Režie:
Tomáš Vorel st.Scénář:
Tomáš Vorel st.Kamera:
Marek JíchaHudba:
Tomáš PolákHrají:
Eva Holubová, Bolek Polívka, Anna Marhoulová, Tomáš Vorel ml., Marika Procházková, Jiří Macháček, Ivana Chýlková, Tomáš Hanák, Daniela Valešová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Po jednom z divácky nejúspěšnějších českých filmů posledních let Cesta z města a netradičním dokumentu Z města cesta, přichází Tomáš Vorel s dalším celovečerním snímkem Skřítek. Režisér se tak po letech vrací k žánru grotesky, kterou jsme v jeho pojetí mohli vidět už ve filmu Pražská pětka v příběhu Výlet na Karlštejn z roku 1989. Vesnická rodinka, kterou známe z filmu Cesta z města se přestěhovala za lepším do malého města. Otec (Bolek Polívka) pracuje jako řezník v masokombinátě, matka (Eva Holubová) je zaměstnaná jako pokladní v supermarketu. Jejich dceruška (Anička Marhoulová) chodí na základní školu, ale technické předměty jí nejdou a nebaví, je nejhorší ze třídy a tak má neustálé problémy se svým třídním profesorem (Tomáš Hanák). Synáček (Tomáš Vorel ml.) zase studuje střední potravinářské učiliště, neboť otec z něho chce mít také řezníka. Avšak synáček je fyzicky slabý, navíc vegetarián, anarchista a kuřák marihuany, což je zdrojem věčných konfliktů s přísnou mistrovou (Ivana Chýlková) otcem i policisty (Jan Kraus, Petr Čtvrtníček, Tomáš Vorel). Otec na výchovu nestačí, zejména když je váben mladou sličnou řeznicí (Marika Procházková), ke které vzplane chtíčem nezřízeným. Ať se matka snaží sebevíc - navštěvuje kosmetické salony a psychiatry, manžel o ni zcela ztrácí zájem a nakonec se přestěhuje od rodiny k řeznici na ubytovnu. A tak matka kuje pomstu! A aby toho nebylo málo, motá se tu ještě jakýsi SKŘÍTEK, který vylezl z lesa a veškeré vážné situace obrací v absurditu a humor... Skřítek je groteska, takže dialogy jsou nahrazeny citoslovci, ruchy jsou stylizované a co neřeknou zvuky, sdělí divoká i infantilní, ponurá i mysticky zádumčivá hudba (MIG 21). Celý příběh je pestrou kaskádou gagů, skečů a tragikomických situací. "Troufám si tvrdit, že ve filmu není chvíle, kdy by se divák nesmál, nebo neplakal," říká režisér Tomáš Vorel. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (237)
Český Lev 2 nominace: Herečka HR - Eva Holubová, Výtvarný počin ()
3* za film, +1 za stylizaci. ()
Komedie zbarvená do zelena. Tomáši Vorlovi nelze upřít jednu vlastnost – odvahu. Odvahu, s jakou se pustil do realizace bezeslovné grotesky, žánru nemajícího v českých luzích a hájích v podstatě žádnou tradici. Jenže Vorel si podřezal vlastní větev, když začal do prostoduchého příběhu plného fyzického humoru, propašovávat své názory, rady, doporučení. Je fajn, když chce režisér divákům něco sdělit, když jeho dílo nese nějaké poselství, ale aby jej neslo za každou cenu a způsobem natolik nápadným? Několik nechutných scén z jatek doslova čpí zoufalstvím pramenící z Vorlovy neschopnosti nebýt doslovný. Skřítek natolik násilně prosazuje vegetariánství, že si každý cynický masožravec nakonec stejně řekne: „a just to maso jíst budu!“. Nehledě na detail, že z nejvýraznější vegetariánské postavy se vyklube mladistvý agresor. Ve snaze o závažné sdělení jde stranou snaha o sofistikovanější humor a přednost dostávají rádoby vtipné scénky, kdy někdo někoho něčím mlátí do hlavy s vykulenýma očima. Mnohé vtipy zcela postrádají pointu, například celá linie s podivínským skřítkem a celé je to umocněno bezradností „němých“ herců. Skřítek je dílem neotřelým, s ucházejícími triky (snad jen fascinace „živými“ fotkami byla příliš markantní), dílem ne hloupým, přesto plným hloupých chyb, které po sečtení způsobily kompletní rozsypání tohoto ambiciózního projektu pod režisérovýma rukama. 50% ()
