• Marthos
    *****

    Literární odkaz německého spisovatele Hanse Fallady (1893 - 1947) není české veřejnosti příliš znám a snad právě proto jsme se s jeho jménem zatím na televizní obrazovce setkali pouze jedenkrát, a sice v případě dvoudílné inscenace Ubohý pan Kufalt z počátku osmdesátých let. Mimo centrum čtenářské pozornosti zůstávalo po dlouhá desetiletí i klíčové Falladovo dílo, pozoruhodný román Každý umírá sám (v originále "Jeder stirbt für sich allein"), vracející se svým příběhem do válečného Berlína v rozmezí let 1940 až 1942. Výběr režiséra Dušana Kleina proto nebyl nijak náhodný a dopředu nepromyšlený plán, který by snad sázel na pouhou neznalost prostředí a doby, v níž se román odehrává. Naopak Klein neponechal nic náhodě a soustředil se především na věrohodné ukotvení atmosféry a takřka detailní práci s detaily (což je vzhledem k dlouhodobě silně podhodnocenému televiznímu rozpočtu malý zázrak). Scénárista Eduard Verner příběh rozvrhl do tří na sebe navazujících kapitol, modelovaných cosi jako průřez společností v době vrcholného nacismu. Obyvatelé domu na berlínském předměstí tvoří na první pohled značně nesourodý kolektiv: stará manželka uvězněného židovského obchodníka, penzionovaný soudní rada, příležitostná prostitutka a její manžel, válečný invalida a především profesionální udavač, listonoška, která vyhodila z bytu svého slabošského muže, rodina nadšených nacistů, kteří v novém režimu vidí šanci změnit své podřadné společenské postavení. Stejnou adresu s nimi sdílí i manželé Guangelovi, jejichž syn musel narukovat do nacistické armády. Po zprávě o jeho tragickém konci dospějí oba manželé k životnímu rozhodnutí: budou psát protinacistické lístky a nechávat je na volně přístupných místech. Jejich naivní hrdinství se postupně utkává se zbabělostí, chladem i fanatismem druhých. V možná až příliš "šachisticky" prokomponované struktuře příběhu a v razantním vypravěčském zacházení s postavami spočívá největší nebezpečí této minisérie. Často tak velmi záleží na konkrétních hereckých představitelích, do jaké míry se jim podaří předepsanou postavu oživit. Na prvním místě zcela bezpochyby stojí manželská dvojice Jany Hlaváčové a Aloise Švehlíka, následovaná celou plejádou dalších, ať už v hlavních (Táborský, Donutil, Stašová) nebo vedlejších partech (Munzar, Kříž, Klepl, ďábelský Rösner, Zindulka, Hrušínský, ale překvapivě také Zawadská s Jeníkovou). Zvláštní ocenění zasluhují alespoň tři z celé galerie excelentních výkonů. Na prvním místě je to přesně zakotvená kreace Zdenky Procházkové, která své židovské stařence vtiskla pozvolna se zatemňující mysl i okamžiky náhlého prozření. Výkon, hodný uměleckého ocenění, zde podává charismatický Jiří Dvořák v psychologicky proporcionální roli homosexuálního vrchního komisaře gestapa Esserlicha, postupně si uvědomujícího zrůdnost své nezáviděníhodné funkce. Z pásma událostí se vyděluje ta část, která se soustřeďuje na jednu z vedlejších figur, povaleče a sukničkáře Enna Klugeho. Ten se náhodně ocitá v síti podezření, domnívajících se, že má něco společného se štvavými letáky. Jeho nicotné živoření, naplněné drobnými podvůdky a úskoky, směřuje k neodvratné tragédii, aniž by v tom bylo něco heroického: Enno do posledních okamžiků splétá jediné dvě polohy, které ovládá, zbabělé žadonění a vychytralost, s níž se vtírá do přízně důvěřivých lidí. Miroslav Donutil tu získal velkou šanci, kterou dokázal zužitkovat nad očekávání dobře; jeho předchozí estrádní šaškaření je na chvíli vystřídáno soustředěnou studií člověka, ztrácejícího veškeré lidské hodnoty včetně slušnosti a osobní cti. Toto propojení dodává depresivní atmosféře Kleinovy trilogie zvlášť mrazivý přídech, už proto, že disponuje schopností připomenout, jak blízko je ve skutečnosti neblahé údobí evropských dějin, o němž tento příběh pojednává. Doba perverzních esesáků, mladých snaživců z Hitlerjugend a strachu zalezlého i do chodeb domů zde promlouvá ve své obnažené přímočarosti, která nic nepředstírá, jen diváka jakoby provází realitou války. Byl-li tento třídílný film skutečně posledním velkým televizním projektem, pak se Česká televize s původní dramatickou tvorbou rozloučila alespoň důstojně. Doufejme ale, že záblesk naděje zůstává.(28.9.2013)

  • BoredSeal
    ***

    Příliš rozvláčnělá adaptace kvalitnější knížky (hlavně ve třetí části převládne těžká nuda), za což může odfláknutá režie Dušana Kleina. Průměrný styl zachraňuje zmíněná předloha a někteří vynikající herci, schopní z postav vykřesat život a důvěryhodnost, ať už je to obvykle kvalitní herecká garda. Z celého filmu mě nejvíc dostal tradičně charizmatický Jiří Dvořák - za tohle se dávají ceny. Nepochybuju, že se za něj v civilu jeho tehdejší tchán s tchyní (Munzar a Hlaváčová) určitě nestyděli.(11.10.2012)

