Síla lidskosti - Nicholas Winton

Přestože za války bylo mnoho dalších lidí, které zachránili či pomohli zachránit lidské životy (Wallenberg, Pesev, Schindler aj.), je příběh Nicholase Wintona výjimečný. Winton nebyl členem žádné skupiny, zmocněnec vlády, bojovníkem za lidská práva, atašé či vlivný podnikatel aj. Z tohoto pohledu jde o "prostého" člověka, jemuž "pouze" nebyl lhostejný osud dětí v Československu těsně před zahájením druhé světové války, a to až při celkem náhodné návštěvě Prahy v roce 1938. Vnímám dokument v základních dvou rovinách - z pohledu příkladného, hluboce lidského, nezištného a skromného přístupu a chování jednoho člověka, který se rozhodl nečekat, až někdo něco udělá a vzal osud téměř 700 dětí do svých rukou. Současně je obžalobou zbytku světa, který odmítl přijmout děti z okupovaného Československa a tento čin bezesporu patří k nejtemnějším skvrnám 20. století. Pouze Británie a Švédsko poskytly svou pomoc. Například USA odmítlo přijmout uprchlíky s odkazem na dané kvóty. Skutečností byly blížící se volby, ve kterých chtěl Roosevelt uspět, ale dobře věděl o protižidovských náladách u amerického obyvatelstva a nechtěl tak zmařit své politické cíle. Je tohle lidskost? Druhou rovinou je pohled rodiče, který je schopen pochopit pouze ten, kdo má malé děti. Tato část dokumentu mě hluboce zasáhla. Neumím si představit, že bych zítra odpoledne měl vzít svou téměř dvouletou holčičku, posadit ji do vlaku s vědomím, že ji již nikdy neuvidím a doufat, že někde v dáli bude někdo, kdo se o ni bude starat, je pro mě i v této naštěstí teoretické rovině jednoznačně nepředstavitelná. Co museli prožívat rodiče na Wilsonově nádraží, muselo být peklo na druhou. Fakt, že až v roce 1988 vyšel celkem náhodou čin Nicholase Wintona "z půdy na světlo" (1938 - 1988), neboť on o tom neřekl ani své manželce, na mě rovněž velmi zapůsobil a upevnil mě v jednoznačné nezištnosti a čistotě jeho činů. Věřím, že až se naplní čas Nicholase Wintona, nasedne na svůj poslední vlak a pojede nejkratší cestou rovnou do nebe. Zpracování dokumentu mě sice vysloveně neoslovilo, ale o to vůbec nejde. Tady jde o obsah, nikoli o formu. (04.09.2009)

Na Síle lidskosti jsem byla kdysi v kině. Dokument to je natočen zručně, ale co je na tomto filmu hlavní, to je to, o čem to je. Nicolas Winton je obdivuhodný člověk a musím se přiznat, že jsem měla při sledování slzy na krajíčku. Představení tohoto muže a ukázání činů, o kterých by se mělo mluvit, se myslím povedlo. Mi se dokument Síla lidskosti líbil. (15.06.2013)

klaním se tomuto muži, který zachránil téměř 700 dětí a přišlo mu to tak samozřejmé, že to ani nikomu neřekl....a ani ta nejdojemnější scéna ze všech holywoodských scén nemůže být dojemnější než, když všechny ty ,,děti,, vstanou.....Ještěže se mu alespoň po tolika letech dostalo poděkování. On je neuvěřitelnej - 101 let, plnej síly a lidi chodí a děkujou mu a on na to kouká jako blázen a říká: ,,vždyť jsem nic zvláštního neudělal,, (10.10.2010)

„Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem. To druhé, dle mého názoru, znamená věnovat čas a energii tomu, aby člověk zmírnil bolest a utrpení. Vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, kteří trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo." To napsal anglický obchodník Nicholas Winton v roce 1939, v roce, kdy zachránil 669 českých dětí, kterým zajistil v Anglii náhradní rodiny a z Čech pomohl vypravit vlak. O svém činu nikomu neřek; až po 50 letech jeho manželka náhodou objevila kufr s „tajemstvím“… A o Nicholase Winstna se začala zajímat média. Českoslovenští filmaři nejprve natočili hraný film „Všichni moji blízcí“, následně i dokument. Během pětašedesáti minut Matěj Mináč umně vypravuje příběh Nicholase Winstna a jeho dětí za pomoci právě jednoho z dětí - Joe Schlesingera, reportéta kanadské televizní stanice CBC. Záběry z českých televizních zpráv nebo anglické reality show se prolínají s albem, které se otevírá a upoutává na dalšího pamětníka. Říkal jsem si, kolik světově známých lidí pocházejících z Čech Winton zachránil: režisér Karel Reisz, spisovatelka Věra Gissing. V závěru kromě Václava Havla vystupuje i rakouský „lovec nacistů“, židovský aktivista Simon Wiesenthal. České komentáře výborně četli Josef Abraham a Libuše Šafránková, aktéři i hraného snímku „Všichni moji blízcí“. Zážitel umocnila beseda s dramaturgem Zdeňkem Tulisem. Dojemný, lidsky silný příběh mi připomněl knížku Hanin kufřík. (25.11.2008)

Ze začátku jsem přistupoval k dokumentu s averzí. Říkal jsem si, že to bude jen další dokument, který hraje na city. Zahrál mi na city velice, až jsem se začal nenávidět, že se tomu pocitu dojetí bráním. Jsme tak nenávistní a sobečtí. Tento člověk pomohl tolika dětem bez řečí, bez nějakého profitu či reklamy na svou osobu. Dojemné jsou hlavně rozhovory s přeživšími, kteří si velice váží svého života. Jsou rádi na světě a svůj život zasvětili rodině, protože o ní během války přišli. Museli vybudovat novou rodinnou generaci z ničeho. I v nejhorší chvíli historie lidstva se najdou lidé, kteří pomohou. Takto emotivní dokument jsem ještě neviděl. (28.07.2011)