The Quartette
The Quartette
Režie:
Miroslav KrobotKamera:
Juraj ChlpíkHudba:
Matěj KroupaHrají:
Jaroslav Plesl, Barbora Poláková, Zdeněk Julina, Lukáš Melník, Pavlína Štorková, Lenka Krobotová, Jiří Schmitzer, Jana Štěpánková, Marek Cisovský (více)VOD (4)
Obsahy(1)
Hráli jste někdy v kapele? Je to jako druhá rodina, s jejímiž příslušníky prahnete po štěstí a prožíváte nečekaná dobrodružství. Stejně jako usedá rodina zas a znovu u jednoho stolu, scházejí se členové kvarteta tzv. soudobé hudby vždy u dalšího koncertu. Poněkud nesourodá čtveřice v čele se solidně vyhlížejícím, avšak lehce sucharským Robertem (Lukáš Melník), jeho partnerkou atraktivní a rozháranou cellistkou Simonou (Barbora Poláková), extrovertním vtipálkem Tomášem (Jaroslav Plesl) a znalcem historie s přezdívkou Funés (Zdeněk Julina) spolu zažívá na cestě za svou nejsvobodnější skladbou řadu humorných situací, ale i nedorozumění. Čas tráví i v legendární hospodě Ponorka v historickém centru svého rodného města, kam chodí také odvázaná „Batrflaj" (Pavlína Štorková) a „dvorní" psychoterapeutka kvarteta Sylva (Lenka Krobotová). Mezi hlavními hrdiny dochází k neustálým zádrhelům a lehce bizarním situacím, až konečně jeden neplánovaný večírek přinese jistou katarzi i radost a s ní vytoužený pocit štěstí. (Falcon)
(více)Recenze (211)
Kvarteto je dalším z řady filmů, kterých teď přibývají mraky, jež je výpovědí o současné střední generaci. Tato generace se chce bavit, musí ale i pracovat a většinou si neví rady nejen se svým životem obecně, ale i se vztahy. Na problémy též naráží při vzájemné komunikaci s rodiči. Kvarteto nám nevypráví příběh, ale spíše epizodní střípky ze života všech čtyřech, které se vzájemně prolínají. Všichni hledají štěstí, ale je to nejen vůči sobě, ale též i k sobě navzájem. Pravdou je, že s horšími herci by film možná dopadl hůře. Takhle ke mě určitá snaha dolehla, ale ne zase tak moc, abych si řekl, že si chci film znovu pustit. A už vůbec ne natolik, abych se s jejich problémy ztotožnil nebo je chápal více než je nutné pro samotné pochopení filmu. ()
Nijaký film o ničem, někde začne a někde skončí. Tak proč mi to tak bavilo. A vystoupení Vložte kočku špic. ()
Tak jsem se těšil na film od Miroslava Krobota a tak moc mě to minulo. Na jednu stranu pokus o náhled do života introvertů jednoho kvarteta, ale na druhou stranu chybějící nějaký příběh nebo nějaké zakončení, za mě prostě celkem málo, i přes dobrého Jaroslava Plesla. Hodně slabé dvě hvězdičky. ()
Komentář "claudel" to vystihl dost přesně. Za sebe dávám 5 * a 78 % . ()
Jedna hvězda za snahu, jinak je toto dílo patrně z paralelního vesmíru ve kterém bych žít nechtěl, protože jsem nepochopil jeho zákonitosti, vztahy, podstatu ani záměry. ()
Slabý. ()
Líbí se mi to. I přes to, že tam hraje Plesl. Tentokrát mi nevadí. Nejvíc mi sedla Pavlína Štorková a taky ten herec, co hraje Funése. Má to skvělou atmosféru, možná jak je to koncentrovaný do Olomouce. Skvělý překvápko... a hlavně: vím, o čem to je. To mě při sledování tohohle filmu zasáhlo nejvíc! Haj hou. ()
Po třech letech zkouknuto znovu a za svým hodnocením (4 hvězdy) si stojím a ještě jednu přidám. Naprosto skvělé... 9/10 ()
Pardon, ale na takové filmy nemám ani nervy, ani uši ! ()
