Zrozen k vítězství

Komorní "feťácké" drama z prostředí New Yorku 70. let. Na filmu je nejzajímavější, že se jedná o americký debut původem českého režiséra Ivana Passera a v malé roli policisty se tu mihne ještě úplně neznámý Robert de Niro. Snímek je postavený hlavně na hereckých výkonech a depresivní atmosféře, oboje myslím funguje tak jak má. Kdyby se tvůrce nebál ještě trochu víc přitvrdit, mohl být výsledek ještě lepší. (18.11.2010)

Film plný naprosto surrealných gagů a téměř slapstickových korespondencí (Džej Džej utíká z bytu gangsterů v kombiné a v ruce drží doutník a na chodbě potkává tlustého pána, který taky drží doutník a něvřícně na Džej džeje pohlíží). Zároveň je to film, který nesoudí, ale neprosto rozumí tomu menatalitě člověka beroucího drogy. Nechápu, jak tady někdo může psát, že to je "obyčejný", ba i "nudný" film. Právě naopak. Film je neskutečně zábavný, je to přímo horská jízda režijních nápadů a přesně odpozorovaných detailů jindy rozplizlé skutečnosti. Film-báseň. Segal a Karen Black jsou navíc mimořádně sladění. (08.02.2016)

Mám pocit, že pan Passer trochu přecenil své schopnosti. Jako by si myslel, že jeho umění je dostačující na to, aby film, ve kterém se nic neděje, byl po všech stránkách kvalitní. V mém případě tomu tak není, neboť je tu úplná absence čehokoliv co by mi utkvělo v paměti. Dialogy mi přišly triviální, herci průměrní, režie dost suchá, zkrátka film, jehož potenciál se vytratil do neznáma. P.S: Pokud byste se rozhodli si taktéž DVD zakoupit v levných knihách (cena:9,-Kč), nenechte se zlákat velkým titulním nápisem ‘‘Robert De Niro‘‘. Ve filmu se objeví cca na 5 minut!40% (06.03.2012)

Naprosto pravem skoro neznamej film o fetacich, kterej neprinasi absolutne nic noveho, coz by zas tak nevadilo, ale bohuzel ani nic zajimavyho. Jediny, co je na tom zajimavy, je ceskej reziser a malicka role De Nira jakozto poldy. Pan hlavni fetak se tak ruzne poflakuje po meste, schani drogy a penize, obcas neco slohne, jindy na nej nekdo udela podraz nebo ho chytne policie, to vse obcas lehce hozeny do cerny komedie. Takze to neni ani syrovy jako Requiem, ani vtipny jako Trainspotting, proste je to takovy nijaky a ackoliv je Segal docela sympatak a hrat umi, neni moc jasny, proc by mu mel clovek vlastne fandit. Takze ve vysledku sice nijak urazejici, ale ani nic, co by cloveka nejak vic zaujalo, ale nenudil jsem se, takze to ty 3* budou. (10.07.2010)

Při sledování prvního amerického filmu Ivana Passera jsem žasl nad tím, jakou má tento režisér vzácnou schopnost vycítit trapnost lidského konání i její tragiku – a znázornit je. Že to dokázal v českém prostředí, jsem věděl dobře, ale kdo by ji někdy nepostřehl v tomto odcizením prosáklém národě, plném nepřátelství, závisti a nepřejícnosti, v němž mu je dáno žít? Passer si neprojektuje české malosti – malomyslnost, malověrnost, maloměšťáctví… – do amerických kulis a figur, sleduje je bedlivě, promítá je v sebe, mění se v ně, porozumí jim a ztvární je tak, že k nim se sympatiemi, ba s láskou, pohlédne i divák, přitom se z jeho pohledu nevytrácí kritika, odstup, odpor, vzdor. Je úžasné, jak si dokázal osvojit tu celkovou řeč nevlastního místa a natočit film zahnízděný v jeho nejhlubších a nejděsivějších patrech. Nepodivoval jsem se dřív a už vůbec ne nyní jeho kritice tarantinovské podbízivé násilnické imaginace: nejednou jsem si na něj při Passerově snímku vzpomněl. Tarantino zachází s věcmi a ději tohoto světa jako s muzejními exponáty a osvěcuje je ve velkorysých aranžmá: nic z toho se ale nespojí se životem. Vše odkazuje k dyzajnu, který ponižuje styl na zboží. Passer se ale obrací ke stylu jako k životnímu utváření (se) a nic z filmu ten křehký a trpký život nepřečnívá. Hudba nepromění film ve klip, oděv jej nezvrátí v módní přehlídku, akce jej nepřičlení k nějakému žánru a intertextualita, vypravěčské schválnosti zde nemusejí maskovat vyprázdněnost, protože zde není pro život místy ani příležitost nadechnout se – a divák miluje a dusí se. (26.04.2018)