Mžitky

Polský umělec v područí doby a na pokraji sil. V určitých momentech nelze poslední Wajdův film nesrovnávat s Pianistou. Jenže zatímco Wladyslaw Szpilman je spíše zrnkem písku v soukolí válečných dějin, boj Wladyslawa Strzeminskiho se stává krutě osobním. Postupný útlak systému má vliv nejen na osud hlavního hrdiny, ale také na divákovo emoční prožití celého filmu. Ten tak nevědomky vstřebává všechna příkoří, až si uvědomí, jak moc se ho najednou dění na plátně dotýká. A v tom vidím jednoznačně největší sílu Wajdova snímku. Zdánlivě komorní příběh, který ve zpětném pohledu dosahuje antických rozměrů. Kdyby každý velký režisér odcházel s podobně kvalitním dílem, nezbývalo by se než klanět. Linda je pan herec. 7/10 (15.04.2017)

Polská kinematografie je v poslední době o ligu, možná o dvě, lepší než česká. Zvlášť jejich schopnost vyrovnávat se se zásadními událostmi jejich historie je obdivuhodná. Ať je řeč o pogromech (Ozvěny), masakrech ve Volyni (Volyn) nebo o stalinismu tady. To nejsou žádný laskavý Pelíšky. Wajdovi se to moc povedlo. Snad to mohlo být trochu dynamičtější, ale jinak jsem spokojený. (10.11.2022)

Schematismus, popisnost a dořečenost takřka socialisticko realistické intenzity (což je vzhledem k tématu filmu obzvlášť pikantní). Hlavou mi vrtá jediná otázka: Byla dcera hlavního hrdiny i ve skutečnosti robot? Ale vážně: Chybí tomu jakákoliv metafora, nadhled, rafinovanost - ba co hůř: autorský rukopis. Na jednu stranu je jistě obdivuhodné, že někdo dokáže na sklonku života natočit takový film. Na druhou stranu je to tak superslabý odvar toho, co Wajda točil ještě v 80. letech (nemluvě o vrcholech v letech 50. až 70.), že se člověk prostě neubrání smutku. (11.04.2017)

Působivé. Takřka bez výhrad. 4-5 (04.05.2017)

Zase se musím ptát, proč to Polákům jde a nám ne. Zrůdnost komunistického režimu tentokrát ukazují na příběhu malíře Wladyslawa Strzeminskiho a zase je to bezútěšná depka, při které se člověku otevírá kudla v kapse. Na sugestivním podání má lví díl Boguslaw Linda, který je tady z mého pohledu v životní formě a ačkoliv mi jinak malířské umění vůbec nic neříká, jeho rozbor van Gogha jsem sledoval s vykulenýma očima. Nezapomenutelná je i školní scéna s ministrem kultury. Wajda se snad ani lépe rozloučit nemohl. 95% (27.06.2017)

Bogusław Linda je správnej frajer. V jednom rozhovoru na férovku řekl, že scénář tohoto filmu je “chujowy”, a ačkoliv se pokoušeli různí scénáristé o vylepšení, stálo to pořád za prd. Tak se snažil dát do své postavy mrzáka maximum, což ho málem stálo vlastní zdraví, aby pomohl Wajdovi, když už nic jiného, aspoň vyjádřit totální beznaděj té doby, kterou si matně pamatuje z dětství. To se podle mého, díky jeho fantastickému výkonu jediné skutečně podařilo. (11.11.2019)

Talentovaný polský malíř, učitel, umělec v tom nejlepším slova smyslu, svobodomyslný a charakterní člověk Wladyslaw Strzeminski v podání Bogusława Lindy mě sejmul na první dobrou, tak obrovská touha po tvořivé práci a vlastním názoru se jen tak nevidí.. Bohužel mu životní cestu protli komanči - narodil se v nesprávné době na nesprávném místě - a tím „socialistickým realismem“ (pořád se mi z toho obrací žaludek, běhá mráz po zádech) mu vytrvale ničili bytí.. Posílám tam nahoru panu Wajdovi poděkování, s obdivem i úctou, přesně věděl, co chce říct a jak to udělat, aby divák pochopil.. Krásně smutné pokoukání.. (19.11.2022)

