Kamera:
Rudolf MiličHudba:
Zdeněk LiškaHrají:
Jan Kačer, Eva Poláková, Martin Růžek, Blažena Holišová, Pavel Bártl, Ezard Haußmann, Otto Lackovič, Vlado Müller, Oľga Adamčíková, Miroslav Macháček (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Román slovenského prozaika a novináře Ladislava Mňačka "Smrt si říká Engelchen" vyšel poprvé v roce 1959 a ihned zaujal čtenáře i kritiku nevšedním pohledem na tehdy už zprofanovanou partyzánskou tematiku. Mňačko svůj příběh líčí na základě autentických prožitků. Aniž by glorifikoval, přikrašloval, aniž by se přidržoval schematického dělení charakteru na černé a bílé, dává velký prostor psychologické kresbě postav, šokuje netradičním pojetím literárních i lidských konvencí, v každém případě však čtenářům poskytuje do té doby nevídaně otevřený obraz jedné stránky partyzánského odboje. Téměř filmová stavba románu zaujala scenáristickou a režisérskou dvojici Jána Kadára a Elmara Klose, tvůrce, kteří zásadním způsobem obohatili naši kinematografii (Obžalovaný, Tři přání, Tam na konečné, později Obchod na korze). Film Smrt si říká Engelchen měl premiéru v roce 1963, v době, kdy neopakovatelná generace našich filmařů vykročila do světa a začala oslňovat svými úspěchy. Kadár a Klos, přestože byli o generaci starší, nezůstali za svými mladšími kolegy nijak pozadu, v dokonalé tvůrčí symbióze přijali postupy i poetiku nové vlny ve svůj vlastní svébytný výraz podložený samozřejmou profesionalitou a letitou zkušeností a vznikl tak jeden z nejpozoruhodnějších filmů 60. let. Dvojí časová rovina filmu i psychologicky složitá kresba hrdiny příběhu Pavla daly mimořádnou příležitost Janu Kačerovi, jehož citlivé civilní herectví obohatilo postavu mladého, těžce zraněného partyzána, o nové a netušené duševní dimenze. Jednu ze svých největších filmových rolí (zde postava Marty) dostala slovenská herečka Eva Poláková, jejíž předčasný skon v roce 1973 byl pro slovenské divadlo opravdu těžkou ztrátou. (Česká televize)
(více)Videa (7)
Recenze (184)
Posadil som sa k filmu, ktorý tento rok oslavuje svoje 55. narodeniny a nestačil som sa diviť. Kadárovi s Klosom sa vskutku unikátne a - čo je najpodstatnejšie - bez zbytočných príkras podarilo preniesť na filmové plátno osudy partizánov z čias 2. svetovej vojny. Herecké výkony zúčastnených sú až na pár dobových prežitkov (teatrálnosť vo vyhrotených okamihoch) vynikajúce, príbeh kombinujúci dejové línie spracovaný zaujímavo a prehľadne, ale čo by som vyzdvihol najradšej je práca s kamerou, ktorá ešte aj dnes pôsobí vďaka niektorým prvkom priam novátorsky. Z tvorby zmienenej dvojice som dodnes videl len Obchod na korze, ktorý ma emočne síce zasiahol viac, no z filmárskeho hľadiska vyhráva bezpochyby adaptácia Mňačkovho románu. (80%) ()
Po první půlhodině to bylo takový celý divný ani se mi to nechtělo dokoukat, ale říkal jsem si, když zbývá ještě tolik do konce tak chvilku ještě vydržim. A to co přišlo bylo hodně napínavé a akční, až sem se dost divil, že tohle u nás mohlo vzniknout. Ani mě nepřekvapuje, že podle csfd je tohle na pátý nejlepší československý válečný film. Škoda začátku pak by bylo jasně plný hodnocení. ()