Snímek Kvarteto působí jako první offline střih sedmnáctiletého studenta střední filmařské školy, který přemýšlí, co si počít ze se svým životem a není si jist, zda vůbec chce točit filmy. Se vší úctou k panu Krobotovi, co tímto chtěl proboha říct, nad tím opravdu zůstává rozum stát. ()
Film pro diváky, co se umí dívat a vcítit se. Všichni hráči jsou psychicky vykolejení... kouzelné jsou dialogy. Kdyby divák poslouchal jen dialogy , měl by dojem absurdní komedie. Oslava narozenin zpěvačky je nonkonformní a spontánní, oslava narozeni Funese je scéna vystřižená z Tarkovského... Herci jsou skvěle obsazeni vč. vedlejších rolí Schmitzera, Šimčíka a J. Štěpánkové. To byl film - srdcovka M. Krobota. Jeho absurdní drama se může nenávidět, nebo obdivovat. Já jsem se nechal unášel lehce plynoucím dějem a vybroušenými dialogy. Další z obecně nepochopených filmů ale nedával bych ho na roveň Křižáčka, protože tam nebylo , co chápat. Je mi líto ČFA a mrzí mě, že si neklade vyšší cíle. ()
Vztahové kvarteto. Bohužel se film nepovedl tak, jak by měl a jak by si zasloužil. A jak by si zasloužili i herci, kteří jsou sice dobře vybraní, ale v podstatě nemají co hrát. Nudné, nezáživné, nic nepřinášející. A o humoru se nedá mluvit už vůbec. ()
Byl tam nějaký děj ? Asi mi unikl . Co se dá dělat . Velmi slabé dvě ** . A to jsem přivřel jedno oko . ()
Jestli potkáváte na cestách do práce nebo v domě kde bydlíte nudného souseda, kterého sotva pozdravíte, ale jinak ve vás neprobudil zájem zjistit kdo to je a čím se živí…Tak se pozorně dívejte, jestli ho v tomhle filmu nezahlédnete. I když je Kvarteto uváděno jako komedie, tak jinou zábavu nenabízí a je dost dobře možné, že tam ta nudná osoba někde bude. Přesně by totiž zapadla do konceptu panoptika, kterým Miroslav Krobot ve svém „Kvartetu“ zalidnil svůj imaginární svět. Od začátku do konce prostě sledujete ubohé pinožení relativně mladých lidí v permanentní chandře a jejich obdobně deprivovaných rodičů, které spojuje jen hra ve smyčcovém kvartetu, nacvičujícím nelibě znějící a hudebně velmi obtížně uchopitelnou skladbu (pro nás plebs je to takové atonální vrzání). Děj se nakonec protrpí k finálnímu koncertu, na který přijdou kamarádi a rodiče, schopní obsadit zhruba dvacet míst v sále pro několik stovek lidí. Tak tak, to už přišla finální „deprese na druhou“ a rozuzlení v notách nového kusu, který bude kvarteto nešťastných hudebníků nacvičovat, už divákovu tvář ani na konci úsměvem nerozjasní. Chápu, že nám chtěl Miroslav Krobot ukázat, jak je život neveselý a jak mohou být lidé v konzumem posedlé současnosti neukotvení a ubozí. Otázka kterou si kladu ale je, jestli se o tom měl natočit film. A odpovím si rovnou. Neměl. Dobrý příběh má mít začátek, pro který ho stojí za to vyprávět a také nějaký konec. Dávám 20%, o která se dělí Jaroslav Plesl, Bára Poláková a pěkný kameny v podzemí Olomouce. Mohlo to bejt i víc, ale výrazně je ubral Schmitzer, který by u huhňavých replik svého hospodského Šamana měl mít titulky. ()
Typická Krobotovina. Dobře napsané i zahrané postavy, ale téměř žádný děj, pomalé tempo, jen spousta dialogů o ničem. O komedii se nedá mluvit ani náhodou, sledujeme jen proplouvání postav všedními dny bez nějakých zajímavých událostí. ()
Něco tak neskutečně nudnýho jsem dlouho neviděl! Tipuju, že si z nás Krobot akorát udělal prdel! Ale já se nesměju, protože tohle byla prostě sračka! S R A Č K A! Odpady dávám fakt málokdy, ale tady se jinak nedá... ()