Ta doba byla opravdu šílená, nechtěla člověka zničit rychle fyzicky, ale pomalu a psychicky...Wajda uchopil téma tím nejsyrovějším způsobem, kdy pozorujeme nejenom osud jednotlivce, ale také dopad na jeho známé, rodinu...Dává vlastně zrcadlo celé společnosti...No a samozřejmě dobře propracovaní komunističtí pohlaváři tomu dávají ten protipól a drama (až to ve mně vyvolává takovou tu touhu po spravedlnosti)...Po dlouhé době Linda opět v ne-gangsterské roli...Každopádně film o člověku, který dělal to, čemu věřil... (24.01.2017)

Boguslaw Linda je Pan Herec a doufám, že za tuto roli bude sklízet ceny široko daleko. Film je to skvělý, hodně temný a depresivní, čiší z něj bezvýchodnost a boj s větrnými mlýny. Talentovaný malíř a oblíbený profesor je systémem vláčen do totálního vyčerpání a smrti. SPOILER !!! Následkem zranění z První světové války neměl jednu ruku, nohu a neviděl na jedno oko. Vyučoval teorii umění a vidění světa, které se neshodovalo s novým socialistickým realismem, proto bylo mnoho jeho malířských a architektonických děl režimem zničeno. Poslední film Andrzeje Wajdy je podle skutečných událostí. (20.05.2017)

Myslím, že je škoda, že „Mžitky“, tak jak jsou (spravedlivě!) radikální ve své obžalobě, nejsou stejně tak radikální i ve svým stylu; přitom, kde jinde než tady? Modernista Wladyslaw Strzeminski (a v druhém plánu moderní umění) si zaslouží víc než ryze akademický film, přičemž adjektivem „akademický“ myslím prvořadě na ten typ filmu, který kdyby byl natočen v ČR, tak by sbíral České lvy, myslím na ten druh snímku, v němž je všechno (od evokace historie přes inscenování prostoru po vyprávění příběhu) přesně tam, kde to má být (protože to bylo už tisíckrát odzkoušeno), filmařina jako svého druhu údržba, jízda ve vyjetých kolejích, harmonie jako nuda; jinými slovy při projekci si zanadávám na rudý zrůdy, ale k ničemu dalšímu mě film neprovokuje, nic dalšího ve mně nerozehrává, za týden ho už nebudu znát. Ale asi jsem rád, že jsem to viděl (je dobré znát individuální příběhy v té krvavé komunistické statistice) a jakožto Wajdova rozlučka s kinematografií to je důstojné. Jen se k tomu asi nikdy nevrátím a že bych měl nutkání to hned doporučovat někam dál (z toho titulu, že tu ukazuje o komunismu něco, co jsem ještě nevěděl), to se tedy říct nedá. 70 % [dafilms] (01.06.2023)

Smutný a pravdivý příběh jednoho velkého člověka. Díky vynikajcímu pojetí Lindy, se stavá Strzemiski skutečně divákovou modlou. Vídí v něm moudrou, nádhernou, ale složitou úmělecko bytost, ze které jde soucit. Teď trochu odbočím od filmových stránek, ale já obdivuju, že se ten malíř nenechal zlomit. Naleju si čistého vína a zanecám hrdinských řečí. Ať mám jakkékoli politické přesvědčení, stejně bych nedokázal dlouho vzdorovat. Stejně jako většina normálních lidí. To je lidské a ukazuje, to jak jsme všichni křehké bytosti. Zprvu vyoadáme jako silní a stateční, ale stačí aby nám někdo šáhl na naše životní lásky (rodinnu, kariéru) a je po nás. Ten film je tedy velmi obohacující a řekl mi toho opravdu hodně. Wajda ho natočil tak efektivním způsobem, že musí oslovit snad každého. Tady prostě nezáleží na to, jak se na filmy koukáte a co o nich víte. Tady jde o to jestli je vnímáte srdcem a ne pouze očima. Ten konec byl fakt silné kafe. Celý sál ztuhl a až chvilku poté, začal potlesk. Tohleto byl můj největší zážitek na LFŠ. Fakt. Jo a mimochodem, než hodíte hlas šáblému radikálovi Okamurovi anebo KSČM, pusťe si nejdřív tenhle film a pak si namočte hlavu do studené vody. Možná, že se pak proberete. To jen takový vzkaz pro (nulo)chytrolíny lidi na novinkách a idnesu. (05.08.2017)

