Slon

"Hej kluci, co jdete dělat? Táhni odsud a nevracej se. Bude tam řežba" - zamrazí. Od začátku tísnivý pocit a čekání na masakr. Harris Savides točí nádherný záběry, úhly kamery, zpomalené krásně plynoucí záběry bez střihu. Nelineární vyprávění se někomu může zdát natahované, ale pro mě jde o geniální načasování. Gus Van Sant se nesnaží na vše odpovědět a divák musí přemýšlet (není nám vše zodpovězeno, přesně, jako proč se všechny tyhle masakry dějí) - perfektní. (04.04.2016)

ja neviem, je to asi vo mne, v mojich žilách koluje krv, ktorá má v sebe vyvinuté protilátky na Gusa Van Santa. téma je to vďačná a poskytuje tisíce prístupov, tisíce spracovaní, navyše som zhodou okolností prednedávnom celú udalosť na Columbineskej škole študoval, ale to nijako nesúvisí s filmom, pretože to nebol dokument, ale aj tak mi nebolo jasné, o čom to malo byť. Uznávam zaujímavý spôsob spracovania, veľmi nezávislý (nie miestami až nasilu) postup natáčania, ale ak to nemám brať ako fiction, pretože to nemá dej, hrdinov, zápletky a je to v podstate 80 minút trvajúca expozícia, ak to nemám zároveň brať ako dokument, pretože to, čo sa vo filme odohráva, je len veľmi voľne unšpirované skutočnosťou, ktorá prebiehala inakšie, navyše to nie je ani "mockumentay", ako to mám brať? Van Sant ma zneistil a miestami unudil. PRiznám sa, že mu patrí môj obdiv k výberu téme a zvolenej ceste spracovania, k vytvoreniu niečoho naozaj nového (alebo takého, čo som doteraz nevidel) a to nové je naozaj "nezávislé", ibaže som bol sklamaný, pretože som očakával, prihliadnuc k referenciám, viac .. . alebo aspoň niečo. Mám sa hádam zamyslieť nad autorským polokončtruktom, že dvaja mladíci boli homosexuáli. Neviem Gus, pomôž mi, nad čím sa mám zamyslieť? Nepoznáš dňa, hodiny ani miesta? Možno sa mýli, pretože ak si to teraz priamo pri písaní uvedomujem, tak v sebe nachádzam množstvo výkladov tohto filmu, ktoré vďaka meditatívnosti výpovede vo mne dozreli až teraz, takže sa režisérovi predsa len podarilo vo mne čosi nahlodať a nasadiť mi chrobáka do mozgu . . . hádam by som mohol dať aj tri hviezdičky, je to ostatne ojedinelý film a človeka postaví pred niečo nové, núti ho zamyslieť sa a rozhodne je to kúsok zapamätateľný . . . ale obeste ma, ak je niekde zákon, že aj napriek tomu všetkému sa mi to muselo páčiť. Pretože mne sa to veľmi nepáčilo. Ale možno si to niekedy pozriem ešte raz a urobím korekciu tohto hodnotenia aj komentára (čo sa mi už párkrát stalo), ktovie, čas ukáže . . . (03.12.2006)

Ticho pred búrkov. Vyžmykané do poslednej kvapky. Filmársky obdihuvodne precízne, ale obsahovo (formálne nie) nič moc. Gun Van Sant to natočil mimo režíjnych postupov z vlastnými krutými a doslova chladnými postupmi. Celá hodina je vlastne iba také to stupnovanie, ale poriádna gradácia je až v posledných (presnejšie 15) minútach. Možno to na mna neposobili tak psychický jak malo, ale dosavadný strih a opakované scény to zachranili.80% (10.04.2013)

Van Santov odstup nechápem. Baletí okolo horúcej kaše a tvári sa, že len ukazuje prstom. A pritom si toto téma tak žiada hĺbku. Letargické vrávoranie po chodbách bez zmyslu vytvára unavenú, odťažitú atmosféru a film sa aj napriek stopáži vlečie ako týždeň pred výplatou. Ak téma tragédie v Columbine, tak Moore...ten aspoň donúti človeka premýšlať. 60% (19.03.2007)

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)