Slon

ja neviem, je to asi vo mne, v mojich žilách koluje krv, ktorá má v sebe vyvinuté protilátky na Gusa Van Santa. téma je to vďačná a poskytuje tisíce prístupov, tisíce spracovaní, navyše som zhodou okolností prednedávnom celú udalosť na Columbineskej škole študoval, ale to nijako nesúvisí s filmom, pretože to nebol dokument, ale aj tak mi nebolo jasné, o čom to malo byť. Uznávam zaujímavý spôsob spracovania, veľmi nezávislý (nie miestami až nasilu) postup natáčania, ale ak to nemám brať ako fiction, pretože to nemá dej, hrdinov, zápletky a je to v podstate 80 minút trvajúca expozícia, ak to nemám zároveň brať ako dokument, pretože to, čo sa vo filme odohráva, je len veľmi voľne unšpirované skutočnosťou, ktorá prebiehala inakšie, navyše to nie je ani "mockumentay", ako to mám brať? Van Sant ma zneistil a miestami unudil. PRiznám sa, že mu patrí môj obdiv k výberu téme a zvolenej ceste spracovania, k vytvoreniu niečoho naozaj nového (alebo takého, čo som doteraz nevidel) a to nové je naozaj "nezávislé", ibaže som bol sklamaný, pretože som očakával, prihliadnuc k referenciám, viac .. . alebo aspoň niečo. Mám sa hádam zamyslieť nad autorským polokončtruktom, že dvaja mladíci boli homosexuáli. Neviem Gus, pomôž mi, nad čím sa mám zamyslieť? Nepoznáš dňa, hodiny ani miesta? Možno sa mýli, pretože ak si to teraz priamo pri písaní uvedomujem, tak v sebe nachádzam množstvo výkladov tohto filmu, ktoré vďaka meditatívnosti výpovede vo mne dozreli až teraz, takže sa režisérovi predsa len podarilo vo mne čosi nahlodať a nasadiť mi chrobáka do mozgu . . . hádam by som mohol dať aj tri hviezdičky, je to ostatne ojedinelý film a človeka postaví pred niečo nové, núti ho zamyslieť sa a rozhodne je to kúsok zapamätateľný . . . ale obeste ma, ak je niekde zákon, že aj napriek tomu všetkému sa mi to muselo páčiť. Pretože mne sa to veľmi nepáčilo. Ale možno si to niekedy pozriem ešte raz a urobím korekciu tohto hodnotenia aj komentára (čo sa mi už párkrát stalo), ktovie, čas ukáže . . . (03.12.2006)

Za prvé chcem napísať, že netradičná skladačková, mozaikovitá forma pohrávajúca si s časom a vracajúcim ho neustále späť, je zaujímavým ozvláštnením rozprávania. Pokiaľ by sme videli ten istý príbeh vyrozprávaný klasickými metódami, jeho naliehavosť by tým neutrpela. Poteší však fakt, že takto nie je film doslovný. Ale aj tým občas je, pozerať sa na dokument o nacizme v tv je tak trochu pokus navŕšiť dôvody, prečo k daným udalostiam došlo. Elephant ale nie je psychologickou drámou, tie príčiny skratu budú zakorenené hlbšie v mysliach postáv ako nám režisér prezentuje, jemu išlo skôr o kritiku súčasných spoločenských neduhov a my tak vidíme, že ich je toľko, že sa z nich asi nikdy nevymotáme. Elephant je masaker ako na plátne, tak metaforicky, skutočne treba vedieť, do čoho leziete. Toto je nezávislý depresívny film vo svojej najčistejšej forme. A podľa mňa jednoznačne must see film, i keď si o ňom môžete po skončení myslieť čokoľvek. (26.02.2015)

