Walesa: člověk naděje

Tak jsem si zkompletoval Wajdovo životní dílo a podíval se i na poslední film z jeho „trilogie“. Nutno říct, že se tento film dá sledovat samostatně. Walesa: člověk naděje je lehce jiný než předchozí dva… Člověci. :-) Zasazením, atmosférou i řemeslnou kvalitou je stále na stejné úrovni. Jen už si nepotřebuje dosazovat smyšlené úderníky, ale vsadí na nejznámější postavu moderních polských dějin – Lecha Walesu. Jeho životní příběh je dostatečně nosný, aby to utáhl i bez nějakého doplňování, či zbytečné dramatizace navíc. Velmi se mi líbilo, jak byl Lech Walesa vykreslený. Podrobněji jej sice neznám, ale tady mi přišel uvěřitelný. Rozhodně nebyl glorifikovanou modlou, ale normálním člověkem, které měl své strachy, taky občas něco podepsal, někdy se tvářil nafoukaně a doma se prakticky stavil, jen když přišel zplodit další dítě. :-) Robert Wieckiewicz podal excelentní herecký výkon, viděl jsem jej už ve filmu Klér a tady jsem ho ani nepoznal. Walesa: člověk naděje pro mě byl důstojným návratem k předchozím dvěma filmům a dobrým zakončením celé „trilogie“. Ale je pravda, že už na mě nepůsobil takovou silou. Možná je to dáno tím odstupem, byl natočený až v roce 2013, možná už toho najednou bylo moc, …nevím. Nakonec nechám čtyři hvězdy, ovšem ta čtvrtá už není mramorová, nebo železná, ale jen papírová. (12.07.2023)

Polští sousedé se na film možná mohou dívat poněkud přísnějšíma očima, byla to jejich historie a třeba tam dokážou objevit falešné tóny, které mně zůstaly jako člověku odjinud utajené. Za sebe ale mohu říci, že obraz Lecha Walesy a událostí, které dovedly k pádu polskou formu komunismu, pokládám za přesvědčivý. Wajda se dokázal vyhnout patosu tak nadužívaném v polské kultuře i idealizaci svého hrdiny, kterou tak dobře známe z havlománie v české společnosti. Vyhnul se i přehnané kritičnosti těch, co nikdy nic neriskovali a nyní si z bezpečí odplivují nad těmi, co kdysi pod nátlakem odvolávali a podepisovali spolupráci s tajnou policií. Atmosféra naštvaného Polska unaveného věčným zdražováním a všeobecným nedostatkem, které jen čeká na lidového tribuna, co se postaví do čela nespokojených, je působivá. U filmového Walesy jsou dobře znát povahové rysy jako samolibost, autoritativnost a narcismus, které mu později zavařily během prezidentské éry a vedly k ostudné porážce v souboji s Kwasniewskim, ale i odvaha, obětavost a soucit. Jednoduše žádná nablýskaná ikona, ale člověk z masa a kostí. Celkový dojem: 85 %. (22.09.2015)

Ano, Poláci tento film potřebovali (stejně jako my budeme za pár let potřebovat podobný film o Havlovi), a ano, potřebovali ho opravdu od Wajdy, který umí opravdu profesionálně nakládat s polskou historií, která ovšem vždy musí být v první řadě vlastenecká a nacionální (a to i za cenu, že pravde je trochu někde jinde). V tomto filmu si Walesu opravdu zamilujete (kdo by neměl rád bojovníka za práva a obyčejné lidi, navíc takového skvělého týpka, se kterým byste si klidně zašli na pivo), ovšem to je ten hlavní kámen úrazu. Ve skutečnosti Walesa takový nebyl (proč jinak by většina Poláků nemohla tento film ani cítit a proč je dnes ten skutečný Walesa v Polsku tak neoblíbený?). Původně jsem chtěl dát tedy pouze tři hvězdičky (nic proti mistrnému herectví Wieckiewicze), ovšem pak jsem si uvědomil, že to mohlo dopadnout mnohem a mnohem hůře - viz další velkopolský narádní film "Bitwa warszawska" od dalšího režisérského velikána Jerzyho Hoffmana, kde si obdiv zaslouží pouze skvostné kostýmy a drahá výprava. Wajdův Walesa má kladů rozhodně více a působí uvěřitelněji (i když i tady jak jsem výše zmínil, by se dalo polemizovat). (22.03.2014)