Mám rád grotesky, hudbu MIGu21 a tohle byl nejlepší film Tomáše Vorla, který jsem zatím viděl (od Kamenného mostu.) Snímek IMHO nesklouzává do morality, což je dobře, a také výtvarná stylizace se mi velmi líbila. ()
Originalita a místy skvělá kritika dnešních poměrů převážila nad vším ostatním tedy i nad Hanákem, zbytečnou délkou a skřítkem. ()
Zajímavě podaná groteska, který se ze začátku pro diváka bude snažit svým zrychleným způsobem zaujmout a to vcelku zdařile. Ne, že by to byl zrovna vtipem nabitý film, ale já ho tak s potěšením sledoval a čekal co se dál naskytne v příběhu, že jsem se nemohl odtrhnout od obrazovky. Jediné co by jsem mohl vytknout je (opravdu) často opakující se skladba kapely Mig 21 - Snadné je žít nebo respektive jen její podkres, který mě chvílemi docela vytáčel, ale dokázal se vždy ztlumit ve vhodnou chvíli. Konstelace dobrých herců přidává na kvalitě a nedá se jejím zasazením do příběhu absolutně nic vytknout i když jsem jim nerozuměl prakticky ani slovo. Rozhodně ze začátku zděšení, ale na konci příjemné překvapení. ()
Vorel se po více než patnácti letech vrací k žánru, kterým ozdobil manifest Pražské pětky – ke grotesce. Ale zatímco Cesta na Karlštejn byla vzhledem k úsporné stopáži a svižné anekdotické stavbě dílem vskutku jednohubkovým, Skřítek má větší ambice a vícero úskalí. Vlastně připomíná sled anekdot poslepovaných dohromady tu lépe, tu hůře (někdy střih "bolí"). Za nejrozproruplnější považuju nevyrovnanost skečů a též hudba MIGu 21, která je velice "krotká". Pokud si odmyslíme myšlenkové poselství, které je svým vyzněním blízké divokým snům čerstvě pubertálního anarchisty v záběhu, zbývá film s příjemným duchem, lehkou sklepáckou poetikou a několika opravdu dobrými místy, které ještě zvýrazňuje práce s barvami. Spokojený jsem ale tak napůl, protože oproti zralé a svojské Cestě z města je Skřítek prostě a jednoduše veselou taškařicí pro malé i velké, nad kterou se nevyplatí moc přemýšlet a která nezanechá hlubokou brázdu v duševním poli... ()
Scénář: Tomáš Vorel .. Groteskní parodická kritika měšťáctví, mechanismů současnosti a mezilidských vztahů. Na devadesátiminutovou stopáž ovšem nestabilní. Co musím pochválit jsou herci, musel být určitě zajímavé vyzkoušet si v jednadvacátém století českou grotesku. Úroveň gagů je značně kolísavá a postava Skřítka nevyužitá neřku-li zbytečná. Chvílemi jsem totiž znuděně pokukoval na hodiny a čekal až se děj posune opět někam, kde bude bavit. A přiznám se, na mnoha místech se to dařilo. Vrátný Šteindler rulez. 50%. ()
Nevím, jestli si diváci tohoto filmu uvědomují, jak je v dnešní klipové době obtížné natočit němou grotesku (tedy film BEZE SLOV) se stopáží celovečerního filmu, ale mně to přijde doslova jako malý zázrak. A nejenom to, že Tomáš Vorel sehnal na němý film peníze a zrealizoval projekt v našich končinách nevídaný (snad jen první půlka Krvavého románu by snesla srovnání, ve světové kinematografii máme analogií více, třeba maďarské Škyt či výborný Brooksův Silent Movie...), ale hlavně to, že se mu film na němou grotesku s tak dlouhou stopáží nerozpadá a celistvě drží pohromadě. Skřítek je filmová oslava Vorlova tvrdošíjného tvůrčího směřování (po spirále se vrací výběrem tématu zpět ke svým začátkům v intencích Pražské pětky), pocta zlaté éře němého filmu, ale hlavně oslava a pocta herectví - celá tíha úspěchu a neúspěchu leží na mimickém mistrovství Bolka Polívky a Evy Holubové ... a oni hrají, až mi to bere dech! Je radost sledovat jejich mimiku i proxemiku a ani ostatní herci nebyli typově obsazeni