Tri dcéry
Režie:
Štefan UherScénář:
Alfonz BednárKamera:
Stanislav SzomolányiHudba:
Ilja ZeljenkaHrají:
Jozef Čierny, Ivan Rajniak, Dušan Blaškovič, Milan Fiabáne, Viktor Blaho, Věra Tichánková, Hana Slivková, Ernest Šmigura, Alžbeta Štrkulová, Mária Sýkorová (více)Obsahy(1)
Starý statkář Majda (J. Čierny) nechtěl dělit svůj majetek mezi své tři dcery, a tak se rozhodl je všechny poslat do kláštera. Během tzv. kolektivizace mu byl však jako kulakovi majetek vyvlastněn a měl se přestěhovat do vesnice, která neexistovala. Nyní zlomen a na kolenou hledá útočiště u svých dětí. Syn mu jeho jednání nedokáže odpustit, a o to víc pak jeho dvě nejstarší dcery. Jenom jediná, nejmladší Klemencia (A. Štrkulová), se nad ním dokáže slitovat. Ta je řádovou sestrou v klášteře, který hodlají členové místního družstva přeměnit v sušárnu obilí a řeholnice přemístit jinam. Předtím je však potřeba se postarat o jejich „převýchovu“, aby zapadaly do obrazu socialistické společnosti. Právě Klemencia je sestrou představenou vybrána, aby získala lidi z družstva na svou stranu, resp. na stranu kláštera, a zvrátila nastalou situaci. Tím se však ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny, jejichž střetnutí může znamenat její nevyhnutelnou zkázu... Štefan Uher natočil v uvolněných poměrech 60. let filmovou baladu podle scénáře Alfonze Bednára vycházející z motivů známého lidového příběhu o králi a jeho třech dcerách, nejznáměji ztvárněném v Shakespearově Králi Learovi. V tomto filmu zasazeném do Československa počátku 50. let se vedle příběhu otce, který hledá pomoc u svých dcer, rozehrává spor mezi dvěma zcela odlišnými světy – katolicismu a socialismu. Kvůli tématu byl podobně jako další Uhrovy filmy Panna zázračnica a Organ i tento snímek po roce 1969 stažen z distribuce. (Česká televize)
(více)Recenze (45)
Na přelomu epoch, kdy staré časy odcházejí a nové nastávají se na cestě životem potkávají lidé z obou světů. Jedni opojeni vítězstvím, mocí a slávou, druzí poraženi, snažíc se zachovat holou existenci. Události roku 1948 připravily o střechu nad hlavou církevní řády, které tím přišly úplně o všechno. Někteří bratři a sestry začali nový civilní život, jiní ale neměli anebo nechtěli nikam jít a stali se přítěží systému, stejně jako kulaci, buržousti a další "odpadlíci" a "zrádci". Tento příběh je vyprávěním o skupině boromejek (asi?), které skončily na kterémsi panském dvoře v područí tamního správce a jeho nohsledů. Je krásné, jak nikdo tehdy vlastně nevěděl, co komunismus přinese, jak moc se budet "zametat", co ti soudruzi nahoře všechno vlastně chtějí. Hlavní bylo přežít. Pan režisér nám, lidem, krásně nastavil zrcadlo...lidská blbost je bezmezná. 90% ()
Obrovskou reklamu tomu udělal seriál Zázrak ČS filmu. No nebylo to zlý, ale z tak kvalitního tématu se dal vysekat super film. Šanovia zasa niečo dojebali. ()
(152/2016) / Ťažko niečo dodať keďže tu je kopa skvelých komentárov (troufalka, hemul, Filomena.I.). Uher 60-tych rokov je proste pojem. (9/10) ()
