Duna

Těžko říct, oceňujete tu někteří, že je to dospělá podívaná, oproti jiným dnešním blockbusterům. To oceňuji taky. Ale na mě je to dospělé pořád hodně málo. Pořád je tady postava Jasona Momoy, pořád se musí dít akční předvídatelné klišé, pořád se musí dít divnomomenty v dialozích a motivacích postav, i zde jsou únavné boje 1 proti nabíhajícím 50 protivníkům.  Je toho všeho méně než jinde, ale pořád to tady je. A jako všude, kde by se všechno dalo vyřešit moderní technologií, tak musíme trávit většinu času tím, že se lidí bitkaří po staru pěstmi a meči. Nebaví. Už dlouho. Vizuál je samozřejmě velký klad, ale já si teda mnohem víc užívám statický záběr na monumentální loď v dechberoucím písečném kaňonu, než 10 minutovou akci vážky v písečné bouři. Tak zlé to se mnou je (možná kdybych pochopil, proč začla padat křídla AŽ v momentě, kdy se přestala hýbat rychlostí 10 tisíc vrtů za sekundu, tak bych si to užil víc). Těch dechberoucích záběrů je hlavně z počátku docela dost, ale pak je toho zase mnohem méně. Obecně má film pro mě aspekty, kterých si velmi vážím a pak právě ty, kterých vůbec. Obrovským kladem je hudba Hanse Zimmera. Kdo mě zná, ví, že na něm obvykle nenechám nit suchou. Jeho Duna se ale směle zařazuje po bok jeho největších majstrštyků jako je Gladiátor nebo Počátek. Snad jen pár sekund z celého filmu znělo vyloženě jako Zimmer, jinak vůbec. Oceňuji spoustu dalších věcí, jako například výskyt skutečně mimozemských rostlin (aspoň v rámci té "encyklopedie"), úžasného červíka (mám strašně rád, když ve sci-fi filmech nejsou pouze humanoidní mimozemšťané). Herecká sebranka je hvězdná, ale dokázal jsem se maličko napojit na hlavní postavu a jeho rodiče, ale tím to haslo. Ostatní postavy v sobě měly málo, jak to říct, charakteru, ale i prostoru. Základní problém, který však s Dunou mám, je vlastně přijetí celého fikčního světa. Prostě mi to celé nedává moc smysl. Je to hrozný mišmaš všeho možného a cítil jsem se zcela přehlcen - oblečení jak z raného novověku se střídá se supermoderním chladícím nesmyslem, do toho telepatie, supermoderní zbraně se střetávají s obyčejnými čepelemi, které se se zase střetávají s ne moc funkčními štíty silové pole, bambilion supermoderních lodí, které se ovládají kompletně analogově atd. Zároveň je tu ale obrovská spousta výborných nápadů. Obecně moc ale nemám rád, když je fikční sci-fi svět až tak mocně odpojen od toho našeho. Už je to pak poměrně blízko k fantasy. Film se podle mě mnohem více měl zaměřit na uvedení do děje, do světa, jasnější vysvětlení různých aspektů. Například o té nejzásadnější věci, melanži, se toho člověk vlastně moc nedozví (třeba ani to, že se to tak jmenuje) a o tom ostatním už vůbec nic.  Pořád je to hlavně o vizuálu a děj je vlastně velmi jednoduchý, pouze se to tváří složitě a komplexně. On ten svět složitý a komplexní je, ale ten děj je vlastně stupidní. Ale uznávám, že jsem jeden z těch kacířů, kteří ještě Herbertovu Dunu nečetli, ačkoliv se na to chystám celý život. Cítím, že to, co je ve filmu od Herberta, je skvělé. Naopak prvky, které jsou v dnešních filmech, zdá se, zcela nezbytné (viz úvod komentáře), jsou to, co mě štve. Jsem zvědav, jak svůj názor přehodnotím po zhlédnutí dvojky a zejména po přečtení knihy. (01.04.2023) (méně) (více)

"Dreams are messages from the deep." Již při prvním hrdelném zadunění jazyka Sardaukarů v temnotách, skrze nějž se dovídáme základní koncept tohoto příběhu, jsem byl okamžitě přenesen do Villeneuvovy temně futuristické a zároveň jaksi až pravěky divoké vize Herbertovy feudální space opery ze vzdálené budoucnosti, která se stala kultovním dílem a inspirovala masivní počet následovníků. A v následujících pár minutách během prologu, téměř na úrovni prologu Pána prstenů, jsem byl touto vizí a jejím zpracováním absolutně pohlcen. Režisér v dokonalé symbióze se skladatelem a kameramanem na ploše dvou a půl hodin vytvořili mistrovsky vytesanou antickou mramorovou