špatně - zvláště Jiří Macháček a Radomil Uhlíř mi sedí... Na rozdíl od některých dalších komentátorů mi nevadí ani hudba Migu 21 a neruší mě ani obsahová plochost snímku - v hravé grotesce pro radost tvůrců i diváku (jakási poetika Vorlova mateřského divadla Sklep) jsem dokonce objevil i řadu sociálně kritických apelů (je to trochu velkohubé srovnání, ale nebál bych se přirovnávat třeba k Chaplinově Moderní době) - úmornost práce v pokladně odlidštěného supermarketu či groteskně negroteskní výjevy z jatek, což přesahuje pouhou prvoplánovou kritiku měšťáctví, zakódovanou v obecné rovině filmu. A rozhodně jde o zajímavý výtvarný počin... Zajímavostí je, že původní ideu celovečerního Skřítka vnukl Vorlovi jeho mentor a učitel Václav Vorlíček! Skřítek je drsná groteska a patrně též, dle mého názoru, nejlepší Vorlův film! ()
Musím uznat, že je to originální napád, ale mne to moc nezaujalo. Snad jindy. Možná. Až budu trochu víc vyspělejší. ()
Natočiť grotesku v 21. storočí musí určite producentom pripadať ako samovražedný nápad, napriek tomu je Škriatok pokusom o vzkriesenie tohto žánru, tak populárneho začiatkom storočia minulého. I keď sa v rámci žánru škriatok určite nestratí, doplatí na zmlsanosť dnešného diváka, ktorý sa už nesmeje kopancom do zadku a „náhodným“ pádom na zem. Gagy v dnešnej dobe musia byť svojim spôsobom sofistikovanejšie a nie tak prvoplánové ako si to mohli dovoliť Chaplin and co. A to je Škriatkova slabina. Gagy sú totiž dostatočne nevyrovnané, niektoré sú geniálne a niektoré dosť slabé. Postava Škriatka je vo filme len do počtu, dej poriadne neovplyvňuje, čo ma vedie k otázke či vôbec bola potrebná. Pochváliť však treba muzikálny doprovod od MIG 21. 6/10 ()
Škoda, že většina dobrých momentů je soustředěna pouze do expozice. Postupně satiru a ironii nahrazují obludarizující záběry z jatek a nezajímavá manželská krize. Při druhém sledování jsem si u závěru filmu uvědomila, že se vlastně koukám na jakýsi sentimentální těžkopádný dojezd, ve kterém se není čemu smát ani nad čím plakat nebo skřípat zuby. Což je velká škoda, protože film obsahuje spoustu dobrých ironizujících nebo mysteriózních náznaků, nic ale není dovedeno do konce. Vorel pořád zraje a už teď můžu říct, že se těším na jeho majstrštyk. ()
Smál sem se hodně, ale to neznamená, že se mi film líbil. Je to hrozná blbost. ()
Tuhle sračku snad vytvořili na tripu ne? ()
Skřítek je ledacos, jen ne obyčejný film. A Tomáš Vorel je jeden z nejoriginálnějších českých tvůrců, pokud to někomu nedošlo už po zhlédnutí Kouře:) ()
Pokus o oživení němé grotesky v moderním hávu. Bohužel v rámci žánru režisér experimentuje až příliš, od vážně míněného melodramatu až k surrealistickým nechutnostem a v celovečerní délce působí tahle struktura hodně nesourodě a bezkoncepčně. Film by se spíš měl jmenovat "Masokombinát", role skřítka jako jisté spojovací niti příběhu je hodně nepovedená. Humorná složka filmu je zato solidní a žánrově padne vesměs jak ulitá. PS: Vegetariáni, na tohle radši nekoukejte. ()
Na jednu stranu chápu, že celý koncept Skřítka dává Vorlovi smysl. Jsou tu roky, které prožil v Mimoze, je tu groteska Výlet na Karlštejn a samozřejmě všudypřítomný motiv skřítka, jeho různé inkarnace, připomínky, odkazy na něj... Ale pokud je zároveň Skřítek vyvrcholením toho všeho, nemám úplně radost z toho, že právě tady definitivně převzal roli dvorního herce Tomáš Vorel ml. - ačkoli je to masová komedie o mase pro masy. S přenesením hlavních myšlenek svého díla na svého syna se Vorel st. stává mluvčím mladší generace a tu svou opouští ve prospěch mladých, aby žil jejich problémy. A je to velké překvapení, že i oni si žijí své životy, aniž by museli čelit totalitě nebo revoluci. Problémem nové doby je rutina a šeď. A když si toto uvědomíme, chceme i s tímto a proti tomuto bojovat společně se Skřítkem? Z nových výrazných tváří Vorel sahá po Marice Procházkové a Ivaně Chýlkové. ()
