Zákony pohybu

Socialistický manufakturní porno nejvyššího kalibru s hororovými prvky. Ušlechtilá myšlenka potopená v bezbřehé propagandě. Nicméně opět - v dnešní době již nemá tento film takový význam pro jaký byl stvořen. Dnes tu máme hluboký ponor do poměrů té doby a nostalgický výlet pro pamětníky. A jako bonus zmíněnou ušlechtilou myšlenku fungujícího a prosperujícího podniku bez podvodníčků, lemplů, šíbrů a jiných vychcánků. A ještě něco - film dává mladým motivaci snažit se a učit se jak říkával Grebeníček, nebo Lenin?, aby neskončili v podobné fabrice. Protože zjištění, že některé podniky vypadají i v 21. století velmi podobně (vzhledem, výbavou a přístupem), jako tento je opravdový HOROR. A vono ani moderní fabrika nezapře fakt, že je to fabrika...Takže pozor na práci u pásu se home office nevztahuje! V seriálu je také zachycena urputná enviromentální snaha a to je vyloženě nadčasové téma hodné právě současnosti. (12.01.2024)

(13/13) Evžen Sokolovský, svého času jeden z nejprogresivnějších divadelních režisérů, je v širším diváckém povědomí zapsán především jako spolupachatel těch nejohavnějších televizních škvárů. Muž na radnici, Okres na severu, Gottwald, Chlapci a chlapi... a Zákony pohybu. Tato takřka románová odysea, jejímž autorem není, zcela neočekávaně, dvorní scénárista Dietl, nýbrž mistrův osobní žák Miloš Smetana, jsa zasazena, jak jinak, do dalšího z mnoha průmyslových koncernů, přináší mimoděčné svědectví o tom, jak se v praxi (z)hroutila vize plánovaného socialistického hospodářství. Míra kritického pohledu na události v Radianě by ovšem neměla jakkoliv překvapovat: tento poněkud zúžený obzor se záměrně vyhýbá kontroverznímu hodnocení stávajícího systému (politického i výrobního) a na pranýř s okázalou přímočarostí uvazuje selhavší odpadlíky, degradované morálně i společensky. Zkostnatělý ředitel (Růžek), který je po zásluze odvolán a poslán do penze, lajdáci (rozkošná dvojka Faltýnek & Somr), intrikující kariéristé (Munzar), zbrklí a ješitní vizionáři (socialistický playboy s velkým egem Štěpnička), zásadoví byznysmeni ze Západu (Ševčík, jak jinak)... V kontextu téhož je, jak už to v seriálech podobného ražení bývá takřka železným zvykem, žádoucí, ba přímo nevyhnutelné, aby se nad tím lidským šlendriánem rozlézajícím se jako rakovina nekontrolovatelným růstem zjevil anděl dokonalé čistoty a nedotknutelnosti, jakýsi prototyp ideálního muže nové doby, který jako mávnutím kouzelného proutku nastolí pořádek. V příkladně prkenné herecké interpretaci Viktora Vrabce se ovšem tento neochvějný apoštol socialistického průmyslu jeví jako veskrze nedůvěryhodná a směšná marioneta z pimprlového divadýlka pronášející jen uhlazená prázdná slova. Sokolovského seriál je ale svým způsobem jedinečným, neopakovatelným a nenahraditelným zdrojem kulturního i občanského povědomí o dodnes ne zcela zmapovaném období tzv. normalizace (1970 – 1989). Pomineme-li obsah, jakkoli schematický, je vlastně docela zábavné sledovat, jak Sokolovský pracoval. Všechna ta jeho klišé, neinvenční režijní postupy, stejné prostřihy i zlověstné hudební předěly, opakující se herci, kteří jdou ze seriálu do seriálu... Zákony pohybu, které se teprve nyní, po čtyřiceti letech od svého vzniku, znovu objevily na televizní obrazovce, patří s přimhouřením očí ještě k těm "měkčím" seriálům. A diváci mají na vybranou: buď nadávat, nebo se smát. (31.12.2018)