Kvalitná režisérska dvojka Kadár a Klos, ktorá má na konte aj oscarový Obchod na korze, natočila skvelú vojnovú drámu, ktorá ponúka výborné spracovanie hlavne po psychologickej stránke a na vtedajšiu dobu výbornú réžiu. Hlavne preto prinesie kvalitný zážitok i dnes. Film dokáže i s pomocou osvedčeného Z. Lišky navodiť dusnú atmosféru a pochváliť treba určite nezabudnuteľnú scénu výbuchu panzerfaustu za stolom. V dobrej roli ruského dôstojníka sa predstaví V. Muller, ktorý je však predabovaný ruštinou. Nič proti J. Kačerovi, ale jeho časté mimovojnové scény a scény z nemocnice film občas zbytočne trieštia. Inak v danom žánri dráma- vojnový film, patrí určite medzi to najlepšie , čo v Československu vzniklo. 80%. ()
4,5 Bezpochyby nejlepší film Kadára a Klose. Na svou dobu nesmírně novátorský - nejen co se týče boření tabuizovaných témat a demýtizace partyzánského hnutí (partyzáni už nejsou ti čistí hrdinové, ale obyčejní lidé, kteří chybují, chlastají a souloží), ale i z hlediska narativní struktury. Popisná narace je pasé, ať žije asociativní montáž, ostrý střih, flashbacky a retrospektivy. A navíc - Jana Kačera ve filmech ze šedesátých let opravdu zbožňuju. Velké doporučení těm, co neviděli. ()
Nikomu nechci brát to, že to je pro něj dobrej film a já sám souhlasim s tim, že to je (myslim, že i objektivně řečeno) minimálně zajímavě a osobitě natočený. V tom ale, abych já osobně dokázal přijmout, že to má bejt nějak přelomová filmařina, v tom mi bránej předevšim moc divadelně přehrávaný scény a občas trochu hysterický herecký výkony (na mysli mám třeba Evu Polákovou, která mi fakt nesedla - ani jako herečka, ani jako ženská). Uvědomuju si, že hlavní poslání filmu má ležet asi trochu jinde, pokud ale pánové Kadár a Klos jednou zvolili formu filmu, pak to beru i z toho řemeslnýho pohledu. Místy mi to připomínalo některý Kachyňovy filmy, kdy jsem taky cejtil, že prostě nejsem sladěnej už jen s tou prostou formou, jakou byl film zrežírován. Určitě to stojí za zhlédnutí a zajímavý je to určitě, já jsem to ale vstřebat nedokázal. ()
Galerie (12)
Zajímavosti (11)
- Po společenské satiře Tři přání (1958) dostala režisérská dvojice Ján Kadár – Elmar Klos za údajný revizionismus dvouletý zákaz tvorby v hraném filmu. Pauzu vyplnili spoluprací na projektech Laterny magiky a polyekranu, už od konce roku 1961 však začali připravovat k natáčení adaptaci autobiografického románu slovenského publicisty a prozaika Ladislava Mňačka „Smrť sa volá Engelchen“ (1959). Podobu televizního filmu mu sice hned v roce 1960 dal už Ivan Balaďa, film režisérského tandemu přišel však do příznivější doby politického i kulturního tání. (Letní filmová škola)
- Přibližně v čase 07:15, kdy ve snu honí Pavel (Jan Kačer) v domě Engelchena, je vidět na závěsu stín člověka s kamerou na rameni. (Globus_Jirka)
- Jan Kačer (Pavel) prohlásil: „Natáčelo se to 132 dní a já měl doma rodinu, v Ostravě celý den zkoušel, o půlnoci sedl na vlak, dojel do Prahy, tam stálo auto a odvezlo mě do Liberce, kde se točily Beskydy, ačkoliv za Ostravou byly ty opravdové. Ale pan kameraman měl v Krkonoších chatu, a tak se točilo tam. Já ten film z duše nenáviděl. Pak se stal zázrak, že byl poslán do Moskvy, a já jel poprvé v životě na festival.“ (farfalla)
Reklama