Úvodná dvadsaťminútová smršť gagov je mimoriadne vydarenou groteskou. Raketový nástup ale postupne vystrieda jalová poetika stredoškolských voľnočasových poobedí spolu s prvoplánovou kritikou konzumu. Oko diváka zrazu privyká záberom skateboardových jázd, prechádzok s prvými láskami, marihuanových šlukov. Komika sa čiastočne vytráca, aj keď všetci sklepácky známi sa snažia ostošesť. Hudobná linka nie je zlá, len trochu nedotiahnutá: tvoria ju opočúvané a neustále sa opakujúce dva -tri hudobné motívy, nie vždy korešpondujúce s obrazom. Našťastie nechýbajú mäsokombinátne chuťovkové scény, niekoľko gagov aj po vydarenom úvode stojí za to, podarené je aj trpkosladké vyznenie rodinnej krízy a nádych jemného absurdna stelesnený očumujúcim hravým škriatkom. 70% ()
Pěkná blbost. Rádoby děsná sranda a "originální" nápad s tím úžasně "osobitým" humorem a "strašně vtipným" pitomým skřetem. Někdy v tý době se u mě projevily první příznaky alergie na dvojku Holubová+Polívka. PS: Omluvám se za nadužívání uvozovek. ()
Kouř – Kamenný most – Cesta z města – Gympl – Cesta do lesa: tato řada dosud viděných Vorlových polistopadových filmů vykazuje kontinuální, zprvu pozvolný, později strmý, úbytek tvůrčí potence. Teprve teď viděný Skřítek tuto linii komplikuje. Stále sice platí, že po Kouři jeho autor už žádný tak dobrý film nenatočil a ještě Kamenný most byl (byl!) velmi dobrý, nicméně je mi překvapením, co ještě v roce 2005 dokázal ze sebe vykřesat. Jako by v posledním vzepětí sil vydal ze sebe to nejlepší, co ještě mohl. Troufám si hádat souvislost s tím, že Skřítka lze pojímat jako jistý středobod či uzlobod Vorlovy autorské historie. Samozřejmě mě to napadlo lacino na motivu skřítka, nikoli na základě nějakého mého bystrovhledu nebo analýzy. Ale jednak to není jen ten skřítek a jednak: jestli nám Vorel jakožto autor stojí za to (a pokud jde o mne, tak rozhodně ano), pak právě skřítek je tím prvkem, k němuž by se především měla obracet pozornost badatelů a vykladačů jeho díla. Díla, jehož znalcům netřeba připomínat zasazení filmu Skřítek v jeho kontextu – stejně jako kdysi pro základ Kouře použil Vorel svou velkorysou studentskou etudu Ing., tak i jedním ze základních kamenů Skřítka je dávná jím režírovaná groteska Směr Karlštejn (příspěvek skupiny Mimóza v Pražské pětce) – i zde sledujeme příběhy maléry stíhané rodiny (v roli matky dokonce i tutéž herečku). Odlišné jsou sice příběhy, maléry i rodina, ale opět je tu malá dcerka, která jediná má v obou filmech výsadu, že s ní navazuje kontakt záhadný skřítek. Začátek Skřítka na začátek Směru Karlštejn jednoznačně odkazuje. A především táž forma: groteska, byť u Skřítka ne tak ortodoxní. Nicméně stejně jako už v roce 1988 správně konstatoval Dr. Šteindler CSc, že Vorel a jeho spolutvůrci zkvalitňují staré groteskové postupy, i nyní platí, že Vorel a jeho herci opět a ještě více „zkvalitňují postupy“. Podíváme-li se na kontext Vorlova díla z opačné strany (za sebe mohu mluvit jen o Gymplu a Cestě do lesa), zdá se zvláštní, že Skřítek nevznikl až po nich, protože v mnohém působí, jako by v něm Vorel své vlastní (budoucí!) filmy parodoval, a to místy téměř doslovně (obrazem ovšem). Ale i to budiž připsáno na vrub mystické, neuchopitelné substanci Sklepa. Nebo na vrub Vorlova věčného škodolibého skřítka? Ovšem nejde jen o předparodii. Motivy obou těchto