Jan Stallich

Jeden z našich nejvýznamnějších českých kameramanů Jan Stallich se narodil 19. března 1907 v Praze. Filmem byl doslova „odkojený“ – jeho otec byl Julius Stallich (1870 – 1940), jeden z průkopníků českého filmu, jež pomáhal Janu Kříženeckému, působil jako kameraman, herec (ve filmech AHASVER, PRAŽŠTÍ ADAMITÉ) a od roku 1908 jako vedoucí filmových laboratoří. Proto film mladému Janovi nevymlouval.

Do oblasti filmu vstoupil již ve čtrnácti letech jako učeň ve vinohradských filmových laboratořích AB (1921 až 1924). Roku 1924 natočil svůj první dokumentární film, byl vedoucím laboratoří a zároveň natáčel aktuality a rozličné reklamní filmy. Působil v laboratořích atelieru na Kavalírce Karla Lamače a jako hlavní kameraman Elektrajournalu. Od roku 1927 však začal natáčel hrané němé filmy (např. PERNÍKOVÁ CHALOUPKA, ZLATÝ KVĚT, Z ČESKÝCH MLÝNŮ, CHUDÁ HOLKA, SVATÝ VÁCLAV apod.).

Po světových úspěších svých filmů ŘEKA (1932) Josefa Rovenského a Machatého EXTASE (1932) byl mladý kameraman chválen svými kameramanskými nápady, citem pro zachycení krajiny a vytvoření citů a světelných efektů obrazů. Ve třicátých letech jako jeden z nejuznávanějších kameramanů natáčel nejlepší, př. DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1931), LELÍČEK VE SLUŽBÁCH SHERLOCKA HOLMESE (1932), OKÉNKO (1933), NA SLUNEČNÍ STRANĚ (1933), REVIZOR (1933), DŮM NA PŘEDMĚSTÍ (1933), SVÍTÁNÍ (1933), AŤ ŽIJE NEBOŽTÍK (1935), GOLEM (1936), ŠKOLA, ZÁKLAD ŽIVOTA! (1938), U POKLADNY STÁL... (1939), a také podprůměrné snímky: JEJÍ LÉKAŘ (1933), MADLA Z CIHELNY (1933), STRÝČEK Z AMERIKY (1933), DIAGNOSA X (1933), ŽENA, KTERÁ VÍ CO CHCE (1934), JEDNA Z MILIONU, (1935), ...A ŽIVOT JDE DÁL... (1935), KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA (1938), OSMNÁCTILETÁ (1939), IDEÁL SEPTIMY (1938) či DĚDEČKEM PROTI SVÉ VŮLI (1939).

Na sklonku 30. a 40. let působil jako světový kameraman v Anglii (LONELY ROAD, THE FIRST AND THE LAST, 21 DAYS TOGETHER), Itálii (BEATRICE CENCI, CARMEN FRA I ROSSI, IL FIACRE NR. 13), Rakousku a Německu (WIENER BLUT, FRAUEN SIND KEINE ANGEL, GERMANI, barevné WIENER MÄDELN). Rovněž natáčel rozličné krátké, dokumentární a kulturní snímky (v Čechách př. HARMONIKÁŘ, SPARTAKIÁDA, VZORNÁ VÝCHOVA, NASTUPTE, PROSÍM! či VLAST VÍTÁ).

Po osvobození se natrvalo usadil v Československu, kde točil střídavě barevně a černobíle s nejlepšími českými režiséry: Vladimírem Borským (první barevný film JAN ROHÁČ Z DUBÉ, KUDY KAM?), Martinem Fričem (13. REVÍR, CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ, TAJEMSTVÍ KRVE, PSOHLAVCI či LIDÉ Z MARINGOTEK), Miroslavem Cikánem (O ŠEVCI MATUŠOVI), Otakarem Vávrou (PŘEDTUCHA), Václavem Krškou (REVOLUČNÍ ROK 1848), Karlem Steklým (TEMNO, MSTITEL), Bořivojem Zemanem (DOVOLENÁ S ANDĚLEM, PÁTÉ KOLO U VOZU, SLEČNA OD VODY), Josefem Machem (FLORENC 13:30, HRÁTKY S ČERTEM), Václavem Kašlíkem (RUSALKA, HOFFMANNOVY POVÍDKY), Ladislavem Rychmanem (STARCI NA CHMELU) či Janem Valáškem (KDYŽ MÁ SVÁTEK VERONIKA, NAŠE BLÁZNIVÁ RODINA). Poslední jmenovaný byl jeho posledním, který kdy v kinematografii nasnímal.

Spolupracoval rovněž s televizí (WATERLOO, JULIETTE, PINOCCHIOVA DOBRODRUŽSTVÍ), pro kterou natočil a režíroval krátký technický snímek BAREVNÁ REVUE (1969) pro testování pokusného barevného vysílání. Od roku 1949 využil svoji teoretickou a pedagogickou práci jako profesor pražské AMU, kdy pod pedagogickým vedením kontroloval mladé kameramany ve studentských filmech Studia FAMU (PRVNÍ OBĚD, AMERICKÉ ŘEŠENÍ, VOJÁCI, POUČENÍ, POJIŠŤOVNA nebo STREJDA).

Po svém návratu z ciziny byl od komunistického režimu obdařen řadou státních vyznamenání: mezi prvními Řád práce (1948), za drama TEMNO (1950) Národní cenu (1950), Uměleckou prémii (1952) za komedie CÍSAŘŮV PEKAŘ a PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951) a titul Zasloužilý umělec (1955) při příležitosti 10. výročí zestátnění československé kinematografie. Synem jeho bratrance byl herec a operetní zpěvák Nora (Norbert) Stallich (1910 – 1979). Skvělý český kameraman, který měl na pár let možnost zazářit i v cizině, Jan Stallich zemřel 14. června 1973 v Praze ve věku šedesáti šesti let.

Jaroslav "krib" Lopour