Dracula

Obávám se, že půjdu proti proudu, ale ráda bych položila recenzentům rozplývajícím se nad tímto zpracováním jako nad nejvěrnější verzí jednu otázku. Četli jste někdy knihu? A pokud ano, jste si opravdu jistí, že si z ní pamatujete víc než pouze to, že upír jménem Dracula uvěznil na svém hradě s třemi upírkami právníka Jonathana Harkera, sám na lodi Demeter přistál v anglickém Whitby, kde proměnil v upírku Lucy Westenra a napadl její přítelkyni Minu, aby byl nakonec před branami svého transylvánského sídla zničen dr. van Helsingem a spol.? To je totiž de facto to jediné, co zbylo. Coppola ponechává kostru příběhu, přičemž občas chytře využije nějakou scénu z knihy či odcituje některé pasáže, čímž snímek navenek působí jako věrné převedení předlohy, aby ve skutečnosti měnil prakticky vše ostatní a podstatné, od charakterů takřka všech postav přes rozličné detaily včetně protiupírských metod po celkové vyznění a závěr. Ani atmosféra snímku není až tak působivá, divák má často pocit jakési přepálenosti. A to nemluvím o výběru herců. Winona Ryder je sice krásná, ale půvabu Judi Bowker, v jejíž tváři se snoubila andělská čistota s laskavostí, moudrostí a odvahou, tedy vlastnosti, kterými oplývala knižní Mina, nesahá ani po kotníky. Chování její postavy se navíc s románovou předlohou míjí zcela. Totéž lze říci i o Lucy, jejíž postava je (jemně řečeno) poněkud lehká. Vztah knižní Lucy k jejím nápadníkům se neodvíjel od její nadrženosti, nýbrž byl obestřen soucitem slušné a zamilované viktoriánské dívky, která upřímně lituje mužů, jimž svým odmítnutím způsobí bolest. Konečně Dracula nebyl slizkým senilním staříkem s divným účesem ani plazivou kreaturou s délkou nehtů takovou, jako by se režisér nemohl rozhodnout, zda z něj udělá šlechtice s lidským vzhledem či polozvířecí bytost ve stylu hraběte Orloka. Šlo ve skutečnosti o zpočátku sice navenek příjemného hostitele, ale zároveň o autoritativní osobu, podivného cizího aristokrata, kterému ovšem neměl Jonathan kromě svého nepříjemného pocitu a narůstajícího odporu k hraběti zpočátku co vytknout. Ne do chvíle, než hrabě tuto masku odložil. (V některých okamžicích dokázal tuto strohost a dominanci, přitažlivost i odpor současně postavě vtisknout v 50. letech Christopher Lee, který zároveň odpovídal svou fysiognomií knižní postavě nejvíce. Ten však navzdory své účasti asi v deseti draculovských filmech zůstal trestuhodně nevyužit, neboť prakticky všechny tyto snímky byly bláboly nemající s knihou nic společného, v jednom případě byl navrch ještě doslova zazděn i neuvěřitelně špatným režijním vedením a mizernou technickou stránkou daného filmu.) Konečně Draculův hrad nevypadal jako vstup do vězení, ale jako normální šlechtické sídlo, jehož tísnivá atmosféra byla dána polohou, opuštěností některých křídel a několik set let starým nábytkem. Zoufalý právník z něj nemohl uniknout ne díky množství padajících mříží a kouzelnému modrému ohni, ale kvůli smečce vlků, ač měl v jednu chvíli dveře dokořán. Kdyby Draculův hrad vypadal takhle a jeho majitel se choval způsobem jako v Coppolově filmu, těžko by do něj Jonathan vstoupil ,, svobodně a z vlastní vůle", ne měl-li by všech pět pohromadě. Celý film působí značně přestylizovaně a překombinovaně, jakoby se opájel svým vlastním pozlátkem. Sem tam se sice objeví nějaký dobrý okamžik, ale vzápětí je vyvážen momenty takřka perverzními, místy až jako laciné porno, které předstírá, že je uměním. Ženy jsou zde znásilňovány vlkodlakem a místo pouhé paralýzy a pro oběti nepříjemného hypnotického stavu, kterým je Dracula ovládal, a nástupu proměny v upíra až těsně před smrtí, se zde již během jeho