filmů jsou zde kondenzovány řekl bych s mnohem větší výpovědní silou, ačkoli ohledně Cesty do lesa to jde dost jinudy. (Dlužno však připomenout, že rodinou ve Skřítkovi Vorel ironizuje rodinu (údajně tutéž) z předchozí Cesty z lesa.) Co tedy Skřítek samotný? Příběh rodinné krize vrcholící flaškou šampaňského. Otec a matka jsou zaměstnáni jako typičtí poslední z posledních v konzumačních velkoprovozech, on na začátku (masokombinát), ona na konci (pokladní v hypermarketu) řetězu. Toho si všimneme i bez nápovědy, že se doma pokaždé podává k večeři totéž, co jsme téhož dne viděli na „začátku“ – v kombinátě, nicméně tento motiv večeře celé spojení skvěle korunuje, vlastně uzavírá řetězec produkce a konzumace. Proti tomu – každý svým způsobem a ovšem zcela neuvědoměle – „rebelují“ obě zlobivé děti, z nichž zvláště na syna teenagera a jeho vrstevníky pohlíží Vorel podobně jako kdysi Šteindler ve Vrať se do hrobu – s rozdílem daným adekvátností formě. Oba přehnaně jednostranně karikují jejich „typické problémové“ a pro střední a starší generace nepochopitelné projevy, nikoli však okem moralizátorů, spíše subjektivních sebeironických pozorovatelů vzdychajících po vlastním mládí (tehdy ještě poměrně mladý Šteindler - jinak jako tvůrce, jinak jako hlavní postava), resp. objektivních pozorovatelů typických přiblblých mezigeneračních konfliktů a neporozumění (nyní již řádově starší Vorel). Jestli v nich ale někdo vidí naději, naivní sílu vzdoru proti systému, pak Vorel. Srov. zvláště přesprejování „státního znaku“ a z toho pocházející otcův děsivý sen. Dceruška, ta je zase v naivní koalici se skřítkem. A ten skřítek, no tak k tomu hlavnímu se zase nedostanu, nevím totiž jak, ale jednou mu přijdu na kloub. Zdá se mi jisté, že vždy působí (úmyslně a rád) zlo, které se postavám děje, i to, které samy páchají. Ale také z těch zel pomáhá a zachraňuje. Stran kvality filmu je obdivuhodné, že Vorel zvládl takovýto film v takové délce tak, aby ho i divák zvládl až do konce a ještě z toho něco měl. Ačkoli však řadím Skřítka k tomu nejdůležitějšímu, co jsem z české filmové tvorby tohoto tisíciletí viděl, mám jako divák za to, že ho jeho tvůrce nezvládl tak docela. Selhává právě v tom, v čem mohl být nejsilnější: střídání různých forem, zejména groteskové stylizace s negroteskovými nebo méně groteskovými, se sice zjevně váže na určité typy scén (mám na mysli prostředí, resp. téma jednotlivých postav), což bych hlasitě kvitoval, jenže toto střídání, byť je působeno možná jen lehkým, ale citelným posunem důrazu v projevu herců a způsobu jeho filmového zvěčňování, není moc kvalitně provedeno, mohu-li soudit z toho, že mě jako diváka stále vyhazovalo doslova „z konceptu“. Ba připouštím i, že ten záměr mohl být mým výmyslem, racionalizací právě těchto vyhazování z konceptu, která působí jako přeřazování rychlosti řidičem, který to moc neumí, ano někdy možná i prachsprostým rozdílem v kvalitě ztvárnění jednotlivých scén (nižší kvalita provedení by se týkala zejména značné části scén se synem a jeho spolužáky). Přitom jednotlivé typy těchto mnou vnímaných stylizací (posunů důrazu) jsou fajn, zdají se dobře sedět k daným kategoriím scén a i mnohé jednotlivé gagy s účelově přehnanou stylizací (jako citace groteskových postupů a prvků) jsou prostě výtečné. Vyloženě problém mám se scénou uprchlého prasete na jatečním dvoře, jejíž vyvrcholení (nechci spojlerovat) z ní sice dělá jeden z kruciálních momentů, ale jak ta scéna vpadne do filmu a jak mě při ní týrá kameraman, příště prosím trochu jinak a lépe. Byť i to týrání kamerou v tomto případě mohlo být míněno jako nějaké to výše zmíněné „zkvalitňování