  • pm
    ***

    Zavazne tema, ktere nebudu zlehcovat a kopa vybornych hercu, kteri mi ale uz leta pripadaji bez zmeny vyrazu a bez vyvoje, takze televize se vsim vsudy. Dramatizaci Falladova romanu jsem videla jen kvuli herecke ucasti Jiriho Dvoraka, a ten byl pro mne take jedinym duvodem, proc jsem inscenaci dodivala. Prekonat Helmuta Bergera a jeho Martina von Essenbecka, ktereho mi od nastupu na scenu silne pripominal, proste nemohl, tim spise, ze komisari gestapa propujcil emocionalni vrelost. Taky ten zbytecne viditelny nadhled, ktery si mozna mohl odpustit...ale je poznat, ze ho role Esserlicha bavila a on bavil mne dvojnasob.(26.10.2012)

  • Volodimir2
    ****

    Režisér Pérez zažil 2. svetovú vojnu a aj „vďaka“ nej prišiel o časť svojich príbuzných. Existuje pár filmov o nemeckom odpore proti nacistickému útlaku. V skutočnosti k dnešnému dňu je evidovaných 540 hrdinov Nemcov, ktorí sa obetovali pre ideu demokratického Nemecka, nehľadiac na strach a prípadnú odvetu Gestapa. Pre nemeckých manželov Otta a Elise Hampel bol zlomovým dňom ich života 6. jún 1940, kedy obdržali správu o smrti Elisynho brata Kurta Lemmeho, ktorého vychovávali, ako svojho vlastného. To je troška historický odskok od filmu. Ďalej sa film odvíja v súlade s historickými faktami a uberá sa v dvoch dejových líniách. Prvá je aktívny odpor, keď po dobu 2 rokov napísal stovky anonymných pohľadníc v ktorých vyzýva národ k prebudeniu, k bojkotu spolupráce s nacistami, aby sa zdržali darovania peňazí, aby odmietali vojenskú službu a zvrhli Hitlera. Tieto pohľadnice roznášali do verejných budov a najpopulárnejších stavieb Berlína. Druhou líniou je vyšetrovanie, zúfala snaha gestapa o zachytenie akejkoľvek stopy k vypátraniu vinníkov. Film bol natočený podľa románu Hansa Fallada, vlastným menom Rudolfa Ditzena, ktorý ho napísal tesne po skončení 2. svetovej vojny, keď sa mu podarilo získať archívne materiály. Film je silným posolstvom a táto historická epizóda z protinacistického odporu bola sfilmovaná už v roku 1962 Západným Nemecko, ďalej v roku 1970 Východným Nemeckom, 1976 opäť Západné Nemecko, tento trojdielny seriál z dielne Česka a nakoniec najnovší film z roku 2016, ktorí vznikol v koprodukcii Nemecka, Francúzska a Veľkej Británie.(23.4.2017)

  • NinadeL
    *****

    3/3 Předpokládám, že není úplně smysluplné pozastavovat se nad nedostatkem Falladových přepisů v české kotlině. Fakt, že I ve smrti sami je teprve druhým projektem od dob Ubohého pana Kufalta (1981), hovoří sám za sebe. Je to marnost nad marnost učit číst dnešní dramaturgy, režiséry a další odpovědné pracovníky v českých a světových literaturách. Raději se pozastavím nad rozkoší z dobře adaptovaného románu, kterou mi touto trilogií Dušak Klein poskytl. Ano, ten Klein, který si čte běžně ve Vachkovi, Havlíčkovi, Čapkovi, Fuksovi, Hrabalovi, Škvoreckém, pracuje s de Maupassantem, Galsworthym, Zweigem, Kafkou. Konečně došlo i na české necenzurované vydání textu, jak ho Fallada zamýšlel (nyní pod názvem Každý umírá sám), takže by bylo vhodné postavit se i k těmto pokladům televizního archivu čelem. Teze kolektivní viny, tak, jak jí byl smeten celý německý národ, byla natolik bezvýchodná, že bylo okamžitě po válce velmi prozřetelné vrátit se ke skutečnému případu stárnoucích manželů, kteří přišli v bleskové válce o syna a to jim otevřelo oči směrem k vnitřnímu exilu. Jako bychom neznali četné kreace všech těch Hlaváčových, Švehlíků, Donutilů a Křížů, ale tentokrát to bylo jako bych se s nimi setkala poprvé. Je skutečně alarmující, že stále tíž lidé jsou vlivem různých podmínek nuceni odvádět někdy podprůměrnou práci a jen výjimečně mají šanci skutečně tvořit. Dvořákův Eserlich, Rösnerův Prall, Táborského Borghausen, ale konečně i ta Stašové Klugeová, ti všichni jsou bez nadsázky skvělí. Tento triptych pracuje s ideálně rozvrstveným textem, přemýšlí o svém obsahu a nenechá nikoho na pochybách, že se máme stále co učit nejen o nás, ale i o našich sousedech, o nás dnes, o tom, co nás formovalo.(24.1.2016)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace