského cirku. Pasolini si nedokázal zajistit přítomnost kvalitních herců, což bije do očí především u fašistických bossů, kteří jako by vypadli z nějakého lehce umělecky se tvářícího soft porna, a jejich slizkost je na hranici karikatury, někdy i za ní. Až posledních pět minut, kdy nastoupí i pro dnešního otrlého diváka scény nezvykle brutálního násilí, dokáže Pasolini přitáhnout pozornost, bohužel ale příliš laciným způsobem. Celkový dojem: 10 % za téma. ()
Pro naše první setkání s Pasolinim jsem si vybral jeho zde nejhůře hodnocený film, takže ano, očekávání nebyla z nejvyšších. Přesto to, co jsem dostal, předčilo skoro všechna má očekávání, ať už v kladném či záporném slova smyslu. Jde asi o to, zda (a jak moc) je divák ochoten na tuhle perverzní, nechutnou, cynickou, ale zároveň humorně absurdní (úsměv, ze kterého mrazí) hru přistoupit, a také, jestli v něm chce hledat nějaký vyšší režisérův záměr nebo ne (on si ho tam člověk může a nemusí najít). Film totiž nelze brát vážně a osobně si myslím, že ani on sám se tak neprezentuje. Hned úvodní kontrast mezi pohodovou hudbou, úsměvnými titulky a „náborem“ divákovi naznačí, že půjde o žánrově poněkud nevyrovnanou podívanou. A pak následuje změť zvrácené erotiky, fekálních výjevů a popírání morálních a lidských hodnot, to vše doprovázeno zastřešujícím násilím. A přestože snesu hodně a ani tento film mě svým obsahem nezabránil ho bez větších problémů dodívat, musím uznat, že třeba takové krmení psů, svatební hostina (člověk by čekal „mléčný koktejl“ a místo toho rovnou dostane „jitrnicový prejt“) nebo závěrečné mučení (oko, čelo a hlavně jazyk?!) je už poněkud přes míru a pro většinu diváků (zcela) neúnosné. V mém případě však šlo hlavně o zjištění, co všechno si někdo troufne ukázat ve filmu, a to mi opravdu rozšířilo obzory (navíc rok uvedení, 1975!). Zajímavá je ovšem také zvuková stránka, myslím tím třeba ty letadla a obecně i hudba (takhle použitou píseň z Carmina Burana jsem opravdu ještě neviděl). Celkově ne úplně jistý průměr, pokud se ještě někdy v budoucnu donutím na film podívat, hodnocení dost možná změním. „Co je příjemné, je i přípustné.“ ()
Ne že bych hodnotil tak nízko kvůli šokujícím, násilným či nechutným scénám. To nikoliv. Mé hodnocení je tak nízké kvůli stále intenzivnější nudě, kterou jsem při sledování pociťoval. Dámy vyprávějí stále stejné a stejně nudné příběhy, které už napodruhé nevyzní tak, jak by asi sám autor chtěl. Samotné scény násilí, sexu či bizarností pro mě nejsou překvapivě tak šokující, jak bych si představoval. Vše je (krom poslední desetiminutovky) jen naznačováno a zřídkakdy se něco "opravdu" děje. Možná je škoda, že byl režisér Pasolini krátce po uveřejnění filmu zavražděn, v připravovaných dvou pokračováních mohl natočit opravdu kvalitní artové kousky, kterými by dokázal, že Saló byl jen obrovským krokem vedle. Kvůli nastávající nudě a prakticky nulovému dopadu na mé emoce si film více než dvě hvězdy nezaslouží. ()
Potřetí už ten film fakt vidět nemusím a kdo ho chce milerád mu ho přenechám. Pasolini prostě není nějak moje kafe... mám ho trochu za zvrhlíka (že by morální podvědomí?), ale rovněž si kladu otázku zda je opravdu zvrhlík a co když jsme zvrhlí my, co ho nemusíme... Chcá nechcá minimálně respektuji Pasoliniho nárok na svobodu projevu... 120 dní sodomy je pocitový film, buď ho člověk prokleje nebo je z něj vedle ať už v kladném či záporném slova smyslu. A pak je tu třetí možnost, že se v tom člověk pěkně mele a neví kam s ním. zda mezi odpad či ho vynést na piedestal.... ()
Saló je dalším filmem, který jsem zhlédnul na své cestě tvorbou Piera Paola Pasoliniho, který se pomalu, ale jistě stává mým oblíbeným režisérem. Tento film je velice těžko hodnotitelný a hlavně dosti rozporuplný, jak je vidět na zdejších komentářích. Abych řekl pravdu, podle místních ohlasů jsem čekal ještě něco horšího. Objeví se zde sice mnoho nechutností, ale ty mají své opodstatnění. Zasazení děje do doby Druhé světové války má svůj význam, který není třeba více rozvádět, protože se objevuje v jiných komentářích. Ale to není vše. Pasolini se opět snaží prolamovat tabu společnosti, i když opravdu trochu silnější formou. Důležité je také vzbudit určitý pocit a to se povedlo dokonale. Ať je to maximální zhnusení nebo úžas, nikoho tento film nenechá chladným, a kdo ho viděl, už jen tak nezapomene a jméno Pasolini si bude pamatovat. Se svým hodnocením opravdu velice váhám. Tři hvězdičky mi připadají málo, pět si dát nedovolím. Zůstanu tedy u čtyř, které považuji za přiměřené. ()