postupů“, podobně jako pro grotesku vhodně zamýšlená stále téměř stejná, různě variovaná hudba, která však jen v některých konkrétních scénách působí vhodně, v jiných naopak. Také pro staré grotesky typické rychlostmívačky a odtmívačky nemohou být posilou celkové stylizace, když tak, jak jsou/nejsou ve filmu uplatněny, opět spíše narušují dojem. Naopak velmi dobře v tomtéž záměru působí scény příjezdů policistů (s bonusem v tom, kdo je hraje). Zkrátka a vesměs, mělo to být celé nějak lépe vyladěno s ohledem na celek – lepší střídání scén a tempa (čistě pro plynulost – problém není v tom, že by byl film někde moc rozvláčný nebo zase moc rychlý), možná rezignovat na všudypřítomnou groteskovost za každou cenu, nebo přesně naopak provést celý film jako grotesku v co možná nejortodoxnější formě bez výkyvů (osobně bych se klonil k první variantě). Z drobností asi jen máloco nelze chválit. Jako i v jiných Vorlových filmech, i tady se ďábel leckdy skrývá v detailu – portrét prezidenta Klause na stěně školní třídy působí sám o sobě ironicky a groteskně, jakkoli je samozřejmou reálií, která ke školním třídám prostě patří. Některé scény, obrazy, jako u všech i průměrných nebo špatných Vorlových filmů, jsou nádherné a pro kontext přesné. Scény z masokombinátu – snad proto, že hned ta první byl pro mne trochu otřes (domácí zabijačky byly samozřejmou součástí mého dětství, ale ten velkozpracovatelský proces jsem vlastně dosud nikdy neviděl, což lze předpokládat u drtivé většiny diváků) – považuji za jedny z nejlepších míst (nebo aspoň jedno z nejlepších „umístění“) novějšího českého filmu vůbec. Herci? Radost působí výskyt (a nejen výskyt) kteréhokoli ze sklepařů a dlouhodobě spřízněných herců, zejména Macháček, Šteindler a epizodní Ond. Trojan, o policistech nemluvě; Hanák jako učitel prvorepublikového střihu skvělý, Chýlková epesní, mladé/mladistvé herečky jsou skoro tak cool, jako byly za našeho mládí Geislerová s Vilhelmovou. Skřítek je asi přesně takový, jaký měl být (připomíná mi Škultétyho Čočkina). Pokud jde o hlavní postavy, zprvu se mi zdá, že Polívka není zdaleka tak vhodným „materiálem“, jako byl v Směru Karlštejn sklepák Vávra, ale záhy se začíná ukazovat, že byl pro tento film velmi šťastnou volbou. Tohoto herce jsem v jeho pozdním období už mockrát odepsal a ještě vždycky mě znovu překvapí. Holubová je bez debat (a v dějinách českého kina se hezky vyjímá, že už v Směru Karlštejn ztvárnila tutéž postavu, navíc zjištění, že celokariérní ošklivka může být - byť to tak zjevně nebylo míněno - eventuelně i sexy, je pozitivní), představitelka dcerky rovněž výborná. Problematickým mi zůstává mladý Vorel v roli syna, ale vlastně pořád nevím, proč. Že zrovna nepůsobí jako kluk z učňáku, je prkotina, která neruší, a do vazeb, v jakých se jeho postava pohybuje, se naopak typově hodí. A ve formě grotesky, jíž je podávána především interakce v rodině, disponuje použití právě jeho typu – vzhledem k působení postavy syna v této interakci – nečekanou satirickou silou. Že by špatně hrál, se taky říct nedá, ale možná to přece jen chtělo někoho nadanějšího co do nadsázky a stylizace. (Anebo za to může výše diskutovaný deficit v celkové stylizaci tématicky jeho scén.) Moc mě nebaví, že ve filmu hrají Globus, Coca-Cola a Gambrinus Jednak by fiktivní značky slušely takovému filmu lépe a krom toho že ano, co si budem povídat. Film se zcela evidentně odehrává ve své současnosti, ráz a zařízení bytu rodiny však odpovídá asi tak 70. letům, včetně typických ještě starších prvků, ale naopak i např. s rychlovarnou konvicí. Více viz v mých příspěvcích v sekci zajímavosti. () (méně) (více)