Kvílení vlkodlaků

Joe Dante má rad áčkové i béčkové horory a já mám rád Joa Danteho. Tentokrát mi ovšem oproti jeho ostatním počinům chyběla velmi důležitá složka - humor. Ano, takhle navážno to prostě není ono a děj si čas od času o nějaké to odlehčení přímo říká. Teď samozřejmě nemám na mysli výtečný úvod, který má atmosféru jako od Briana de Palmy, ale většinu z toho, co se pak stane v Kolonii. Úplný závěr, v němž se humoru konečně dočkáme, to jasně ukazuje. Měli jsme se víc smát, pak bychom se možná i víc báli. (17.08.2014)

První a nejlepší část vlkodlačí série. Sympatická D. Wallaceová v roli Karen pátrá tak dlouho po vlkodlacích, až spadne přímo do jejich doupěte. Průměrný příběh se rozjíždí v momentě, kdy nastoupí na scénu vlkodlaci. Mistr speciálních efektů, Rick Baker, zde poprvé předvedl dokonalou proměnu člověka ve vlka, kterou pak vypiloval v Americkém vlkodlakovi v Londýně, za niž dostal Oscara. Svůj poznávací rukopis zanechal i v Michael Jackson: Thriller a podílel se rovněž na Vlkodlakovi (2010). Druhým výrazným specialistou byl Rob Bottin (Hra o trůny, Věc 1982). Ve filmu se objeví dvakrát ukázka z universalské klasiky Vlkodlak (1941). Tajemný les s mlhou, úplněk a mořskou zátoku střídají scény napětí a strachu. Nechybí vlkodlačí sex, jednou z nejlepších akcí je pak pronásledování Kareniny kamarádky Terry (B. Balaskiová) vlčí bestií. O atmosferickou hudbu se postaral skladatel žánru P. Donaggio (Carrie 1976, Trauma 1993). Za připomenutí stojí, že svůdnou vlkodlačici Marshu Quistovou ztvárnila comicsově krásná Elisabeth Brooksová. Po letech opět spokojenost. (14.08.2018)

S významnými vlkodlačími filmy jako by se na začátku 80. let tak trochu roztrhl pytel. Joe Dante (později natočil např. Gremlins) se rozhodl konkurovat trháku American Werewolf in London Johna Landise snímkem THE HOWLING. Do týmu se mu podařilo získat i renomované specialisty Roba Bottina a Ricka Bakera, kteří odvedli vynikající práci právě na maskách v Americkém vlkodlakovi. Nutno ovšem dodat, že tentokrát nebyl výsledný efekt zdaleka tak přesvědčivý jako v Landisově filmu. Přesto nelze Howlingu upřít jisté kouzlo, kterému ve své době podlehlo nemalé množství diváků. Poměrný úspěch zajistil filmu i několik pokračování. Vytí vlkodlaků od svého vzniku nechybí v žádné horrorové encyklopedii, a bývá často vyzdvihováno předními kritiky. Je velice zajímavé srovnávat při čtení Encyklopedie fantastického filmu (vyšla v roce 1993 ze spolupráce časopisů Cinema a Ikárie) názory těchto publicistů s míněním našeho předního scifisty Pavla Beneše. Podle něj Howling nevyváženě balancuje na hraně mezi parodií a horrorem, kdežto jeho zahraniční kolegové pokládají film vesměs za vydařený počin: „Opravdu hrůzostrašný snímek, který je něčím víc než pouhou sérií šokujících vražd. Kdyby měl známější herce a o něco lepší scénář, mohl být živoucí klasikou“, tvrdí R. E. Geis z britského časopisu Screen International. Film na tuzemského (horrorové mytologii nepřivyklého) diváka, působí skutečně místy trochu obskurně, což způsobuje podvědomé nutkání hledat v něm parodickou rovinu. Tomuto dojmu by mohlo napomáhat i množství vtipných narážek a odkazů (kreslená Červená Karkulka v televizi, diskžokej Wolfman Jack, výtisk Kvílení Allena Ginsberga atd). Jedním z nejpodivnějších zážitků, jaké The Howling nabízí, je pohled na párek pářících se vlkodlaků, prskajících rozkoší. Naopak asi nejsilnějším (možná nechtěně filozofickým) momentem zůstává scéna, v níž se jedna z ženských hrdinek promění v přímem televizním přenosu ve vlkodlaka, a my sledujeme následný rozhovor štamgastů v baru: „To bylo jen v televizi. Nebyla to skutečnost!“ tvrdí jeden. A druhý mu s klidem opáčí: „To ještě neznamená, že se to nemohlo stát.“ [Napsáno v září 2006 pro blog Horror, Chlast & Rock'n'Roll.] (01.09.2007)

Hodně dlouho film balancoval na hranici trojky, ale posledních 30 minut mě naprosto utvrdilo v lepší čtyřce. 2/3 filmu je pravda taková klasická žánrovka na tu dobu. Ničím neohromí, ničím neurazí. Posledních 30 minut tomu ale dává ty správné grády a jsou přesně tím důvodem, proč má The Howling status "klasiky", jelikož atmosféra vyletěla strmě vzhůru. Ty masky jsou skvělé a celá ta přeměna na vlkodlaka musela tenkrát pro lidi působit dosti děsivě, jelikož i dnes působí dobře. Sice asi nikdo nechápe, proč Karen na tu tří minutovou scenérii přeměny kouká a neuteče, ale čert to vem. :D Závěřečné 2 scény podtrhly celý film a já jen zapleskal. :) (28.04.2013)

Problém KVÍLENIA VLKOLAKOV je v tom, že jeho prvá polovica je nudná a pripomína skôr serial killer (!). Až keď sa dej prenesie z mesta do malebných, ráno zahmlených lesných zákutí (a nekonečného húkania nočných sov), dostane snímka správnu hororovú chuť. Plus skvelé masky (Rob Bottin a Rick Baker), dostatočné množstvo sexu (pri ohni) a drsné krvavosti (odseknutá ruka). Spielbergov chránenec Joe Dante osciluje medzi pôsobivým werewolf-movie a komediálnejším béčkom 80. rokov. Ďalšie diely už boli čisté zverstvá. (29.10.2006)