Vratné lahve

Český film není mrtvý a dokud bude Svěrák ml. točit a Svěrák st. psát, tak ani nebude. Ať už jsou jejich filmy nostalgické nebo novátorské, vždycky jsou divácky univerzální a o Lahvích to platí dvojnásob. Pro tvůrčí tandem již téměř úsměvně typická postava stárnoucího poloproutníka je pohodovým průvodcem po zákoutích stáří a znovunalezení smyslu života a zasloužila by si štědřejší stopáž, která by nechala více vyniknout Landovského, Budaře nebo Macháčka, kteří si o pozornost téměř křičí. A velká škoda špatně natočeného dovětku, který předchozích dvacet minut shodí a téměř vymaže z hlavy. Trpkost totiž celkovému vyznění opravdu nesluší a lepší by bylo nechat působit přirozenou laskavost. (13.08.2007)

"Takže tahle celá debata je k ničemu, protože pan doktor Plzák vás naučil: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Debil." Co si budeme povídat, pan Zdeněk Svěrák píše tak, jak by si to spousta začínajících (i pokročilých) autorů jistě přála taky umět: má svůj osobitý styl a ještě se to líbí masovému množství lidí, což znamená, že to na sebe vydělá a taky to způsobuje uměleckou hrdost. Většina filmů, které natočí se svým synem, je vřele divácky přijata se potom se díky své kvalitě i odporoučí do pokladnice české kinematografie a málokdo proti tomu co namítá, já taky ne. Ale co se týče Vratných lahví, tak se tady mám pocit situace trochu mění. Sice na film šlo hodně lidí jako obvykle, téma je ze života jako obvykle, na různé blbosti se nahlíží laskavě a poeticky jako obvykle, ženy jsou krásné a muži jsou pacholci a občas je to naopak jako obvykle, ale někde něco drhne, což obvyklé není. Už to přestává být sranda. Jako by někdo při vaření házel do jídla naměřená množství koření, aniž by to potom ochutnal a zkontroloval, jestli to přece jenom nechce někde trochu dosolit. A nebo že už to vařil tolikrát, že se to jazykům docela znechutilo, nevím. Ale ani nemám potřebu se tím zaobírat, jenom si pořád opakuju, jak že to řekl Kurt: "Raději shořet, než vyhasnout." Raději vidět pár dobrých filmů a potom už nikdy nic, než vidět génia, jak se na stará kolena rozmělňuje ve snaze vystačit s dechem. (11.04.2009)

O Zdeňku Svěrákovi stále platí, že je vynikajícím pozorovatelem dění kolem sebe, a dokáže napsat postavy s lidským rozměrem. Všechny vyjma svého hrdiny, jelikož Tkaloun na mě celou dobu působil jako dokonale vykonstruované zbožné přání ideálního důchodce, tudíž právě v něm mi onen oduševnělý rozměr chybí. Navíc rukopis Svěráka mladšího mi často uniká a spokojí se pouze s (byť) působivým odkazem na své předešlé filmy. Je mi líto Vratné lahve zatratit úplně, zvláště k přihlédnutí ke zbytku české kinematografie, tudíž jasně hvězda nahoru, jenže abych měl z filmu této autorské dvojice pocit vykalkulovanosti a mírného egocentrismu – hvězda dolů. Rozpačitých 60%. (21.02.2008)

Citový i tělesný listopad života na samotě od lesa, velmi přesná lady Kolářová, nevtíravé životní postřehy, vtíravý product placement, občas prvoplánový humor a navrch železničářské sny s Nelou Boudovou, po nichž se vzdouvá na csfd odpor a Tkalounovi přikrývka. Farář revolucionář, Jacques Roux, kdysi řekl: „Stáří je dětství bez iluzí.“ a právě tato skutečnost se podařila vykreslit Svěrákovic tandemu docela důvěrně. Někteří lámou hůl nad typickou autorovou "laskavostí", ale v poslední době je jí kolem nás tak málo, že jsem ji přivítal s otevřenou náručí. Asi stárnu, nebo co.. (04.02.2013)