No a co? Jakože dobrý film? A to prosím proč? ()
Účel by neměl světit prostředky, jako v tomto případě. ()
Co jinýho dát filmu, ve kterém víc než polovinu času žerou hovna? ()
Po skončení som dosť uvažoval, čo chcelo byť filmom povedané. Telesná láska sprevádzaná smiechom, úsmevy, detaily tvárí, detaily pohlaví - to všetko je známe z Pasoliniho trilógie života. Aj tam sa dali vystopovať prvky zobrazenia ľudskej manipulatívnosti, ale v popredí stála telesnosť, humor a nahota. Závažnejšie myšlienky skryté v tomto kabáte boli a sú publikom ako tak prekúsnuteľné práve pre ponúknutú odľahčenosť. Salo ponúka čosi iné - smiech, nahota a sex ostáva, pribúda omnoho viac extrémneho násilia a ponižovania pokrytého elegantnou hudbou, dokonalými róbami kurtizán, postavením a dôstojnou fazónou vládcov republiky (biskup, bankár, sudca a aristokrat). Všetko zvrhlé je normálne a smiešne. V prípade osnovateľov žalúdky dvíhajúceho experimentu nejde o žiadnych tupých nevzdelancov, ale o študované vysoké vrstvy vyznajúce sa vo filozofii ako aj v umení ( o čom svedčí prebíjanie sa citátmi z diel filozofov v bežnej reči a obrazy moderného umenia na stenách izieb). Žranie hovien (naveky si zapamätám talianske slovo mangia (vyslov: Mandža! = jedz !), pokorné počúvanie, nevzpieranie sa, sebaudávanie, korenie sa moci, úchylárne najrôznejších druhov prijímané s úsmevom na tvári (okolostojace služobníctvo, vojaci a kurvy). Čo to bolo ? S týmto uvažovaním som zaspal. A snívalo sa mi o súťaži Superstar, odohrávajúcej sa v gladiátorskom ringu obkolesenom sfanatizovanými davmi. Paralela sa mi jasne(hoci možno príliš prvoplánovo) vyjavila : Pasolini neukazuje nič iné ako súčasnosť, pohrával som sa tým aj pred snom, prečítajúc si príspevok Petra Makaja, niečo mi tam však nesedelo. Snová paralela mi zasadila film do správneho rámca. Je to nadčasový film o tej stránke človečenstva, ktorú by veľa z nás rada zamietla pod koberec, hoci sa pretláča do popredia v stále rafinovanejšej podobe aj dnes. Tí, čo si dovolia poukázať na pokrivenú realitu expresívnou formou (kto dôsledne prečítal román 120 dní Sodomy markíza de Sade, vie o čom tu píšem) sú neprijateľní, pretože násilne otvárajú oči. Až tak násilne, že to bolí, pohľad sa vzpiera, myslenie odmieta kominukovať na tejto úrovni, pozrieť skutočnosti do očí totiž žiadna veľká pohoda ani užívanie si veru nie je. No a to je v príkrom rozpore s heslom dneška: "Buď v pohode, uži si tak aby si bol svoj a sám sebou!". ()
Veľmi som bol na tento kontroverzný film P.P.Pasoliniho zvedaví. Jednými vynášaný na piedestál slávy umenia a inými nekompromisne vyradený do odpadu. Ja budem patriť ku tej druhej skupine. Mne na tom nič zaujímavé, progresívne, či dokonca umelecké nepripadalo. Videl som iba zle natočenú primitívnu nechutnosť. "Saló o le 120 giornate di Sodoma" bolo jedným z mojich najväčších filmových sklamaní. * ()
Tak především je to první a poslední film Piera Paola Pasoliniho, který nevypadá, jako bych ho natočil já. Zápletka Sala měla v mých očích potenciál stát se dokonale ujetým psychothrillerem, což se nezdařilo. Psychika obětí byla až trestuhodně opomíjena. Možná chtěl režisér docílit větší odosobněnosti, což sice asi chápu proč, ale mě to pak nechává lhostejným. Film nás téměř vůbec nezavede k rozhovorům mezi mladé nešťastníky a pro diváka se tak stávají jen politováníhodnými troskami, ke kterým necítíme žádné pouto, leda tak založené na jejich vzhledu. Co se týče oněch proklamovaných nechutností, celkem na mě zafungovala scéna s jezením exkrementu, kdy jsem si říkal, že ten chleba s medem, co zrovna jím, nebyl nejlepší nápad. Závěr s umělými penisy byl ale o ničem. Když už chtěl Pier šokovat, mohl zajít do větších detailů a dávkovat s pořádnou kadencí. Takhle zůstává na půli cesty, neotrlé odradí a ty úchylné neuspokojí. Celkově je to jistě zajímavý snímek, zároveň je to první Pasoliniho film, ve kterém můžu bez ostychu pochválit herecké výkony, zejména Alda Vallettiho v roli prezidenta. Nicméně zvěsti o perverznostech nakonec předčily skutečnost, což se ale ostatně dalo trochu čekat. ()
Také už jsem to viděla dávno. A bylo mi z toho fakt blbě. I sál jsem na chvíli musela opustit. Být v tom kině sama, už se do sálu nevrátím. ()
Související novinky
12. Seminář archivniho filmu: Marco Ferreri
12. ročník tradiční akce proběhne v Uh. Hradišti 7. - 9. května a přiblíží u nás až na výjimky vesměs neznámou tvorbu slavného italského režiséra Marca Ferreriho, který v mnoha ohledech bořil… (více)