Gamer

Že by se tvůrcům CRANKů podařilo natočit něco normálnějšího? - Ani náhodou, GAMER je snad ještě větší šílenost a výplach. Epilepticky podaná vize budoucnosti, kdy prošel herní průmysl zásadní změnou. Herními charaktery jsou teď skuteční odsouzenci na smrt, feťáci a další lůza, díky technologii, která umožňuje dálkově ovládat buňky v mozku. To vše dílem maniaka. Výsledek je pro hráče a diváky dobrá zábava, pro ovládané (včetně diváka) pěknej hnus. Bylo to celkem psycho, a sledovat to v kině s většinou netušících lidí, o to lepší. Jsem rád, že jsem nedal na dost negativní ohlasy (který mimochodem chápu) a zašel na to co nejdřív. Takový zážitek se hnedtak nezopakuje. Oproti CRANKu tady chybí taková ta aura lehkosti a nevázaný zábavy, není to tak kompaktní (tempo bohužel nevydrží až do konce), ale míra šoku, možnýho znechucení, otrávení a označení za úplnou sračku je ještě vyšší. Abych nezapomněl, do filmu jsou parádně zasazený dva klasický songy - Mansonova verze "Sweet Dreams" a "The Bad Touch" od Bloodhound Gangu. No... víc se rozepisovat nebudu. Líbilo se mi to. Neveldine & Taylor - teď pro mě ještě umocněnější králové akčního extrému. I když tohle je možná zároveň i hřebík do jejich rakve. (24.09.2009)

Running Man revisited, 10 strihov za sekundu, socialno-kritická paranoia a ocelový kombajn Butler. Šťouralom odporúčam široký oblúk a epileptikom zaradiť spiatočku ešte pred trajlerom. Toto nie je ani nikdy nebude "ten chytrý" matroš typu Minority Report, ale ten najorechovejší vymetač béčkových regálov. Ono ťažko po Crankoch od N-T očakávať niečo viac. Level zábavnosti vysoko v červených číslach. 85% (21.11.2009)

Straaašně moc divnej film. Více než zajímavé obsazení (samozřejmě co se týče béčkových vod, ale ty ksichty jsou zkrátka profláklé) a jeden Michael C. Hall k tomu (měl by víc hrát ve filmech!). Na druhou stranu neskutečný digi bordel na obrazovce, který nedává pravelký smysl, ba co hůř, nestrhne k nadšení a jistému lakonickému adrenalinovému potěšení. Crank mám rád a vlastně i oceňuji snahu o něco nekonvenčního, ale zkrátka mě to nebavilo sledovat ani jako guilty pleasure...4/10 (19.04.2016)

Pravidlo stanovené fanoušky hlásá, že „videoherní filmy jsou na pytel“, ale současně existuje také hrstka uznávaných adaptací (Mortal Kombat, anime Street Fighteři a Fatal Fury). To neříká vůbec nic o filmech samotných, ale naopak odhaluje velmi mnoho o fanech. Zakládají si na vymezení se vůči masovým konzumentům, ale přitom patří k nejvíce konzervativním segmentům trhu. Hollywood už definitivně pochopil, že pochlebovat jim znamená tučné výdělky. Pokud jde o videoherní filmy, chtějí fanoušci, aby se věrně držely předlohy a hlavně nevymýšlely cokoli netradičního – jak ukazuje absurdní uznání brakově pitomého "Mortal Kombatu", ale odstřelení nápaditých ("Silent Hill"), hravých ("DOA", " Super Mario Bros.") či subverzivních a sebereflexivních ("Street Fighter") adaptací. Není tedy žádným překvapením, že se na vrcholné dílo dua Neveldyne/Taylor snáší apriorní kritika. Nejedná se o vykrádačku „Běžícího muže“, ale naopak o jeho tvůrčí aktualizaci pro dobu hyperrealistických videoher a sociálních sítí, která pod zdánlivě prostinkým a chaotickým povrchem skrývá sofistikovanou variaci na kyberpunkovou ideu o spojení těla a technologie, které posune člověka na nový (ne lepší, ani horší) vývojový stupeň. Příznačně se zde spojuje pohled hráče, který je ve virtuálním prostoru hvězdou, ale v realitě nicka, s hlediskem fyzicky zdatného člověka, který je mistrem na bojišti, přičemž až jejich symbióza zajistí naprosté vítězství. Formální zpracování přináší geniální filmové ekvivalenty zážitků z virtuálního prostoru internetu a především hraní FPS arénovek typu "Unreal Tournament" či "Quake 3", kde smrt protivníka hráč vnímá pouze jako frag, ale nepozastavuje se nad aktem samotným – tomu odpovídá frenetický pohyb kamery a rychlý střih, jimiž se pozornost v okamžiku zásahu ihned přesouvá jinam, k dalším potencionálním cílům. Takže jen směle vstříc „nadintepretacím týkajícím se otisku videoherní kultury na plátno (...) a úvahám o anarchii nebo punku“, protože právě ty jsou základ tvorby Neveldina/Taylora, která samozřejmě není pro každého a obzvláště filmovým fanouškům adresuje jeden s gustem vystřižený fuck-off za druhým (zde mimo jiné opět grandiózními cameo rolemi, které tentokrát jdou proti statutu svých představitelů - Milo Ventimiglia jako zhovadilý úchylák, Lloyd Kaufman coby vypatlaná figurka bez vlastní vůle či kaskadérská hvězda Zoë Bell, jež nemá nejmenší šanci se předvést a jen plní funkci kannonenfutteru). --- více v recenzi na Aktuálně.cz. (21.09.2009)

Zpočátku jsem uvažoval o jedné *, konec vše trochu vylepšil. Z děsivého mixu se nakonec vyklubal obehraný příběh, který se vcelku dá. Ovšem některé sekvence mají tak prasácký střih, že bych autory posadil před monitor a pouštěl jim je do rána. A to se v bonusech ještě chlubí, jak že jim RED kamera hezky posloužila... Alespoň že krev moc počítačově nevypadá, skoro bych řekl, že bude možná pravá... (22.12.2010)