Ani by som nepomyslel, aká kritika socializmu z pohľadu rehoľného spoločenstva sa mohla dostať do filmu. Satirické stvárnenie súdruhov, ktorí si nevedia rady s malým ženským "kolektívom" súdružiek, bolo výborné. Ich nekonečné diskusie pri poháriku a nápady s výmenou postelí alebo prezlečenia z uniforiem do strakatých šiat nemohli očividne nikam viesť. Príbeh je klasicky na môj vkus nevýrazný, stále som čakal, že sa niečo stane, ale nič výrazné neprišlo. ()
Historie neukazuje vzdy jen prijemne veci. Film je natocenej hezky, zahranej hezky, ale pribeh je velice smutnej. Jediny, co me stvalo od zacatku do konce, byla ta otravna pisnicka, kterou si tam porad dokola notoval nejakej ten opilec, nebo kdo to byl... ()
Rodina vyobcována ze své země, dcery vypuzeny z domova do kláštera, zmatená vesnice vykořeněná ze zvyků a tradic, soudružky sestry vyhořelé vytrhnuty z řádu, jenž určoval Bůh. Nyní bezejmenné. Nikdo. *** Trudná léta padesátá. Ztracenci směřující nikam. * Ztracenci kodrcající se na rozbité cestě života vedoucí nikam. *** Otec bloudící po kraji hledajíc svou identitu a domov. Nalezne je u nejstarší dcery? Jen zahořklost a beznaděj. „Když dělati nemůžete, oběsit se někam jděte.“ * Mladší Zuzka uzavřena do smířlivé lhostejnosti jej též odmítá. „Když vám nelze pracovati, jděte chleba vyžebrati.“ * Poslední útočiště doufá zlomený otec naleznout u Klemencie, dcery nejmladší. Tu jakoby se při jejich setkání vznítil malinký plamínek lásky a odpuštění. Naděje... „Vítám vás milý tatíčku, vítám milý holoubečku!“ *** Absurdita s prvky surrealistickými obnažující lidskou hloupost (místních potentátů). * Všichni jsou jako opuštění psi v kleci toužící po svobodě a kouska sounáležitosti. Být někde zakotveni. Mít DOMOV. Nejmladší dcera, jediná čistá, však poněkud zmatená bytost v tomto mumraji živočišném, musí přinést svoji oběť... *** Není důležité, KDO JSEM, nýbrž KÝM JSEM ve svém nitru. *** (Obsáhlejší rozbor filmu v mém Deníčku, i s celým textem moravské lidové balady.) ()
Co otec zaseje, to taky sklidí...Obzvláště když dcery pošle do prdele ( kláštera), aby se nemusel dělit o majetek o který stejně přijde při kolektivizaci a pak k nim chodí škemrat. Odporná 50.-á léta byla všude hnusná i na západě, ale u nás byla obzvláště bizarní a tragikomická. Klášter v Bílé Vodě a jeho hřbitov by mohl vyprávět...ale to je mimo tento film. Za mě 85% ()
Odvážné, silné, obrazy naplnené symbolmi to je dielo, ktoré je univerzálne odhliadnuc na dobu a miesto vzniku opisujúce "polčas ľudského rozkladu". ()
"Súdruh Janček má pravdu, treba ich prevychovať." ()
Československý baladický film odehrávající se na počátku 50. let na Slovensku, kde byl v rámci kolektivizace násilně vystěhován starý muž se svou rodinou. Aby nemusel dělit svůj majetek, poslal tento muž (J. Čierny) své tři dcery do kláštera, a v době nouze u nich postupně hledá útočiště. Drama Štefana Uhera se zabývá především osudem nejmladší dcery Terezy, mnišským jménem panny Klemencie, která spolu se svými souvěrkyněmi pracuje na vesnici jako pomocná síla. I v mnišském hábitu byl na první pohled zřetelný půvab a atraktivita této boží služebnice A. Štrkulové, ne nadarmo byla totiž oceněna titulem Miss ČSSR 1967. Ve snímku je dán dostatečný prostor i schůzím místních vesnických komunistickým funkcionářů, z