návštěv jako polonahé poloupírky za trapného extatického vzdychání svíjejí na postelích. Řada scén tak vyznívá hloupě až komicky. Sexuální podtext ve Stokerově románu přítomen jistě je, minimálně v onom kousnutí do hrdla, nicméně nikoli představen způsobem tak explicitním jako pornografické časopisy ve výkladních skříních dnešních novinových stánků. Je-li Coppola tak dobrý režisér, jak se o něm tvrdí, měl by vědět, že méně je někdy více, že romantika má silnější náboj v náznaku, větší strach vzbuzuje nebezpečí pouze tušené a ticho je někdy působivější než dramatická hudba. Režisér se snaží překopáním námětu Stokerovy knihy vytvořit silný a dojemný příběh o věčné lásce, avšak právě ona neustálá redukce lásky a jakýchkoli ušlechtilejších citů na sex a chtíč jej činí vrcholně nevěrohodným a plytkým. Divák se tak nedokáže s postavami ztotožnit, věřit jim, fandit jim, mít je rád, nebo o ně mít strach, a výsledným efektem je pouze čím dál více narůstající nuda a pocit, že nedržíte v rukách kvalitní dílo, nýbrž brakovou červenou knihovnu či hloupý, lechtivý gotický román, jakým se v Nothangerském opatství vysmívá Jane Austen. Korunu pak snímku nasazuje stupidní závěr. Snad kdyby film neměl název Dracula Brama Stokera, který pokládám skoro až za nehoráznou drzost tvůrců (a vzhledem k tomu, jak málo lidí dnes čte, i za nebezpečný zvyk filmařů prznících běžně také další autory jako Vernea, Dumase, Tolstého apod.), možná by si zasloužil o něco lepší ohodnocení. Ačkoli ani tak by nebylo nikterak vysoké, protože jde ve skutečnosti jen o bombastický, vizuálně pompézní a emočně zcela sterilní kýč. Musím souhlasit s uživatelem POMO: dokonalé vítězství formy nad obsahem. V jistém smyslu vlastně Coppola vskutku předběhl svou dobu, neboť se mu již téměř před 30 lety podařilo natočit právě ten typ povrchní konzumní zábavy a popcornového blockbusteru, jaké frčí dnes. O tom ostatně svědčí i zdejší přehnaně vysoké hodnocení, o které z tohoto důvodu film nejspíš jen tak nepřijde. Pro mne byl Coppolův Dracula obrovským zklamáním a osobně dám přednost knize. A když zpracování knižní předlohy, tak navzdory ne zcela šťastně vybranému představiteli Draculy raději většině zdejších uživatelů neznámou britskou verzi z roku 1977, která je až na pár detailů nejvěrnější adaptací, jakou jsem až dosud viděla, a která mne navzdory 2,5hodinové stopáži dokázala vtáhnout do příběhu. I československá divadelní inscenace pro televizi z roku 1970 je poměrně dost věrná předloze a svou atmosférou dosaženou naprosto minimálními prostředky strčí Coppolův snímek i s celou jeho parádou do kapsy. Navíc má jednu z nejlepších Lucy. A pokud už nějakou velmi volnou romantickou gotickou variaci na draculovské téma, pak snímek s Frankem Langellou z roku 1979, který má dobrou atmosféru, hlavního představitele působícího opravdu jako nelidská, charismatická i nebezpečná bytost, skutečnou chemii mezi ním a hlavní hrdinkou a milostnou scénu s daleko většími grády, než jaké nabízí otevřená erotika Coppolova snímku. A na rozdíl od něj je vkusný. Abych pouze nekritizovala, jednu hvězdičku přece jen udělím, částečně za těch pár zachovaných momentů z knihy, ale především za některé výtvarně zajímavé prvky (paradoxně ne za ty ve vypjatých scénách či bizarní kostýmy, ale naopak za některé jednoduché v těch normálních), které byly opravdu pěkné a nápadité. Bohužel vizuální stránka a dobrá kamera ještě nedělají dobrý film, na to musí mít daný počin hloubku, obsah a ducha. Stejně tak natočit kvalitní adaptaci znamená zachytit charaktery postav, myšlenku, smysl i atmosféru díla. A to se zde podle mého názoru nepodařilo. (14.02.2021) (méně) (více)