Královna Margot

Dějové linky jsou lhavě dumasovsky vinuty tak výsostně (zelená kniha), že ani nevadí, že to všechno bylo dost jinak: důležité je, že kdyby to bylo právě takto, bylo by to osudově adekvátní tehdejším událostem, údělu a rolím představovaných osob. Scény jsou tak jarmareční nebo naopak caligulovské, že až zpochybňují definovatelnost pojmu "historická realita". Celé to predrama na královské svatbě bylo opravdu jak nějaká divoká venkovská zábava. Zobrazení postav a dějů kolem Barolomějské noci tak nemožné, až je výstižné: Nejkatoličtější a nejsladší Francii vládne bizarní mafiánská famílie, jejíž krvavá matka si dává věštit z lidských vnitřností. Kladem je, že takové rodiny rodí dcery, které jsou milenkami tak dokonalými a manželkami tak ideálními, že ti ani nevadí být z dvojice milenec - manžel jen jedním. Vlastně to lze sledovat jako dějepravnou aplikaci filmu "Kuchař, zloděj, jeho žena, její milenec" (samozřejmě místo manžela zde zaujímají bratři, kdežto manžel je někde mezi milencem a kuchařem, zde ovšem roli hodného kuchaře supluje hodný kat). Takže to nakonec mohla být dost dobrá ilustrace evropských dějin, kdyby počáteční obrazová síla postupně neochabovala a hlavně kdyby se tam tak strašně nežvanilo a nevysvětlovalo anebo když už se žvanilo a "vysvětlovalo", tak kdybych z toho aspoň pochopil, proč vlastně k té Bartolomějské noci muselo dojít. (14.02.2015)

Patrice Chéreau jako režisér tohoto filmu měl předtím zkušenosti pouze s několika televizními filmy a na Královně Margot to je místy docela dost vidět... ale to je také jediný zápor tohoto jinak skvělého filmu. Spolu s o čtyři roky mladší Elizabeth jeden z mála historických filmů o velkých panovnících, které opravdu stojí za to vidět. 9/10 (19.12.2007)

Autorům filmového přetlumočení jedné z nespočetných próz Alexandra Dumase staršího se podařil malý zázrak. Aniž zcela překryli původní romantismus předlohy, odstranili větší část jejích slabin a dosáhli podstatně výše než např. tvůrci klasické adaptace TŘÍ MUŠKETÝRŮ z počátku šedesátých let. I když jejich Margot je oproti té původní poněkud idealizovaná, a to nejen ve vzhledu (viz WIKIPEDII), je zobrazena jako živá, zranitelná bytost, která si v mravně nevázané době zachovává základní mravní a lidské vazby (i když ne zcela konvenčně). Feministická reflexe, jež je v tomto pojetí určitě obsažena, je práva skutečnosti: tato žena byla intelektuálkou své doby. Ocenění scén, hereckých výkonů, kostýmních složek je nesporné. Mne osobně více zaujala zdařilá milostná scéna z úvodu filmu mezi královnou a neznámým hugenotem při jednom z mnoha jejích výletů do pařížských ulic - určitě se vyrovná obdobným scénám v POSEDLOSTI. Pozorný divák je v každém případě odměněn nevšedním zážitkem a hlubokými, trvalými dojmy a vzpomínkami. Je to málo? Je to víc než mnoho. (28.08.2007)

Zhruba ve chvíli, kdy pan bratr donutí říct Margot v katedrále "ano", mě v kině za krkem pošimral mráz, kterého jsem se do konce projekce nezbavil. Výborní herci v dobře napsaném příběhu (Dumasovu předlohu jsem četl a film je návodem, jak moderně a aktuálně přistupovat ke klasice), neuvěřitelně sugestivní Bregovicova hudba (funguje i na samostatný poslech) a Roussellotova kamera, no a skutečně naturalisticky podané výjevy z batolomějské noci, inspirované románem Roberta Merleho Mé dobré město Paříž (během nichž, pokud si vzpomínám, slabší jedinci opustili sál). Tleskám a říkám: Bravo! (05.03.2007)

Jeden z nejlepších snímků francouzské kinematografie a zcela jistě nejlepší filmový výkon Isabele Adjani. Nákladný kostýmní velkofilm z období náboženských válek mezi hugenoty a katolíky v 16.století. Historické drama plné intrik a dějových zvratů s kvalitní kamerou, dobře vybranými exteriéry i dekoracemi. Historicky poněkud nepřesný a romantizující, ale to většině diváků vadit nebude. Záběry krvavé lázně Bartolomějské noci jsou barvité a fascinující. Adjani v renesanční róbě je neodolatelná, ale vedle ní herecky exceluje Daniel Auteuil a desítky dalších špičkových herců. (02.05.2015)