Soudný den

Neil Marshall je mistr braku, který si libuje v neotřelých variacích subžánrů a kategorií, a to do takové míry, až je s podivem, že mu na to někdo dával prachy. Tedy z dnešního pohledu už to dávno není pravda. Marshall do značné míry žil z existence hladového globálního DVD trhu, který mu v jistých kruzích zajistil věhlas. Stejně jako mnozí další žánroví divoši, také Marshal našel po rozpadu DVD trhu útočiště v televizi, kde přijal roli pouhého námezdného řemeslníka. "Soudný den" zůstává jeho nejvyšinutějším a také nejzábavnějším snímkem, kde navzdory zjevně omezenému rozpočtu úžasně popustil uzdu své kombinatorice žánrů i lokálnímu sentimentu. Vytvořil tak ultimativní brakový biják s ultra britském hávu. Odysea za nalezením vakcíny proti smrtícímu viru tu vede napříč celým spektrem žánrů, které jsou skloubeny s hrdě britskými prvky, motivy i hereckými osobnostmi. V jednotlivých částech filmu tak identifikujeme atributy zombie filmů bijáků s tajnými agenty či kyberpunku. Postapo svět se postupně překlápí z aluzí na Carpenterův "Útěk z New Yorku" do Cameronových "Vetřelců", než spočine na chvíli v madmaxovském stylu umocněném o prvky punkových koncertů, aby se mohl po vzoru Harryho Pottera vlakem přesunout do kouzelně artušovské krajiny highlanderů. Vedle castingu britských ksichtů v čele s domácími žánrovými ikonami Malcolmem McDowellem a Bobem Hoskinsem si film po celou dobu uchovává také britsky punkovou nadsázku, která se projevuje mimo jiné v pravidelném začleňování prvků, které svět filmu vztahují k současnosti - ať už to jsou platové talíře u madmaxovských lidojedů či značení směru prohlídky na středověkém hradě. Marshall ale neměl bezedný rozpočet a tak kompromisy ve výpravě a nedostatky v choreografii a dalších fázích přípravy scén zkouší maskovat rozlítanou kamerou a zběsilým střihem. Ten je sice výsostně otravný, ale vlastně nakonec zapadá do celkové koncepce meta braku, kterému není vůbec nic svaté, kromě bezuzdné zábavy a étosu Junktownu. (23.11.2020)

Marshallova jednosmerna vstupenka do siene ultrastupidnych guilty pleasures,ktore z casu na cas zazrakom pred zakotvenim v home video kralovstve maju svoje exibicne turne aj na platnach kin. Oproti starsim surodencom (napr. Kralovstvo ohna, Lovci dinosaurov) som dokonca nachylny verit,ze Marshall to ako recesiu s umyselnym IQ deficitom planoval uz od zaciatku. Skoda, ze tato vlajkova lod pokleslej zabavy s rocnikom vyroby 2008 nedisponuje menej disharmonickou strihovou zlozkou,ktorej nasledky su zial pozorovatelne v neprehladnych akcnych sekvenciach. Takmer permanentne pritomne okamihy debility spolahlivo hybajuce Vasou branicou (mojim sampionom je plysak na narazniku auta c.1 s dekapitovanou slecnou vo vedlajsom vozidle c.2) tak mohli byt povysene na ultimatnu uroven kralovsky dekadentnej rollercoaster jazdy s dobrovolne zakupenou permanentkou s nekonecnym datumom spotreby a nie iba solo zabavnou jednohubkou. Navyse,ako samozvany clen United nations of Bunnies pisem reziserovi ciernu bodku do kadroveho profilu za explictnu scenu popravy bieleho zajka a verejne vyzyvam ostatne zvieratka za plotom k podpore mojho protestneho aktu... ;) (23.04.2008)

Docela mě baví představa zmatených producentů, když se při interním promítání po 45 minutách filmu dočista změnil žánr, aby postapokalyptickou nudu s pár brutálními záběry, dementními pankáči, zoufalými vysvětlovačkami nahradil neskutečně hravý LOTRoidně nasáklý nářez, ve kterém je učebnice logiky něco jako satanova bible pro křesťany. V ten moment se museli všichni zákonitě chytat za hlavy, ale mě tím Marshall překvapivě dostal. Přestal jsem se nejenom škodolibě posmívat Rhoně Mitře, jejíž cool/hot index se nikdy nedostane do té správné polohy, ale i filmu, jenž si ze sebe a ze všech okolo začal dělat regulérně srandu. Jacksonovské nájezdy, Morie s ukrytým Bentleym v kovovém kontejneru, to všechno a ještě mnohem víc dělá ze Soudného dne absolutně zábavnou kokotinu bez jediného scény dávající smysl. Závěrečná Mad Max honička je pak vcelku příjemným rozloučením za naprosto šílenou jízdou, která je po střihové stránce zcela nezvládnutá, ale má styl a je přes všechny vady (a že jich je) doopravdy zábavná. (14.04.2008)

Potomstvo Williama Wallace (aka Mela Gibsona) a Mad Maxe (zase ten Gibson, no fuj Mele, styď se) ve verzi pro rok 2035 tančí céčkový kankán v klubu Grindhouse za přispění áčkové produkce v rytmu Známky punku. A já se k Marshallově zběsilému pogování přidal. Až dětinsky rád, jako malé robě při prvním setkání s Krtečkem. Údajný matoucí střih mi na překážku nebyl (na rozdíl od Descentu) a tak bych vyčetl snad jen zbytečně dlouhou předehru k zběsilé jízdě, která je odstartována přesně v ten moment, kdy se zjeví první pankáčské kšíro. Takže nedělejme z punka tupce, protože každé zboží má svého kupce. A Soudný den jich snad bude mít dostatek, aby to Neila do budoucna neodstavilo od dalších projektů. Byla by ho škoda, zvlášť kdyby častěji předváděl tak jasně pětihvězdičkové záležitosti jako je ta čtyřicetiminutová pasáž od útěku z nástupiště přes adaptaci Twainova Yankeeho z Connecticutu na dvoře krále Artuše až po závěrečnou honičku v Bentleym. (21.07.2008)

Kankán ve skotských sukničkách na středně propečené divošské zábavičce; rozkošný latexový pejsek Gimp; lidumilný srandista Sol; středověký magorking Malcolm; rozmašlované cameo Williama Wallace; některé záběry tak krásné/promakané (kat v lese!), až u nich občas lezou oči z důlků při vzpomenutí na fakt, že tahle úchylná pocta se vážně opravdu nebere a v té spoustě vtipných klišé si doslova libuje; dobrá muzika doprovázející kulervoucí akci, při které budete škemrat, abyste si aspoň na pár vteřin mohli dáchnout a spokojeně se nudit - aneb mysleli jste, že Mad Max je jediný, kdo má patent na überkůl postapokalyptickou jízdu? Tak si zajděte do kina na tohle, holátka. (26.03.2008)