nichž nejvýraznějšího člena představoval předseda D. Blaškovič, v nichž se docela groteskním způsobem debatuje, co provést s poslušně pracujícími bývalými příslušnicemi řádu. Komunistům totiž nestačilo, že byly zrušeny kláštery a veškeré náboženské řády, měli snahu z těchto osob vykořenit jejich víru, přerozdělit je a převychovat dle socialistického způsobu. Dvě starší dcery, jež hrají pouze okrajovou úlohu a nejstarší z nich hrála V. Tichánková, otcovy prosby o azyl neakceptovaly, Klemecie však pomoc starému opuštěnému otci i přes potíže z toho plynoucí odmítnout nedokázala. V závěru snímku nastane střet mezi dvěma nepřátelskými a nebezpečnými ideologiemi, komunistickou a náboženskou, a obětavá a ideově tápající Klemencie nenalezne oporu ani v jedné z nich. Mistrovské dílo Š. Uhera, bohužel zapomenuté jako mnoho podobných, zaujme nejen svým vizuálním vyjádřením, čímž se vyznamenal kameraman S. Szomolányi, ale i příhodnou slovenskou lidovou písní, jež se prolíná celým dramatem. Nemusím snad dodávat, že Uherovy Tri dcéry díky svému posměšnému pohledu na hloupé, ale všehoschopné komunistické funkcionáře skončily v trezoru, a nejen tato skutečnost z nich činí v mých očích jedno z vrcholných děl slovenské kinematografie 60. let. ()
Uher je ťažký profík a po formálnej stránke je film opäť zvládnutý na jednotku. Cit pre vykreslenie atmosféry dediny a zvlášť charakterov komunistických predákov je skvele zvládnutý. Vizuálne poňatie je vynikajúce vďaka majstrovi za kamerou, Szomolányimu, ktorý v 60. rokoch nemal v Československu konkurenciu. Forma však víťazí nad obsahom. Príbeh sa nám prakticky nepohne, a skôr ako o troch dcérach je film o jednej dcére, z ktorej sa podľa matky predstavenej stane prašivá ovca, obľúbený pojem z filmu Organ. Teatrálnosti, hlavne vo výlevoch matky predstavenej, sa snímka nevyhne, taktiež dookola omieľanej pesničky, ktorú si spieva miestny truľo. Dielo, hoci formálne vypiplané, tak kvôli slabému a nedotiahnutému príbehu zostane u mňa tak kdesi v strede. ()
"Plevel dá všadě odděluje od zrna!" ()
Asi jen za pohlednou první československou misku. O jeptišku náruživě usiluje místní playboy. Sestra představená mu jí prapodivně vhání do náruče. Spousta totálně nesmyslných keců, jak převychovat jeptišky. Divné uniformy milicionářů jak odněkud z Ruska. Trojice mudrlantů srší nápady. Tak dáme jeptiškám srandovní hábity, aby se sami znemožnily. Na závěr dlouhý monolog zlé a despotické sestry představené. Věřící opět vykresleni jako dávno přežití fanatici, kteří patří při nejlepším někam do středověku. Protivná odrhávačka „štrngy brngy ostružlinky“. ()
"Sú všade, pred nimi sa nikde neschováš." Bohužiaľ, tieto slová z filmu platia aj dnes, keď človek pozrie do parlamentu alebo do vlády. Film patrí medzi lepšiu Uherovu kvalitu a na svoju dobu bol taktiež dosť odvážny. ()
Velmi netradiční zobrazení střetu dvou neslučitelných světů v období kolektivizace slovenské vesnice. Na filmu je cenné, že hodnotící soudy nechává na divákovi a o to je jeho poselství o nesvobodě jednotlivce hlubší. Současnému divákovi pak dává příležitost podívat se na ne tak dávnou minulost nečernobílým pohledem a snažit se pochopit ji v celé její složitosti bez zjednodušujících ideologických nátěrů. Vznik filmu byl naštěstí umožněn krátkým obdobím uvolňování v 60. letech, které dalo vzniknout kulturnímu vzepětí zejména československé kinematografie, které se až dosud nepodařilo překonat. ()
