Konformista

Skvost talianskeho neorealizmu. Oko náročného diváka si zaiste všimne množstvo inovatívnych postupov použitia kamery, ako sú napríklad diagonálne zábery, horizont nula, vertikálny pohyb so strihom a prechodom do nasledujúcej scény. Trintignant sa blysol v úlohe schizofrenického konformistu. Na ktorú stranu sa vlastne prikláňa, už režisér ponecháva na divákovi. (13.03.2016)

Problémy se sedlinami totalitních režimů nejsou domovem jen ve střední a východní Evropě. I Západ si v tomto ohledu prožil své a je naší velkou chybou, že o tom víme tak málo. Téma fracouzské kolaborace zůstává jednou z nejpalčivějších forem špatného svědomí "civilizovaného" Evropana. Mandarinovitos hlavní postavy, prokazovaná Trintignanem, směle snese čecháčkovské dimenze jak nacistické, tak komunistické éry. Odpornou měkýššovitost, kterou Trintignantova postava páchne, si umím bez větších nesnází představit i v našich poměrech. Chorobopis zrady - zejména té vnitřní - je v tomto filmovém ztvárnění zachycen dokonale. Není co dodat, neboť kochat se dokonale ztvárněným hnusem je strašné samo o sobě. Smysl a směřování filmu nejlépe vystihuje jeho název. K této pregnantnosti není co dodat. (01.03.2008)

Konformista byl pro mě více než jen příjemným překvapením - je to film, který mi ještě dlouhou dobu bude plout myslí. Bertolucci diváka nemilosrdně hodí do komplexního příběhu bez jakékoli expozice, a proto chvíli trvá nutné zorientování ve směsici flashbaců a flashforwardů. Postupně se ale vyprávění ustálí na jedné časové lince - fašistická Itálie 30.let. Marcello touží po jediném - přizpůsobit se, stát se normálním. Nejprve se přizpůsobuje fašistické ideologii, po sňatku s maloměstkou dívkou je dostatečně přizpůsoben normám společenským. Bertolucci vypráví dynamicky, bez zbytečných výplní klasické narace. I přes vážnost tématu se neubrání mnoha cynickým komentářům, které se dotýkají především maloměšťácké povrchnosti. Největší mistroství filmu ale tkví v mizanscéně, rámování obrazu a práci s kamerou. Současné hollywoodské filmy by se zde mohly poučit - nestačí totiž jen bezhlavé spojení úžasných kostýmů, lokalit a známých hereckých tváří. Konformista jde v tomto ohledu mnohem dál - vizuální stránka není jen povrchní pozlátko, podle kterého poznáte vysokorozpočtový film - hra světel a stínů, řeč barev a vůbec celková kompozice uvnitř obrazu plní i narativní funkci. (03.05.2006)

Ano, Bertolucci to fašistům pěkně natřel, jenže sledování Konformisty může být stejně nepříjemné pro nepřipraveného diváka. Nechronologicky vyprávěný film si od něj po celou dobu drží chladný odstup, neusiluje o jeho sympatie a důležitější než forma (ač bohatá na pěkné kamerové záběry, četně využívající různé barevné tónování) je pro něj samotná myšlenka. Nadčasová a v širším kontextu uplatnitelná také na dnešní dobu, protože se vždy najdou lidé, jež raději splynou s davem, než aby si klestili vlastní cestu. Otázkou je, jak daleko budou ve vlastním odosobňování ochotni zajít. Nevím, jak na tom byla co do plynulosti vyprávění kniha, film totiž nedokázal na delší dobu upoutat mou pozornost a byly to jenom jednotlivé výseky, některé s lehkostí zakomponované symboly, které mi utkvěly v paměti. Ta nejlepší scéna, od které bych rád sledoval Clericiho osud třeba ještě celou další hodinu, přitom přichází až v samém závěru, kdy (anti)hrdina dojde trpkého procitnutí. V úplně posledním Trintignantově pohledu do kamery se zračí konfrontace všeho, čím si doposud prošel a toho mála, co tím získal. 75% Zajímavé komentáře: Fabienne, Lookass, sportovec (18.05.2008)

Šel jsem po tématu a vůbec nečekal, jaké vizuální žrádlo mě čeká. Vidět v roce 1970 bayovské kamerové nájezdy bere dech. Práce se světlem i mizanscénou je sice místy šíleně scénická a manýristická, ale nad ruhou stranu fakt vynalézavá a dodává každé scéně na důležitosti. Souzním s pozicí filmu, ve které člověk bez idejí je přirozeným služebníkem zla a docela by mě zajímalo její další rozvinutí k současné éře pozdního kapitalismu, kdy se zase ideje komodifikují a vytváří se tak nová varianta konformismu. (07.06.2021)