Kawasakiho růže

[FNŘ 2010] V rámci Hřebejkovy tvorby možná lepší průměr, ale jinak je Kawasakiho růže strašný film s neskutečně křečovitým příběhem, na kterém lze neustále nacházet nové a nové chyby. Líbí se mi jeho tematika, problém spolupráce s STB je aktuální, a byl bych rád, kdyby se na zpracování tohoto motivu podílel někdo skutečně talentovaný, ale to není případ Jarchovského Kawasakiho růže. To, jak je příběh vystavěný, to je prostě scenáristická impotence. A nemluvím jen o prvních 30 minutách (!), které v ději nemají žádné místo. (07.08.2010)

A máme tu další variaci na choulostivé téma naší historie. Tentokrát pod záštitou předního českého režiséra Jana Hřebejka a vynikajícího scénaristy Petra Jarchovského. Musím přiznat, že film si mě získal především díky velmi rozumné metráži, již naznačenému skvělému scénáři, velmi vkusně zvolené hudbě a famóznímu výkonu Daniely Kovářové. Ta snad jakoby s přibývajícím věkem rozkvétala, její hra očí mi nejednou přivodila mrazení v zádech. Nenalezl jsem větších slabin, přeji Janu Hřebejkovi pokračující režisérský růst. (24.02.2010)

Všichni opěvují nového Hřebejka, konečně jiná forma, konečně netragikomický...konečně nudný a nezábavný. Nečekal jsem komedii, nevím proč, očekával jsem něco jiného, více "totalitního" a dějově režimově rozlehlejšího. Nakonec jde vlastně jen o malý příběh dítěte a jeho otců ovlivněný komunistama. Ale nelze Hřebejkovi a Jarchovským nic vyčítat, spíše se mi jen netrefili do noty a já si film tak trošku protrpěl. Až na scény s "primářem Sovou", který je ve své roli nečekaně výborný. (19.07.2010)

Že Hřebejk Chudíkovu roli původně chtěl dát jistému českému režisérovi, je jen nicotná perlička ze zákulisí. Že jsem u Kawasakiho růže pořád myslela na Svědomí, už by mohlo něco znamenat. Když se diskuse po projekci okamžitě stočila k Vyššímu principu, nebylo pochyb o tom, že česká kinematografie je jeden velký Krejčík. Ale k věci: Postava Luďka je vážně geniální dramaturgický manévr. (15.12.2009)

Strašně silný námět, ale zpracování tak napolovic. Některé scény zase prozrazují Hřebejka, jak jsme ho znávali v časech Musíme si pomáhat. Jiné (hlavně scény rodinné) občas zavanou následky jeho nedávných zábavních kašírek. Hlavně úvod se tahá v bezpohlavní křeči a podivně afektovaných výrocích. V dalším průběhu vytane spousta zásadních otázek, které film dokáže zúročit tak na půl. Závěr symptomaticky uvízne mezi skvělým náznakem a doslovným patosem, který zachraňuje jen výtečný Huba. Z jeho úst totiž zní i násilné větné konstrukce hladce. Celkově bych tak Hřebejkův výtvor zařadil na třetí místo za Protektora a 3 sezóny v pekle. Přitom svým aktuálním námětem měla Kawasakiho růže brát na zteč zlato. Na film, který otevírá jedno z nejpalčivějších témat současnosti, totiž víc mluví, než skutečně říká. Ale nešť, respekt si Jarchovský i Hřebejk zase po letech zaslouží – už jen proto, že problém udavačství líčí komplexně. Kéž by však jejich snímek přinesl tak sugestivní očistec, jako německé Životy těch druhých. Pořád se je co učit. (10.12.2009)