Dalši kvalitny film Stefana Uhera v ktorom sa otvorene rozprava o kryvdach ktore boli napachane v 50-tych rokoch.V suboji dvoch ideologii niet vytazov len porazenych.Mlada Klemencia ktora ako jedina neodmietla svojho stareho otca odchadza zo statku lebo sa stala nepohodlnou obom stranam a cela jej obet sa ukazala zbytočna.Uher v tomto filme aj vieryhodne vykreslil miestnych dedinčanov ktory len preto že vstupili do strany mohli vladnut hoci vela rozumu nepobrali. ()
Štefan Uher se pustil do hodně odvážného příběhu, ale roku 1967 to ještě šlo. Příběh zpočátku vyznívá jako z pohádky. Muž vyhnal tři dcery z domu, ale když mu zatékalo do bot, přišel s prosíkem. Jen ta jedna byla ta nejhodnější a odpustila mu. Jenže tato dějová linka postupně ustupuje do pozadí převýchově řeholnic. Dnes nám to přijde skoro úsměvné, že se musely oblékat do jiných šatů a jejich zázemí se mělo proměnit v sušárnu. Sestry navíc mezi sebou vybírají jednu, která se má ujmout přesvědčení jednoho z komunistů, aby tak nedělali. Proč se matka představená neujala tohoto úkolu sama? Jakými prostředky toho mladá dívka měla dosáhnout? Nakonec jí začali obviňovat z hříchu, nevěřili jí a snažili se ji i vyhnat. Že by snad ženy ztratily víru v Boha a desatero? Z mnoha pohledů zajímavý film, který působí trochu jako tichým svědkem této jisté části naší společné historie. ()
Myslím, že názov je trochu zavádzajúci, lebo vzťah otca a dcér (aj to v podstate len k jednej) je len vedľajšou líniou. Tou hlavnou je socializácia dediny a ľudí, tu zobrazená na členkách mníšskej rehole, a osud sestry Klemencie. Autori neskĺzli do bezduchej obhajoby doby, neboja sa poukázať na temné stránky a svojím spôsobom sa vysmievať "budovateľom svetlej budúcnosti". Samotné mníšky sú prezentované ako robotné ženy, ktoré môžu byť pre spoločnosť prínosom, sú však manipulované zvrchu, diktátorskou sestrou predstavenou, akousi sestrou Ratchedovou (Prelet nad kukučím hniezdom) slovenského filmu. Tragika filmu napokon nepadá ani tak na osud mníšok či na poníženého otca, ale na mladú sestru Klemenciu, na ktorej leží dvojitý spoločenský hriech - je služobníčkou Boha a dcérou kulaka. Napriek tomu, že na ňu socializmus zvodne volá, je jej šťastie v nedohľadne. Technicky výborné - kamera, réžia, herci. Chcelo by to trochu dotiahnuť scenár, ale inak to lepšie zo slovenského filmu. ()
Původně jsem myslel, že film bude o osudu otce a jeho tří dcer, ale tato linie je zcela zatlačena do pozadí satirickým líčením trapné snahy vedení družstva převychovat skupinu jeptišek. Nevím, jestli to byl záměr tvůrců, nebo se jim satirická linie jaksi vymkla z ruky, ale každopádně je to docela působivé, trefné a figury komunistů v čele družstva v některých momentech skoro připomínají postavy z Formanova filmu Hoří, má panenko. ()
