Chlapec v pruhovaném pyžamu

SS velitel si převeze svoji rodinku sebou do svého nového působiště, kde má na starosti vyhlazovací koncentrační tábor. Rodinka sice bydlí ve vile na místě odlehlém od baráků, plynových komor a komínů krematoriií přesto však z části jednoho oken vily je na část tábora vidět. Zájem to způsobí u velitelova malého syna a ten si posléze najde i skrytou cestu přes zahradu k táborovému oplocení. Zde se skrze ostnatý plot seznámí se stejně starým židovským chlapcem a hoši se spřátelí. Velitelův syn samozřejmě nemá nejmenší ponětí o tom, co se v táboře děje a k čemu slouží. Dětská bezbrannost a naivita je zde hlavním hnacím motorem filmu, který není až tak o koncentračním táboře jako např. Šedá zóna ad. O těchto synových aktivitách velitel tábora nic neví a to, že syn mu chodí za vězni zjistí v šoku až ke konci filmu. Shovívavě opomenu zpracování tábora, zejména pak jeho oplocení a možnosti se do něj či z něj dostat. Stejně tak absenci stráží v klíčových momentech filmu. Faktem je, že posledních 20 minut filmu jsem ani nedýchal a po skončení závěrečných titulků jsem němě zíral na černou obrazovku a sledoval jak mi buší srdce a hučí v hlavě... (23.01.2011)

|| Scenár: Mark Herman / Based on The Boy in the striped pyjamas by John Boyne | Hudba: James Horner | Produkcia: David Heyman | Distribúcia: Miramax Films | Štúdio: BBC Films, Heyday Films | Rozpočet: 12,5 miliónov $ | Tržby: 40,416,563 $ || Téma najtvrdšieho rázu, v slabšom prevedení vĎaka enormnému výskytu náhod a dejových súhier a dokonalého načasovania v prospech emocionálnej funkčnosti. Raz prečo nie. (30.07.2012)

Druhá světová válka a s ní úzce spjatý Holocaust jsou po filmařské stránce stále nesmírně oblíbenou a hlubokou studnicí. Čas od času tak někdo přijde s vcelku originální story. Plíživé drama The Boy in the Striped Pyjamas je jiné tím, že do příběhu vtáhlo dětský element (stejně jako kdysi fenomenálně přijatý Život je krásný). Bruno je osmiletý capart bez starostí.. má milující rodinu, kamarády a pevné zázemí v Berlíně. To, že je válka, vnímá jako něco vzdáleného. Jenže jeho otec, vysoce postavený nacista, byl převelen a Brunovým novým domovem se stalo bedlivě střežené venkovské sídlo, kam s rodiči a starší sestrou, postupnou obdivovatelkou zrůdných idejí, musí odcestovat. Tam ale nejsou ani kamarádi, ani pořádná lákadla. I když možná jedním se brzy stane nedaleká farma, jejíž dominantou jsou komíny, z nichž vychází hustý zapáchající dým. A malý Bruno si cestu k ostnatému drátu nakonec sám najde. Perspektiva dětského pohledu na nemilosrdné vyhlazování Židů přináší ději mnohá pozitiva. Pohled osmiletého klučiny je sám o sobě zajímavý a všeříkající, namísto nějakého přímočarého odhalování reality. Žádné velké krutosti tak divák očekávat nemůže. Chlapcův otec, který udělá svět lepším, se nakonec z hrdiny mění v to, čím opravdu je, tedy velitelem koncentračního tábora, za jehož branami se dějí věci, o kterých nemá tušení ani jeho manželka. Osudové setkání s židovským chlapcem Shmuelem pak přeroste v netypický vztah, směřující až do trochu uspěchaného finále, které má dva různé pohledy – syrový a pravdivý versus dokonale promyšlený tah na branku. Ať tak či onak, mě si získal, zrovna jako celé komorní pojetí. Kdyby snímek skončil jinak, tedy smířlivěji, asi by paradoxně naštval řadu diváků. Mě určitě.. Sečteno, podtrženo – na hru britského režiséra Marka Hermana (Tichý hlas) jsem rád přistoupil. (12.03.2010)

Velice zajímavý film o druhé světové válce z pohledu dítěte, což tady nejspíš ještě předtím nebylo. A už to se v současnosti v tomto na filmovém plátně hodně zrecyklovaném tématu cení. Navíc je to i celkem dobře zpracováno. Postavy nejen dětí jsou výborně napsané a samotné obsazení je ještě lepší. Zaujme hlavně výborná Vera Farmiga a perfektně chladný David Thewlis. I dětští herci byli překvapivě docela snesitelní a to jejich přátelství jsem jim věřil. Jenom režie má občas mezery. Film se totiž rozjíždí celkem pomalu a první polovina filmu se celkem vleče a chybí zde atmosféra či nějaké silné momenty. Těch se naštěstí dočkáme aspoň později a emotivně silný závěr filmu ten začátek plně vynahrazuje. 70% (09.04.2010)

Musím vyslovit naprosté absolutorium.To je přesně způsob, jak nejpůsobivěji vyprávět o holocaustu. V závěru člověk neví, jestli má více přát nevinnému klukovi, aby přežil, nebo jeho rodičům, aby se vymáchali ve vlastní tuposti víry ve svou nadlidskost. Je jedno, jestli ji aktivně vytvářeli, jako Brunův otec nebo se tvářili, že nevidí, nechápou, nevědí. Chvíli mi trvalo, než jsem závěr autorů filmu přijal za svůj, ale pak jsem uznal, že lepší pointa se opravdu nenabízela. (04.04.2010)