Naprostí cizinci

Italský komorní kousek, který mě až nečekaně bavil. Podle mě jsou podobné hry na pravdu zoufalým nesmyslem, ale tahle verze vylepšená o mobilní telefony mi přijde přímo sebevražedná. Moc rád bych viděl například Sofiinu reakci, pokud by se dozvěděla, s kým tatínek sdílel jejich důvěrný rozhovor. Tvůrci si s jednotlivými postavami pěkně pohráli a velice mě bavil závěr, který přinesl rozuzlení alternativní verze příběhu. Naprostá spokojenost. (06.01.2020)

Hodně slušně promyšlený film, kde mi vlastně vadí, že zůstal nakonec na povrchu, protože řeší jen zálety a sex a pocity gaye. Natočené je to velmi dobře a zahrané ještě líp, to zatmění Měsíce tomu dodává jakousi mystickou atmosféru, ale přece jen jsem nakonec čekal, že třeba manželka najde v mobilu manžela smsky od jeho sestry, aby se rozvedl a žil svůj život, protože takhle je deptán. Doufal jsem, že něco takového se vyvine u linie plastického chirurga, který jediný našel jakýsi vnitřní klid, ale zase je to jen poloviční - když bude on pořád ustupovat, tak se nakonec ocitne v koutě a nebude sám sebou. Tyhle drobnosti mne celou dobu dráždily, že šly podat daleko líp, promyšleněji, do hloubky. Líbil se mi konec, kde všichni dělají, jako by se nic nestalo. Připomnělo mi to knížku od Agathy Christie Já nebyl u tebe, když začínalo jaro, kde hlavní hrdinka zůstane sama v poušti, musí přemýšlet o sobě a svém životě, přijde na to, co dělá špatně, je odhodlaná vše napravit, ale jen přijde domů, vjede do starých kolejí a ta odhodlanost ji opustí a na své prozření z fleku zapomene. Holt člověk nerad dělá změny, i když je mu to ke škodě. A taky se mi líbila ta přehlídka jídel - ti herci museli být pěkně nafutrovaní, pečené dýně, sekaná, zapečené noky, hromady vína, ufff... (02.04.2024)

Nářez. Ze začátku to připomíná francouzský Le Prénom a divák může mít pocit, že bude svědkem svižné komediální konverzačky. Cesta do pekel začíná záhy a jak tomu tak bývá, pěkně krok po kroku. Jako žába v hrnci se pomalu postupně desítky minut vaříte, abyste v závěrečných minutách zažili hodně šťavnaté vztahové inferno. A úplný závěr korunuje genialitu scénáře. Zvlášť když přichází v úvahu otázka: Je konec tou pravou realitou a vše předešlé neuskutečnělým "kdyby", nebo je to právě přesně naopak? 9/10 (06.04.2017)

Základní myšlenkou jednuduché a přitom velice aktuální téma. Konverzace u večeře se změní v pohled do soukromí skrze "ty malé černé krabičky, co ovládají náš život". Tohle málokdo ustojí ve skutečnosti, a ve filmu i díky několika chytrým manipulacím dochází k interakce naprosto všech. Ano, takhle uzavřený kruh je scénáristické zjednodušení, ale má to svůj účel a je to perfektně vypointované. Konstrukce příběhu tak vládne a některé postavy se odhalují, jiné jsou nakousnuté a některé se v podstatě svlečou do své přirozenosti. Na mě to působilo děsivě reálně a i povzdech v závěru, o křehkosti lidí je velice přesný. (16.12.2017)

„Proč jsme dali Brunovi jméno Bruno?“ - „Co?“ - „Můj otec je Amedeo, tvůj Ennio. Jak jsme přišli na Bruna? Tobě se to líbí?“ - „Chceš to řešit po 10 letech?“ Zaujal Vás film Jméno (2012)? Pak doporučuju jeho italskou verzi, Naprosté cizince. Nejde o vykrádání, Italové mají svá odhalení, kupení se náhod a čím dál hustější atmosféru. V úvodu samé fórky, úsměvy, pak začne „hra“…a divák je v pozici zlomyslného hosta, který ovšem na rozdíl od aktérů nemusí mít mobil na stole, a tak na něj nic nebouchne. Já se škodolibě smál po většinu filmu a ani trochu se za to nestydím, protože jde o konverzačku s brilantními dialogy, výbornou chemií mezi postavami a vzrůstajícím dusnem. A přestože závěr již tak podařený není a nadsázka v podobě koncentrace průserů je dosti vysoká, bavil jsem se ještě víc než u Jména, proto nakonec dám slabších 5*. „Jestli spolu mluvíte 30 minut denně, jsi zamilovaný.“ - „Co když spolu mluvíme 60 minut?“ - „Pak jsi hodně zamilovaný.“ - „Když spolu mluvit přestanete, znamená to, že jsi ženatý." (09.12.2017)