Syrová filmařina, která si svůj účel plní do puntíku přesně - tedy, skoro přesně. Stylistický minimalismus a emocionální odtažitost fungují bravurně, dokud se nedostává ke slovu očekávaný závěr. Tehdy se divák stává svědkem šokujícího úpadku lidského ducha a bezpředmětného násilí, které v něm ale vinou nulové emoční odezvy ze strany postav nijak výrazně nerezonuje. Jinak se však jedná o dílo bezesporu originální a podnětné, svou zajímavou časovou výstavbou, uvěřitelností většiny postav a jasnou vizí překonávající i známější Villeneuvovu Polytechniku.. (28.09.2018)

Jenom stručně budu film charakterizovat. Dramatický efekt ano, ale styl filmu je podán takovým zplošťujícím způsobem, že nevysvětluje ani nekomentuje. Mně tady chyběl alespoň nějaký zacílený psychologický rozbor, který by mohl vyvážit dějovou výstavbu. A některé scény jsou vypočteny jenom na efekt. Nejzřetelnější je to právě ve střelbě do lidí. (05.06.2011)

METAKRITIKA KE KRITIKÁM ELEPHANTA - předně: nevím, proč se zde několikrát objevuje pojem „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění spolu s rčením, že „to už tady přece bylo“ – neplést si pojmy s dojmy: Tarantino nelineární vyprávění nevymyslel, to zde bylo už dávno před Tarantinem, akorát ho velmi rád využívá. Co takhle např. Rashomon? – tam „to“ bylo taky. Takže pokud chce někdo banalizovat formu takovými výroky, měl by brát na vědomí i z toho plynoucí reakce. Dále postoj k relevantním a nerelevantním (nebo nadbytečným) záběrům a celkovému „chladnému přístupu“ – Gus Van Sant natočil rok před tím jeden ze základních snímků tzv. vyprázdněné narace (Gerry) a zde se pokusil tento přístup dále rozvíjet. Kritika dlouhých a redundantních záběrů a znemožnění pociťování empatie k postavám je tudíž zcela vně zvoleného diskurzu: kritizovat film Karate tiger kvůli nadbytečnému násilí, které někoho nemusí bavit, je úplně stejně mimo mísu. To není kritika jednoho filmu, ale celého žánru nebo zvoleného formálního přístupu a jestliže někdo odmítá celý přístup, nemá smysl, aby se zabýval jedním filmem, který to potom zbytečně odskáče. Co se týče věrohodnosti a nevěrohodnosti chování lidí v krizové situaci: mě osobně chování šokované dívky nečinně stojící nad mrtvím tělem chlapce nevěrohodné nepřipadalo. I když jsem se do podobné situace nikdy nedostal, nemyslím si, že drásavě hektické srdcervoucí klišoidní scény, známé z masové produkce, jsou pravděpodobnější a psychologicky lépe korelující – chcete-li. Je ovšem jasné, že zanechávají silný dojem „pravosti“ – proto zřejmě to odmítání chladného přístupu, který na nás tak nějak nesprávně a podivně působí. Naopak introvertní a zcizující pohled Elephanta nám umožňuje nevšední podpovrchový přístup k animovanému konfliktu. Ponořením se do na první dojem nesouvisejících a nadbytečných záběrů vyvstává akt nepochopitelného násilí s mnohem větší naléhavostí. Stačí pouze letmý záběr na chlapce vniknuvšího na dívčí toalety s automatickou zbraní v ruce a předchozí scéna se rázem stává fatální, neboť se v ní nemuselo stát vůbec nic, ale stalo se TO právě TEĎ. Nesouhlasím s názorem, že film končí u zobrazovaného násilí a neobsahuje katarzi. Katarzi nenajdeme na konci snímku, jak jsme tomu navyklí u řeckých dramat a dalších klasických vyprávěnek, stejně jako jí nepředchází žádná katastrofa ani krize, ale všechny tyto fáze navzájem prostupují celým filmem a transformují se tak do jednoho organického celku – zde je pak odůvodnění toho „tarantinovsky nelineárního“ vyprávění. (08.05.2007)