Mé neojoblíbenější Wajdovy filmu jsou z prvé poloviny sedmdesátých let, od devadesátých letech se stále více věnuje palčivým místům polské bolševické historie. Zde je to doktrína socialistického realismu, která spolehlivě likvidovala všechny upřímné tvůrce: buď umřeli na úbytě, nebo přestali tvořit, nebo si navlékli plášť z odporné tkaniny kajícníků. Zajímavé, a snad i trochu zarážející je, že režisér při své kritice používá stejnou metodu, stejný realismus (na tom, zda socialistický nebo nějaký jiný, až tolik nezáleží). To, co si dovolil v oněch sedmdesátých letech "za bolševika", tomu se "za konzumu" už nepřiblížil. Přesto i jeho pozdní filmy mají vysokou úroveň (porovnejte s Menzlem nebo Jakubiskem), jsou strhující, a vždycky se v nich najde něco, co zaujme mimořádnou pozornost. Zde to nejspíš bude osud (možná až nadměrně hrdé) profesorovy dcerky a jejich vzájemný vztah, který je sice mnohem tenčí, ale také mnohem tužší, než u jeho studentů. Pozn. 1: Příliš nevěřím v tvůrčí sílu devadesátníků, spíš bych to bral jako kolektivní dílo polské kinematografie, jako společnou poctu slavnému režisérovi - též od neméně slavného Bogusława Lindy. Pozn. 2: Závěrečný boj (mortal kombat) profesora Strzeminského s plastovými manekýnami je skuteně vyvrcholením filmové narace. (02.07.2017)

Andrzej bol velikán, o tom žádná. Ale nie som si istý, či sa kriticko- historické filmy za posledné dajme tomu 4 roky, už stredoeurópskym divákom neprejedli. Mne teda určite áno. Radšej by som nejaký ľahší žáner, ktorý by kľudne nemusel byť ani s posolstvom. Viem, že mnohých naštvem, ale 28 rokov od pádu komunizmu sa mi zdá, že sa už o ňom povedalo všetko potrebné a je na čase sfilmovať súčasnosť, nie minulosť. Ale pozor, to nehovorím o dokumentoch - tie treba točiť, ale o hraných filmoch! To isté podľa mňa platí aj o filmoch o 2. svetovej. (17.11.2017)

Syrové a pravdivé od začátku až do konce. Mělo by být promítáno v rámci výuky studentům středních a vysokých škol, protože snahy o navrácení totalitních režimů s despoty v čele jsou nyní celosvětově velmi silné. Poklona panu Lindovi za jeho náročný herecký výkon, který zahrnoval ztvárnění hlavního hrdiny fyzicky výrazně hendikepovaného. Wajda bez kompromisů, čestné ukončení jeho tvůrčího života. (29.03.2017)

Vyborne natoceny zivotopisny film o polskem umelci Wladyslawovi Strzeminskim a jeho povalecnem ustupu ze slavy a uznani az po jeho zivoreni. Klobouk dolu pred Wajdou, jaky skvely film dokazal v devadesati letech natocit. Ponura atmosfera, pocit bezvychodnosti a slusna vyprava. Dobre herecke vykony v cele s vynikajicim Lindou. (27.08.2017)