Krobota i jeho styl mám dost rád, ale tohle bylo vážně totálně bez děje, vývoje, jakéhokoli zajímavého nahlédnutí do charakterů postav a dokonce i beze špetky zápletky... Zlatá díra... :_( ()
Asi mi unikl smysl filmu, pokud tam tedy nějaký byl, o čemž pochybuji. ()
Ztráta času! Vůbec nechápu, proč se takovéhle filmy točí... ()
Na Kvarteto se dá koukat jako na typický "český film", takový ten malý film o malých lidech s malými příběhy. Bez velkých vzedmutí a velkýho patosu žijí svý malý životy na malým městě. A tuším, že tak to budou někteří lidé a též i kritici vidět. Inu, porouchané citlivosti a chronické otupělosti neporučíš. Já si film užíval s neskrývaným potěšením. Nechával jsem se nachytávat více či méně skrytými odkazy a poctami k mnohým filmovým vlivům, a vždycky, když už jsem měl jakoby vyhmátlý, cože mi to připomíná (tu koncept dogma, tu bergmanovský motiv, tu dekadentní italskou novou vlnu, tu zas naše šedesátky), tak mi scénáristi Krobot se Smékalem ukázali dlouhej nos a prdli tam ten svůj humor bez srandy a posunuli to úplně jinam. Je to bezpochyby silný autorský film, oba jsou tam vepsaní jako nápisy na náhrobcích. Sevřeným sociálním prostorem Kvarteta si sami autoři nasadili vysokou laťku na kvalitu dialogů, na jejich načasování, vyladění i víceúrovňovou konotaci. A povedlo se jim to. Občas jsem se spolu s postavami filmu ptal, zda to myslí vážně, nebo si dělají legraci. Pro tenhle film bylo typické, že v okamžicích, kdy se smálo celý kino, tak se na plátně nesmál nikdo a když se tam pak někdo smál, tak z toho mi bylo buď spíš smutno nebo mrazilo. Je to film o štěstí, který tam nikde moc vidět není (a když se objeví rodiče hlavních dvou mužských protagonistů, tak je jasný proč). Jenže to štěstí je tam furt. Já ho našel ve vnitřní svobodě postav, protože chtít žít svobodně je štěstí. Já to štěstí cítil v trápení postav, protože se trápí jen ten, kdo cítí a cítit, to je štěstí. Já to štěstí cítil sám v sobě, protože jsem si asi v půlce filmu uvědomil, že je znám. Ty postavy a jejich příběhy. Protože Ponorka. Ta kultovní hospoda, která se ve mě nadosmrti otiskla, ta byla vždycky azylem pro přesně takový postavy. Jako je Tomáš, Bátrflaj nebo Simona. Jako jsem byl já sám. Ponorka je prostě pro ten film určující, stejně jako samotná Olomouc, kterou brázdí tramvaje jak bludní Holanďani, ale jinak jste tam na ulicích jakoby sami. Ty prázdný ulice i prázdný náměstí si vybavuju z osmdesátejch i devadesátejch let a jsem si jistej, že autoři je tak znaj z dekád dřívějších v ještě syrovější podobě. V tom olomouckým osamění maj vztahy víc intenzity, víc hloubky. Ale míň slov. Míň zbytečných, sladkých či vtipných slov. Proto tady mluvíme ve více rovinách, jedna věta, víc významů. Trápíme se náznaky a tím se tak lepíme k sobě. Takhle to tu máme. V Olomouci. V Ponorce. Díky za tenhle nadčasový film. Díky za skvělej scénář, silnou a pevnou režii, vynikající a do postav přesný herecký výkony, zejména pan Plesl je pro mě kandidát na Lva, beuchybná v roli Simony je pak Bára Poláková. Ale film je skvělý i díky výborně vybraným neokoukaným tvářím a jejich autentickému a pokornému herectví. Zvlášť Bátrflaj/Pavlína Štorková a Funés/Zdeněk Julina, ti jsou taky na Lva. Díky za kameru i střih, udělaly moc pro jedinečnou atmosféru. A hudba! Ač se občas u ní dalo jen trpět, seděla tam skvěle. () (méně) (více)