fresku, prvotřídní monumentální melodrama o vzestupu a pádu jednoho rodu na pozadí brutálních galaktických tahanic o moc a bohatství, nadějných a zlověstných proroctví a začínajícího osudového příběhu jednoho mladíka, který do toho všeho byl nedobrovolně vhozen. Vzhledem k fyzické i myšlenkové obsáhlosti předlohy mi přišlo jako velmi chytrý kompromis přistoupit k celému pojetí adaptace tímto způsobem, kdy jsem měl více než jednou pocit, že sleduji soubor obrazů, fresek - ukazuj to zásadní, zdlouhavě na ničem nelpi, nevysvětluj a nevyprávěj. Nefungovalo by to ale do takové míry, kdyby adaptaci vytvářeli méně talentovaní tvůrci. Naštěstí byl tento projekt zcela srdeční záležitostí zrovna pro někoho jako je současný největší mistr sci-fi Villeneuve a ten si k spolupráci na něm vybral další podobně talentované tvůrce. Bylo proto radost sledovat tu extrémní úspornost a přesto vždy přesnost a soudržnost dramaturgie a děje, plného náznaků a obrazového vyprávění. Jak mystiku, tak na mnoha jiných místech velkolepost dění a příběhu po celou dobu v rámci zmíněného přístupu velmi silně podporovali Greig Fraser a Hans Zimmer, oba znovu na vrcholu svých tvůrčích sil. Kameramanův ohromující cit pro kompozici a nasvícení záběrů, ikonické scenérie a scénografii v součinnosti s fenomenálním designem a celkovou estetikou prostředí (exteriérů i interiérů), budov a kostýmů vytvářely takový pocit nádherné, výrazné a nezapomenutelné propracovanosti a monumentálnosti světa, jaký člověk vidí možná tak jednou za deset, dvacet let. A skladatelova hypnotická, mimozemsky znějící hudba, plná chorálů, kreativně použitých a futuristicky/orientálně znějících rychlých bubnů, dud, pouštního ambientu nebo podprahového šepotu neuvěřitelně dotvářela celkovou atmosféru a pomáhala s absolutním pohlcením. Přes všechny tyto pozitiva a zatraceně velké nadšení, které cítím, bych ale našel i několik problémů. I když jsem napsal, že zvolený přístup úsporného vyprávění byl proveden výborně a byl víceméně jedinou logickou odpovědí na to, jak adaptovat něco takového jako je knižní Duna, na některých místech bych nebyl vůbec proti tomu, kdyby scénář nechal postavy vydechnout, dal do nich přes nějaké intimnější společné momenty či dialogy více života, o něco větší hloubku. Samozřejmě, oproti knize tu chyběla taktéž ta mnohem komplexnější psychologie postav, v knize podávaná jednoduše skrze jejich niterné hloubání a přemítání (čti myšlenky), což tam tvořilo docela důležitou/velkou část. Na druhou stranu, v tomto ohledu režisér často velmi umně vytahoval právě ty nejzásadnější momenty, repliky a myšlenky a v mnoha jiných případech zase skvěle vyprávěl, to co prostě nešlo odříkat, skrze obrazy, sny a vize. Tady právě ten zvolený přístup ukazoval svoje přednosti možná nejvíce (protože se nerozbíjelo celkové vyznění, styl vyprávění ani dramaturgie). Kromě výše zmíněného bych taky nebyl proti, kdyby jsme se dozvěděli více o životě, lidech a hlubším fungování společnosti na Arrakisu (resp. viděli aspoň jednou život v hlavním městě - stačilo do filmu třeba přidat tu scénu slavnostní večeře z knihy), nicméně chápu, že to by už mohlo natáhnout stopáž filmu až přespříliš na neúměrnou, nezvladatelnou délku (jako teď asi natahuji můj komentář... zase :). Limity převodu z jednoho média do druhého, no. Co se dá dělat. Každopádně jsem si do značné míry jistý, že ústřední témata, které v prvním filmu byly pouze naznačeny (mimochodem znovu - ta brilantní úspornost, kdy scénáři stačilo např. pro předání zásadní myšlenky pouze pár slov a jedna, dvě krátké scény), budou výrazněji rozvinuty v druhé části adaptace. Největší chybou této žánr definující, obrovské, dospělé a zřetelně s láskou natočené space opery tak zůstává její prozatím neuzavřený konec. 9/10 PS: Naštěstí dnes k 4.3. 2024, kdy jsem viděl první část potřetí, již uzavřený. Do jisté míry. "The mystery of life isn't a problem to solve, but a reality to experience." (01.11.2021) (méně) (více)