13/13 Normalizační seriály Evžena Sokolovského jsou negativním pojmem. A skutečně byla chyba je po revoluci ostrakizovat a tím na ně upoutat ještě větší pozornost. Mnohem lepší způsob, jak se s tímto dědictvím vypořádat, by byla občasná repríza v neatraktivním čase, což by uspokojilo poptávku pamětníků, nostalgiků i profesionálů a nevznikla by skupina lidí, kteří by k tomu přistupovali jako k novodobému trezoru. Protože po umělecké stránce jsou Sokolovského seriály naprostý omyl, po letech jsou navíc nechtěně notně komické. Normální divák by o ty dlouhé statické záběry z pracovního prostředí nezavadil a pamětník by maximálně zavzpomínal na herce a herečky z té doby a byl by klid. Toto se ale nestalo a do odvysílání na slovenské JOJke si člověk mohl o Zákonech pohybu přečíst lecjaké teorie a z nich vyplývající závěry. Co naplat, že se tentokrát Sokolovský spojil se starým praktikem rozhlasu i televize, s Milošem Smetanou, když společně neuhlídali ani ty základní dějové linky na pomezí provozu národního podniku Radiana a soukromých životů těch největších kádrů. Milostné peripetie jsou k uzoufání neuvěřitelné, pracovní problémy rádoby dramatické, jednotlivé postavy šustí papírem a když už se občas povede alespoň nějaká ta krátká scéna nebo dialog, daná situace vyznívá do ztracena. Vysloveně trapné jsou rozdíly mezi kladnými a zápornými postavami, důraz na nového ředitele vychází nikoli z jeho skutečných schopností, ale z jeho povahy Mirka Dušína. Pro Viktora Vrabce to byla první hlavní role, což se ukázalo jako další mínus. Cosi zajímavého se zde pokusil odehrát cholerický Casanova Štěpnička, odkvetlý seladon Ráž nebo za všech okolností charakterní Růžek. Všichni ostatní měli smůlu. Finále s německy hovořícím Ševčíkem byla už naprostá parodie, která měla jen demonstrovat, že závody celého Československa jsou jedna velká rodina a nějaké trapné západní Švýcarsko do toho nemá co vstupovat. Pro milovníky dobových reálií lze z celého seriálu vystřihnout pár minut z tehdejšího brněnského veletrhu. (08.05.2024)

NJN, tak to prostě bylo a to bylo jen zrnko písku v poušti! Ve větších podnicích se děly ještě zajímavější věci. Všichni chtěli něco vyrábět, ale často nebylo z čeho, nebo čím. Možnosti často mylně nazývané soběstačnosti Československého průmyslu byly silně limitované a improvizovalo se prakticky ve všem. Velice zajímavý je v prvním díle postřeh o ochraně přírody! Ta opravdu existovala, ale byla vždy upozaděna a umlčena potřebami společnosti. Fakt je až s podivem, že to někdo v té době dovolil natočit a věřím, že spoustu detailů očesala střižna pod vedením cenzorů. Přesto skvělý náhled do tehdejších fabrik, který hodnotím jako dobře ztvárněnou nostalgii/vzpomínku, ale rozhodně je dobře, že je ta doba pryč! (13.11.2023)

Je celkem zajímavé sledovat realitu socialistického podniku z doby kulminující normalizace. Tedy zajímavé by to bylo, kdyby v hlavní roli byl nějaký herec, který umí emoce vyjadřovat i jinou formou, než intenzitou cenění zubů. V posledním díle už jsem o Vrabcovy zuby měla vážně strach. Tedy ne že by mi nějak záleželo na jeho chrupu, ale pojala jsem neblahé tušení, že Vrabcovy zuby opustí jeho ústní dutinu a vydají se samostatně do života. Při představě, že budu s Vrabcovým chrupem sdílet jednu místnost, se mi neudělalo nejlépe. Seriál bych doporučila nikoliv zájemcům z řad topenářů a přidružených profesí, ale především dentistům jako studijní materiál, jak moc dokáže jedinec mužského pohlaví vycenit svůj chrup, aniž by se cítil v ohrožení. Co by Vrabec dělal, kdyby se ohrožen cítil, raději nedomýšlím. (16.09.2019)