Myslím, že se Wajdovi podařilo tímto snímkem důstojně zdokumentovat život Lecha Walesy a jeho rodiny. Podobně jako například ve snímku Občan Havel je zde kladen důraz hlavně na Walesovo věčné zápolení se zločinným režimem Polska, reprezentovaným především tajnou policií. Je až zvláštní, že i v tomto rozložení nachází Wajda prostor pro jemný situační humor, kterým se film příjemně odlehčuje. Přesto bych chtěl podotknout, že závěrečná třetina mi přišla poněkud chaotická a nepřímočará. 8/10 [KVIFF 2014] (07.07.2014)

Walesa: člověk naděje, toť efektní filmový památník pro Wajdova (respektive všech bratrsky spřízněných komunistických nevolníků doby minulé) hrdinu. A Lech Wałęsa hrdinou byl, ač snad vyvolával a vyvolává rozpory. Památníku jistě nelze upřít ironizující nadhled, vitalitu, soulad dob a vášnivější choreografii gest a pohybů. Avšak polovinu z filmového památníku tvoří pouze modifikace Člověka ze železa, a to ostatní je víceméně jen pokračováním. A Člověk ze železa je přímým svědkem událostí a neopakovatelného kouzla místa doby, je dlouho očekávanou euforickou nadějí, je poetickou bezprostředností okamžiku, v němž po určitý čas neuvěřitelné se mohlo stávat skutkem. Nic z toho pečlivě vybudovaný památník nedokáže, jen upravuje a přizpůsobuje novým podmínkám již dříve vyřčené a vymodelované. Sluší se přidat pochvalnou zmínku o vhodně vybraném hudebním doprovodu. A taktéž poznámku, že Poláci, ať už si o nich myslíme cokoliv, měli v mnohém o dost větší koule než Češi, respektive Čechoslováci. Jasnou hvězdou filmového památníku je samozřejmě Lech Wałęsa (pozoruhodný Robert Więckiewicz), poměrně dobře mířená rána komunistickému režimu s tím nebývale rostoucím sebevědomím ega. Z určitého pohledu je však hlavním hrdinou památníku Danuta Wałęsa (zajímavá Agnieszka Grochowska), Lechova navždy věrná manželka s nevyčerpatelným zdrojem tolerance. Z dalších rolí: proslavená italská novinářka a spisovatelka, jež podnikla rozhovor s Lechem v březnu 1981, Oriana Fallaci (Maria Rosaria Omaggio), její klidný překladatel (Giovanni Pampiglione), zaskočený ředitel gdaňské loděnice Klemens Gniech (Mirosław Baka), sebevědomý tajemník ředitele loděnice (Michał Czernecki), prostoduchý dělník z loděnice Czesław Mijak (Piotr Probosz), výrazní zástupci komunistické tajné policie Nawiślak (Zbigniew Zamachowski) a Majchrzak (Cezary Kosiński), nebo zástupce Výboru ochrany dělníků, neboli KORu Rysiek (Marcin Hycnar). U Wajdy se na samém sklonku jeho režisérského života roztrhl pytel s pomníky a památníky, snad cítil jistý dluh, snad chtěl připomenout velké okamžiky vlastního vnímání života, snad jen chtěl rehabilitovat své pocity a připomenout moderní době již neznámé hrdinství minulosti. Nedivím se mu, nezazlívám mu to, ani se nehněvám, avšak přednost dávám poezii. (05.08.2022)