Veřejný nepřítel č. 1

Nádhera, nejednou jsem plesal nad tím, že se konečně vrátila zpět, stará poctivá francouzská škola. Například při scéně útěku Mesrina z kanadského vězení jsem si okousal nehet na prostředníčku i s nášupem, tedy nehtem na malíčku. Nebo po skončení telefonického rozhovoru mezi Jacquesem a Jeanne se rozpůlí obraz a kamera ponechá dlouhý záběr za naprostého ticha do tváří Vincenta Cassela a Cécile De France a přesně tyhle "detaily" dělají ze zapomenutelného filmu, film nezapomenutelný a z obyčejných herců, herce neobyčejné. Když už jsem u těch herců, to je paráda, když se umí hrát, to je žrádlo sledovat Cassela, co? Nechat na sebe působit jeho charisma a současně se nechat ovládat strachem, který on dokáže vyvolat pouhým pohledem či jedním jediným slovem. Zkrátka zase jedna pořádně tvrdá, ale vyníkající dávka filmového umění. Tady to došlo tak daleko, že sám před sebou si musím dokola zdůvodňovat proč jsem ZATÍM nedal pátou hvězdu. Musím se přiznat, že jsem se, se sebou pěkně pohádal, protože film mám v palici, trailoš sjíždím donekonečna a přitom sem plácnu 4* jen proto, že mě děj přijde přilíš zkrátkovitej. Hold někdy jsou chvíle, kdy se citím jako ženská říkám NE, ale myslím ANO. Nikdy jsem si nepotrpěl na oslavu silvestra a vítání novýho roku, nebyl důvod. Zdraží sociálku, zdravotní, kabelovku, plyn, elektřinu, další holky mě opustěj, další vlasy mě opustěj, další úspory mě opustěj a přibudou mě snad jen další kila, ale konečně ten důvod mám !! V roce 2009 mě čeká finále o Jacquesovi Mesrinovi a to je přece pořádnej důvod se zlejt jako dobytek a uvítat tak nový rok strhujícím výkonem na záchodě. 6.1. 2008 - Po shlednutí druhého dílu přidávám poslední, pátou hvězdičku. (16.12.2008)

Od novodobého francouzského filmu tak nějak podvědomě čekám buď dementní scénář + velký rozpočet nebo experimentální, alternativní, nepochopitelný scénář natočený tak stroze, že je skoro k nekoukání. Veřejný nepřítel je ale ukázkou skvělé filmařiny po všech stránkách. Příběh stojí a padá s hlavním hrdinou, který patří k těm zloduchům, které si zamilujete (Mesrina pravděpodobně v momentě, kdy se s neuvěřitelnou drzostí vydává za policejního inspektora). Scénář ukazuje jeho temné stránky (pomsta manželovi Mesrinovy oblíbené prostitutky), ale nenechá vás na pochybách, že ta brutalita a vztek nevznikly samy o sobě (výslech v Alžírsku, samotka ve věznici, urážka manželky). A chvílemi je Mesrin tak milý a šarmantní, že byste mu skoro odpustili. A jako nefanynka Depardieua musím dodat, že střízlík Cassel tuhle "ikonu" francouzského filmu přehrává v každé scéně. (10.12.2008)

Po zhlédnutí druhého dílu měním hodnocení na plný počet, protože oba VEŘEJNÉ NEPŘÍTELE vnímám jako celek, který by jeden bez druhého dost dobře nefungoval. Č. 1 je výborné v tom, nakolik se nestálost a postupné změny Mesrinova charakteru otiskly i do formální stránky filmu, ve kterém se střídají ze scény na scénu nálady, žánry, postupy a zdvojuje se pohled na jednotlivé události, čímž se upomíná i na stylistické postupy filmů let 70. Po všech čertech zábavné, rychlé a výborně natočené i zahrané, jenže to není ničím víc než "výborným příslibem do budoucna". 9/10 (14.12.2008)

Profesionální a velmi věcná (či spíše zkratkovitá) gangsterka, která ale sama o sobě (bez Epilogu) postrádá smysl. Je jasně patrné, že je to jen první půlka hodně rozsáhlého příběhu (takže to nemá žadný konec). Snad mi druhá část už plně umožní pochopit, proč je zrovna Mesrine považován za největšího francouzského gangstera všech dob... 70 % (01.09.2011)

Na jedné straně bych měl být rád za to, že se scenáristé rozhodli Mesrinovu postavu nijak nezlidšťovat a nepřibarvovat, ale (oproti českému distributorovi, který div že neláká na příběh lupiče-gentlemana) ukázat ho (zřejmě) takového, jaký byl. Jenže na straně druhé je tady můj problém sledovat filmy s vyloženě zápornou hlavní postavou. Což Mesrine je. Veřejný nepřítel č. 1 je dobře natočený, Vincent Cassel v hlavní roli skutečně válí a sledovat Gérarda Depardieu, kterak si užívá svoji vedlejší roli, bylo opravdu pochutnání... Škoda proto, že mozaikovitě poskládaný scénář působil zmateně a že ačkoliv hýřil postavami, žádná z nich mi vyloženě nepřirostla k srdci (na mysli mám především společníka Merciera, který mi připomínal Eliho Wallacha). Až na jednu scénu na schodech byl dost odbytý i Mesrinův osobní život. Dovedu si představit, že Mesrin tímto způsobem napsal knihu, podle níž film vznikl. Jenže v té knize on zřejmě vystupuje jako vypravěč a všechny ty drobné epizodky s největší pravděpodobností spojuje dohromady. Tady nic. Posledním kamenem úrazu pak je rozdělení filmu na dvě části. Když už se tak tvůrci rozhodli, měli se alespoň postarat o to, aby tahle první působila jako uzavřený celek. Ne ji skončit nemastným neslaným "finále" a laciným mrknutím "Honem, honem, pusť si druhý díl" na diváka. Tři hvězdy a kousek. (02.07.2011)