Vzpoura v Seattlu

Živé nahliadnutie na masové protesty proti SB, MMF a WTO – inštitúciám, ktoré povýšili hodnotu peňazí nad hodnotu života, ľudské práva a životné prostredie podriadili potrebám obchodu. Tieto inštitúcie riadia chod systému a životy nás všetkých. Upriamenie pozornosti na následky ich vplyvu očami skupinky nenásilných aktivistov prináša jedinečný pohľad na inú stránku politiky, než akú nám podsúvajú korporáciami platené médiá. Takmer dokumentárna forma filmu ukazuje skutočné kauzy, napr. ťažkoodencov mlátiacich kohokoľvek hlava-nehlava, vrátane manželky jedného z nich, ktorá len prechádzala okolo a na následky zranení potratila, do toho autentické zábery z reálnych demonštrácií výborne vťahujú do atmosféry. Približuje tiež zábery z rokovacej sály, kde vidíme odporné politické machinácie, ignorovanie rečníkov rozvojových krajín a vypínanie mikrofónov politikov, ktorí hovoria „nevhodne“. Proste, demokracia v priamom prenose. Žiadne diskusie, ideme cez mŕtvoly. Potom ostáva otázka, či tie kamene lietajúce od čierneho bloku naozaj boli také neopodstatnené. (31.12.2013)

Verdikt: Strhující a poutavé! Silné téma, emoce a scénář, který napsal nejlepší scénarista na světě - život sám. Když se k tomu přidá dobrá práce režiséra, který nechá volně plynout děj přičemž vyniká výborné herecké obsazení, vznikne obvykle film, který mi kápne do filmové duše. Jako tentokrát. (13.10.2008)

Neprávem opomíjený film. Málo lidí o něm ví, málo lidí o něm slyšelo. Stejně tak jako o jeho tvůrci Stuartu Townsendovi. Přitom se jedná o velmi zdařilý snímek, který se nebojí ukázat svůj názor, stejně jako postavy v něm. Velmi dobré herecké obsazení a velmi silné příběhy na popředí vzpoury. Vlastně nemám snímku co vytknout. Od první do poslední minuty se mi to jako film líbilo, herci mě svými výkony bavili, hudba byla obstojná. Mrzí mě, že je tento snímek zameten do kouta, aby se o něm nevědělo tak, jak by si zasloužil. (11.11.2012)

Sobotní odpoledne. Procházím se podivně vylidněným centrem jistého velkoměsta, netuším, že o pár bloků dál probíhá demonstrace proti lidem, kteří žerou peníze, aby mohli žrát víc peněz. Z boční ulice najednou vybíhá početný dav civilistů s transparenty, v zádech má těžkooděnce. V mém oblečení mi nezbývá, než zkusit splynout s davem. Společný cíl, zdá se, ustoupil stranou, každý si hlava nehlava hledí svého, sobecky zachraňuje život svůj, nikoliv „kolegu“, jenž právě zakopnul po jeho boku. Jsem to já. Zrovna se zvedám, když přichází nepředvídatelná rána obuchem do zátylku. Ani si nestačím uvědomit palčivou bolest a veškeré vědomí ztrácím. O několik hodin později mi v nemocnici sdělují, že na pravé oko již nikdy neuvidím jako dřív. Na koho mít zlost? Na policajty, kteří v rámci své práce užili neadekvátních prostředků? Na demonstranty, kteří zapříčinili přítomnost strážců nepořádku? Kdyby se příhoda z téhle, stejně jako film laciné vyprávěnky vážně udála, asi mám v celé záležitosti jasno. Pod vlivem emocí. Což je normální, ale stejných emocí nelze (zne)užívat při natáčení nekomediálního snímku o následcích (nikoliv o příčinách!) demonstrace, která skutečně proběhla. Úvodní titulek nás upozorňuje, že charaktery jsou fiktivní, nikoliv už, že jsou charaktery nevěrohodné, napsané tak, aby těmi nejlacinějšími prostředky citově zaangažovaly diváka. Tvůrci se dokonce neštítí zatáhnout do celé „bitvy“ těhotnou ženu. Jindy nějakou tu demagogii pokorně pozřu, jindy totiž zpravidla není takto odporně laciná a absurdně zjevná. Komicky působí snaha propašovat na jednu stranu barikády jednoho dva ne úplně zlé policajty a na stranu druhou jednoho dva ne úplně hodné demonstranty-anarchisty. Závěrečné stanovisko Battle in Seattle je jasné, i když formulované kulantněji: dělejte bordel a zlepšíte svět. Změny možná přišly, nevěřím však, že by k nim nedošlo bez tolika zbytečných obětí. Abych nevypadal jako nějaký pravičácký zastánce policejního státu – bez jakékoliv ironie obdivuji lidi, kteří i ve své zpohodlnělosti (mám se dobře, nemusím nic měnit) usilují o změny, jen se mi nelíbí, ani trochu, že nějaký film takhle prvoplánově propaguje (a propaganda to skutečně je) tuhle bojovnou formu projevu. Apendix: Násilí jako formu projevu podporují také efektní akční scény, stavějící pouliční boje naroveň adrenalinovým sportům, což není ani tolik nekorektní, jako jednoduše hloupé. 40% Zajímavé komentáře: Gimp, Aiax, SeanLSD, BaronX (20.03.2009)

Nezáživné, o ničem. Obě strany to myslí dobře a obě strany dělají chyby. Lepší na podobné téma byla Krvavá neděle. Postavy aktivistů mě ničím nezaujali, reportérka překvapivě rychle "procitla", jediný Woody Harrelson, jeho výkon a jeho příběh stál za zmínku a jen z toho jeho příběhu by šel udělat film. Ostatní mi tak přišlo jen jako zbytečná výplň času. (23.04.2011)