Zmenšování

„Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, že budu jednou 13 centimetrů vysoký, a co hůř, že budu pomáhat slavné vietnamské disidentce sehnat novou nohu během okružní plavby fjordem v Norsku, diskutovat o konci světa, řekl bych, že je šílený," pronese v druhé polovině snímku Matt Damon. Zní to jako hodně divný guláš, ale ono to tak nějak je. Duo Alexander Payne a Jim Taylor zkusilo ambicióznější látku, ubralo na humoru i laskavém pojetí. A to je krapet škoda. Například v jejich Schmidtovi zaznívá kritika amerického snu, i tady hlavní postavě dochází, že leccos v životě promrhala, a pokouší se dohnat, co se dá. Jejich kousky možná trpí žánrovou nevyhraněností, ale jinak mají propracované postavy, se kterými je nám dobře (Jack Nicholson, Bruce Dern, pánové z Bokovky). Mnohdy si hrdinové prošli nějakým zásadním životním zlomem, čeká je ujasňování si priorit a směr, kterým se chtějí vydat. Tentokrát vytvořili svět, kdy ti, jež mají hluboko do kapsy, nebo jim vadí, jaké množství odpadu jsou schopní vyprodukovat, můžou být díky severské vědecké metodě nenávratně zmenšeni. Budou si žít jako milionáři, protože jejich majetek se po převodu zněkolikanásobí. Jenže se vše zkomplikuje. Výsledkem je podle očekávání bizarní záležitost, ve které se ušlápnutý Damon snaží, ale s několika vedlejšími postavami si dali tvůrci daleko víc záležet. Třeba s jednonohou vietnamskou uklízečkou, která nakonec našeho hrdinu popošoupne a ten má konečně pocit, že dokáže ostatním něco nabídnout. Duo tvůrců přesto moc neví, co chce vyprávět. Chvíli jsou komičtí (to bohužel málo), jindy romantičtí, pak dramatičtí, nechybí ekologický podtext (globální oteplování i přelidnění nebo migrace) a samozřejmě samotná hlavní zápletka je sama o sobě hodně science fiction. A pak se zasekneme a moc nevíme, kam dál. Sociálně-kritický pohled je velmi zúžený, zoufale málo je pracováno i se samotnou myšlenkou zmenšeného světa. Motivů je hodně, ovšem nejsou uchopené ani originálně, ani citlivě. S nápadem šlo prostě pracovat mnohem lépe. Co pak zamrzí nejvíc, a už jsem to zmínil, je absence chytrých slovních výměn. Příště tedy prosím zase něco menšího a s postavami, které budou pro tvůrce i nás skutečně zajímavé. (09.02.2018)

Roztomile pozitivní drama a svěže překvapivé pojetí zdánlivě velkolepého sci-fi námětu věnovaného úplně obyčejnému člověku (Matt Damon jako by v tomhle smyslu pomalu přebíral štafetu Toma Hankse) a jeho úplně obyčejným starostem. Alexander Payne si to napsal a natočil po svém, trailery zdaleka neprozradily vše, takže není nouze ani o překvapení, humor je velmi příjemný, hudba Rolfeho Kenta návyková a Christoph Waltz zkrátka úplně skvělý. Jestli mě něco mrzelo, tak malá (Ha!) rolička Laury Dern... Ale na druhou stranu tam alespoň chvíli byla. (24.01.2018)

Tvorbu Alexander Paynea mám moc rád a zatím mě nikdy vysloveně nezklamal, ale tady šlápl pořádně vedle. Prvotní nápad je fajn, chápu myšlenku, co chtěl publiku sdělit, ze začátku to hýří zajímavými výjevy a nápady, ale v poslední třetině se to režisérovi úplně rozpadne pod rukama, kdy máte pocit, že si z vás Payne buď solidně střílí, anebo prokazuje ztrátu soudnosti. Už tam chyběli jenom Monty Python v objetí s Aštanem Šeranem, asi takhle nechtěně sebeparodicky to na mě působilo. No prostě úlet, co vám mám povídat. (11.04.2018)

Film hodnotím pozitivně, nápad se mi líbil a po celou dobu mě to bavilo (i když to mohlo být o malinko kratší). Ale uznávám, že ten film mohl být uchopen i trochu jinak. Ve filmu mi pár situací přišlo nelogických a celkově se to vyvinulo tak nějak divně. Ale jak říkám, film mě bavil, nenudil jsem se, takže dávám dobré 4*. (01.05.2019)

„Zmenšujou lidi a lítají na Mars, ale moji fybromalgii vyléčit neumí...“  Netradiční americká koprodukce s Norskem a sci-fi žánr mě nalákaly a námět o novém převratném objevu zmenšování lidí a posléze samostatném světě již zmenšených lidí měl silný potenciál. Ještě zajímavější mi přijde nápad pojmout dění ze světa zmenšených postav tak civilním způsobem jako prakticky obyčejné drama obyčejných lidí (kde to sci-fi postupně stále více tvoří jen jakousi kulisu) a dvě hodiny filmu s rozsáhlejším příběhem a hned několika tématy by vážně nemusely být moc. Jenomže: 1. hlavní herci si mě po celý čas vůbec nezískali a nedařilo se mi příliš proniknout do nitra postav, 2. film se sice odvíjí často nepředvídatelným způsobem, ale tolikrát přeskočí od jednoho tématu k zcela jinému, až jsem měl často pocit, že scénář v té tematické pestrosti začíná drhnout, nedrží vždy pohromadě a občas se před divákem rozpadá; 3. většina filmu v rovině tempa a atmosféry působila na mě naprosto mdle, napětí minimální. Vizuál v některých scénách a prostředích (nemocniční ústav na zmenšování, různá obydlí pro zmenšené či tunely a norská příroda) sice dojem občas pozvedne, ale pořádnou atmosférou jsem pociťoval až v poslední třetině s přesunem do severské přírody, obzvlášť během plaveb na lodi – tam jsem si na ten zvláštně obyčejný pomalý styl díky podmanivému prostředí trochu zvykl a v jistých místech se mi film i začal líbit. Ale velkou část Zmenšování jsem za sebe spíše trpěl a když jsem měl pocit, že si mě začíná na poslední chvíli konečně získávat, ani ten náhlý konec mě možná tak nepotěšil, jak bych po dlouhou dobu čekal. ;o) [45%] (12.11.2022)