Tento životopisný snímek vyprávějící o avantgardním polském malíři Wladyslawu Strzeminském mě jen utvrdil v přesvědčení, jak důležité je, že komunisté byli před více než třiceti lety v zemích Východního bloku odstaveni od moci. Jejich nadvláda nicméně i přesto stihla napáchat zničující škody. Z té totální destrukce jedince a jeho osobnosti, potažmo celé společnosti, na níž film Andrzeje Wajdy poukazuje, opravdu mrazí. (75%) (15.02.2023)

V prípade ODRAZOV sa núka námietka, že osud výnimočného avantgardného umelca by nemusel byť stvárnený tou najtradičnejšou možnou naratívnou aj formálnou metódou, ale s ohľadom na požehnaný vek režiséra sa to dá vnímať aj ako jeho memento. Extrémne predvídateľný dej môže pôsobiť nudne pre tých, čo už vedia, ale takisto byť novým pre tých, čo nie (mladých), alebo potrebným opakovaním pre starších  (zábúdajúcich, zľahostajnelých...) S ohľadom na Andrzeja Wajdu je jeho dielo natočené tesne pred smrťou odkazom, strohým výkričníkom toho, čo hovoril celou svojou dlhou filmárskou dráhou a zároveň vyjadrením umeleckého presvedčenia, potreby tvoriť a robiť to slobodne, a to práve od významného autora, ktorý - podobne úporne ako hrdina jeho posledného filmu - to robil až do svojho posledného okamihu. (10.11.2022)

Rozpouští. "Štace" intelektu štětce. Barvoslepí. Ponižující ekipa, žíravina umění zvrácené moci. Mží na žití, okamžiky rtuti. (11.11.2022)

Příběh vzdorujícího člověka drceného režimem byl zpracován už tolikrát, že bez nějaké přidané hodnoty je sám o sobě už docela nudný. Tuto přidanou hodnotu ale Mžitky postrádají. Nerad bych jakkoliv umenšoval utrpení statisíců lidí jako Strzeminski, ale ten film je prakticky skoro až instruktážním videem z učebnice tajné policie - rebela vyhodit z práce, vykázat z veřejného života, nechat živořit. Všechno jde jak na drátkách a všechno jsme to už viděli. Strzeminski s patosem Polsku vlastním otevřeně vzdoruje a potom se až naivně pohoršuje nad následky. Emoční rovina filmu je prostě nesmírně prvoplánová a povrchní. Mladý student nucený okolnostmi veřejně hlasovat proti svému svědomí dovedl v 15 sekundách vzbudit větší emoce než Strzeminski za celý film. Ve výsledku Mžitky neurazí, ale ani nepotěší. (28.05.2017)

"V umění a lásce ze sebe můžete vydat jenom to, co už v sobě máte." Co ze sebe ve svém posledním filmu  v téměř devadesáti letech vydal Andrzej Wajda, je vskutku obdivuhodné. O polském malíři Wladyslawovu Strzeminskim jsem toho až do dnešního dne nevěděl prakticky nic. Po zhlédnutí tohoto filmu vím myslím dost. Dost na to, abych mohl Polákům tiše závidět, že měli mezi svými umělci takovou osobnost. Muže, který si do posledního dechu udržel svou uměleckou i názorovou integritu. Doba, kdy se vyhlašovalo, že "umění bez příměsí ideologie je nepřátelské pracujícímu lidu," nebyla asi pro žádného umělce úplně jednoduchá. Své by o tom mohl vyprávět třeba hudební skladatel Dimitrij Šostakovič (velmi doporučuji knihu Svědectví paměti Dmitrije Šostakoviče od Solomona Volkova).  Přesto ona syrová Wajdova výpověď o tom, jak jednoruký a jednonohý Strzeminski díky svému přesvědčení, že "malíř by měl svá díla tvořit v souladu se sebou samým" postupně přichází vlastně o všechno, to byla pro mě silná káva. "Bylo by lepší, kdyby Vás srazila tramvaj"...  (28.08.2022)