Film Tri dcéry nakrútil Štefan Uher v roku 1968 (3). Jeho príbeh je jednoduchý – ako balada. More sĺz, kvapka smiechu. Skúpy sedliak nechce deliť svoj majetok. Pošle preto svoje tri dcéry do kláštorov a statok prenechá synovi. O majetok však aj tak príde. Ukradnú mu ho komunisti, ľahko z cudzieho brať, ľahko z cudzieho dávať, a on je ako kulak spolu s rodinou svojho syna násilne presídlený do dediny, ktorá ani nejestvuje. Rozzúrený syn naňho zdvihne ruku a otec hľadá pomoc u dcér. A ty, dcéra najstaršia, choď bojovať za otca. Kláštory však medzitým komunisti prepadli a zlikvidovali. Najstaršia odišla z rehole a zatrpknutá otca neprijme, stredná v reholi zostala a stará sa v ústave o slabomyseľných. Postarať sa o otca odmieta a ten sa obracia k najmladšej, ktorá plná pokory a vernosti slúži Bohu. Kláštor jej rádu zničili, rehoľa však vytrvala a mníšky vo svojich habitoch spolu trpezlivo znášajú všetok útlak. Z kláštora boli vysťahované na štátne majetky, kde z nich vytvorili brigádu na výpomoc pri žatve. Práve tu otec nachádza svoju dcéru a u nej odpustenie a prijatie. Kvôli nemu však ona musí opustiť rehoľu. Ja, otecko, ja pôjdem, ja bojovať ja budem. Príbeh otca a dcér však tvorí len jeden prúd, jednu vrstvu filmu. Popri ňom sledujeme smutný príbeh rehoľných sestier, dosť silných, aby odolali neustálym útokom komunistov, príliš slabých, aby zniesli poníženie od zábavybažných dožinkových ľudových más. Sledujeme príbeh samotných komunistov – pôvodcov tých neslávnych udalostí – a zisťujeme, akí sú vlastne slabunkí, hlúpučkí a smiešni. Súdruhovia netušia, čo si počať s mníškami. Na svojich nekonečných posedeniach pri chlebíčkoch a pálenke veľa rozprávajú, nič nepovedia, a nie a nie pochopiť, odkiaľ rehoľníčky berú silu tvrdo pracovať, modliť sa, na doskách spať a to všetko oblečené v skromných uniformách. Dosky im za matrace vymenili, látku na civilné šaty zadovážili - zcivilizovať ich treba - učebňu zhabali, vysťahovali ich, a ony stále nič. Verne spolu a s Bohom držia. Ale je tu problém, je žatva a kláštorná čata podáva najlepšie pracovné výsledky, nemožno ju rozpustiť. Na súdružskej operatívke môžeme si vypočuť aj formuláciu, ktorá dokonale napĺňa základnú doktrínu boľševika: „Súdruhovia, zásada je takáto. Ak oni upevnia svoj kolektív, tým narušia náš. Ale ak my narušíme ich kolektív, tým svoj len upevníme.“ To je hlavný rozpoznávací znak pri určovaní boľševika: nič užitočné nevytvorí a spľundruje čo sa dá. A podľa toho kľúča zisťujem, že práve takí dnes sedia v našej vláde a v parlamente. Sú všade, neujdeš pred nimi. Ale treba sa ich báť? Sú oni hodní našej bázne? Ničoho nášho nie sú hodní. Čistá baladická hudba Ilju Zeljenku predstavuje vnútornú prostotu a dobrotu najmladšej dcéry v kontraste s všadeprítomným rozkladom mravného zákona spoločnosti. Kamera Stanislava Szomolányiho vrství jednotlivé významy príbehu: Vyschnuté stromy, zbúrané domy, rozbité cesty sú znakmi úpadku; kone uväznené v ruinách znamenajú neslobodu; zúrivé psiská sprevádzajú svojich súdruhov a ich štekot ruší ich zasadania - sú symbolom strachu a bezmocnosti. viac tu: http://blog.tyzden.sk/vladimir-leksa/2010/05/03/nicoho-nasho-nie-su-hodni-pocta-stefanovi-uherovi/ () (méně) (více)