Právo na minulosť

Zaujímavý film zobrazujúci život po vojne - osudy vojaka ČA Grigu (Kodeš - hovorí Paulovič), Cabadaja, ktorý bol pri transportoch židov (Václav Knop - hovorí Kňažko), majora britského letectva Koubeka (Rusev) a neskôr novinára Zajaroša (Petr Lepša - hovorí Ján Kroner). Po čase je Koubek v kameňolome, Griga, keďže nevie dokázať, že bol v ČA, pracuje v uhoľných skladoch a Cabadaj sa stane vplyvným komunistickým funkcionárom. Novinár Zajaroš pátra v Rusku po spolubojovníkoch Grigu. Pri tom spoznáva amerického veľvyslanca v Moskve (Županič - hovorí Haverl) a zisťuje aký je život v Rusku. Griga nakoniec dostáva vyznamenianie. Hrá tu množstvo ruských hercov, ktorí sú predabovaní slovenskou hereckou elitou. Svoj hlas ostal len Javorkovej a I. Romančíkovi. (19.05.2015)

Filmu sa nedá uprieť odvaha popisovať skutočnosti 50- tych rokov, hlavne z ruských reálií. Treba však podotknúť, že predloha je od komunistického pohlavára Bohuslava Chňoupka (reportáž Vstaň a choď z knihy Generál s levom), takže aj pre stranu to bolo prijateľné... Skúsený režisér Martin Hollý sa s látkou popasoval výborne, snímok je rozhodne zaujímavý a dobre natočený s podmanivou dúmavou hudbou. (09.01.2020)

Hodnotit tento film je nesmirne obtizne. Martin Holly je totiz velmi dobry reziser a Pravo na minulost a Tichou bolest dělí jen jediný rok, ale v nekterych pripadech je rok hodne dlouha doba. Aktualnost a platnost pribehu skoncila v propadlisti dejin minuleho rezimu, pravdepodobne i koncem 80.tych let mohl byt problem takovy scenar prosadit, ale vysledek je velmi umirneny a prilis smirlivy. Rovina filmova je ovsem velmi slusna, zvlast moskevske sceny maji velmi pusobivou atmosferu a sira ruska duse urcite na frak nedostala. Chtelo by se napsat, ze je skoda, ze film nevznikl o nejaky rok pozdeji, ale to by uz nejen nikoho nezajimal, ale nejspis by nevznikl vubec. (24.10.2006)

Ačkoli byl film natočen až na sklonku totalitní éry a s tragikou komunistické krutovlády v letech 1948–1956 se vyrovnává se značnou shovívavostí, nelze mu upřít suverénní vypravěčský styl, řemeslnou zručnost a především neopakovatelnou atmosféru... Atmosféru bezmoci člověka v soukolí dějin všemocné zrůdné ideologie, jež ho donutí dříve či později k rezignaci, neboť jediné, po čem touží, je "zůstat věrný svému nezištnému údělu..." (19.01.2010)

Když jsem v titulcích zahlédl, že film je natočený podle knihy Bohuslava Chňoupka, domníval jsem se, že půjde o obvyklou normalizační selanku bez valné hodnoty. O to překvapenější jsem pak byl v průběhu jeho sledování. Chňoupek byl jeden z nejinteligentnějších vrcholných funkcionářů normalizačního vedení KSČ a na obsahu snímku je to i znát. Tím spíš, že se jeho natočení ujal již na sklonku komunistického režimu v době Gorbačovovy perestrojky vynikající režisér.  K nesporné kvalitě snímku jistě přispěla i sovětská koprodukce, protože v době „glasnosti“ zažívala sovětská kultura ohromné tvůrčí vzepětí a rozmach, naprosto otevřeně se přehodnocovala minulost, diskutovalo se bez zábran o čemkoliv a vznikaly nesmírně otevřené a kritické filmy, o jakých se u nás nejen v té době nikomu ani nesnilo. Tehdejší společenská atmosféra se v celé sovětské společnosti a v intelektuálních kruzích zejména podobala atmosféře Pražského jara 1968 a velký rozkvět zažívaly naděje, které se ovšem stejně jako u nás později nenaplnily, což se nakonec u nás znovu ve slabším měřítku zopakovalo i po sametové revoluci, i když už mimo komunistický rámec.  Na svůj příklon ke Gorbačovově linii koneckonců doplatil i sám Chňoupek, když byl v roce 1988 odvolán z postu ministra zahraničí. V roce 1989 totiž u nás panoval stále ještě poměrně tuhý Jakešův režim, který se sovětské perestrojky oprávněně bál jako čert kříže, takže asi nebylo úplně jednoduché tehdy podobný film natočit, i když nepamětníkům už by se to nejspíš špatně vysvětlovalo.   Obsah filmu je samozřejmě poplatný komunistické ideologii, ale s nečekanou otevřeností zároveň odhaluje její fatální slabiny (mnohdy možná i kouzlem nechtěného), a navíc má zajímavý nosný příběh, v němž Chňoupek zřejmě zúročil i své vlastní zkušenosti z novinářské i politické praxe. Leccos je i přikrášlené, ale na dobu vzniku je to pochopitelné. Každopádně bych ale shlédnutí tohoto snímku doporučil všem, kteří předchozí režim už nezažili, protože z něj mají šanci pochopit rozporuplnost poválečného vývoje u nás i v SSSR, což se ze současné všudypřítomné černobílé propagandy rozhodně nikomu povést nemůže. Soudný člověk si pak vlastní názor dokáže udělat sám, pokud ovšem patří do menšinové části populace (cca jedné třetiny), která je obdařena schopností kritického myšlení. Pokud jde o čistě uměleckou stránku, film má i své mouchy, zejména některé herecké výkony jsou málo přesvědčivé a některé dialogy i šustí papírem, celkově jde ale jistě o nadprůměrný a pozoruhodný počin v době dodýchávání státní čs. socialistické kinematografie. (16.08.2022)