Děti planety Duna

K Duně mám dvě výtky. 1. počítačový vizuál, který je opravdu hodně laciný a za 2. zbytečně komplikované dialogy a monology. Během prvního dílu jsem se snažil všechno vstřebat (Dunu jsem nečetl a bohužel jsem neviděl ani předešlou sérii, pouze film), až ke konci toho dílu jsem si uvědomil, že občas ani není podstatné co se říká, ale že se to říká a jak se to říká. Druhý díl, který přináší určitou obměnu postav už mi byl sympatičtější a ten třetí se pak nese v podobném smyslu. Popravdě Duna není mým nejoblíbenějším sci-fi/fantasy, ale nedá se tomu upřít originalita a skvělá atmosféra. Za mě: 1. 3*; 2. 4*; 3. 4*. Celkem slušné 4, nakonec jsem byl sám překvapen, že se mi to vlastně docela líbilo. (01.09.2013)

U Herbertovy ságy platí, že sudé díly byly jaksi slabší. Proto i tady je patrná jistá nevyváženost. A tím nemyslím rozdíly oproti předchozí sérii - vývoj postav a intrikování velkorodů Frank Herbert ovládal naprosto mistrovsky. Angažování neznámých herců do stěžejních rolí trvá i nadále, a nutno říct, že James McAvoy naplňuje představu šlachovitého pouštního bojovníka stejně dobře jako jeho filmový otec Alec Newman. Hvězda první části Dětí Duny září nejjasněji právě ve vypjatých scénách s Chani, které čerpají velkou část své síly z překrásné hudby Briana Tylera. To ona je ten hraniční kámen mezi Dunou a Dětmi Duny. Narozdíl od Revellovy hudby je plná emocí, naděje, smutku, všeho co tam má být, přesně kdy to tam má být. Právě za ni, a jen a pouze za ni je ta pátá hvězda. Nezbývá než doufat, že případná další pokračování budou podobně kvalitní jako toto. (29.05.2005)

První dva díly se ještě docela snažily držet úroveň druhořadé adaptace prakticky nezfilmovatelné literární předlohy. Třetí část už ale musela hrábnout do motivů na které tento projekt neměl ani rozpočet ani imaginaci. Navíc, drobné dramaturgické škrty, zkratky a změny prováděné v prvních dvou částech se v posledním díle nakumulovaly a přetavily v dost zásadní a nešikovné odklony od děje a vyznění herbertova díla. Podtrženo, sečteno, ta snaha se asi cení, ale v zásadě je to na hovno a vlastně nevím komu bych to doporučil ( čtenáři knih to budou vnímat jako zoufale nedostatečné a ti co knihy nečetli v tom uvidí zase dost zmatenou slátaninu..). (07.04.2022)

Na Dětech Duny je znát tak trochu větší zájem, jak režiséra tak producenta. A to se projevilo hlavně na trikové části, musím konstatovat, že ta je o dosti kvalitnější než první 3-dílná část Duna. Děj je samozřejmě tak trochu ochuzen, už jen proto, že se jedná o adaptaci dvou dílů knižní předlohy dohromady. No a atmosféra - stejně jako v prvním díle je jen lehce navozena celkem zajímavou hudební složkou a občasnými záchvěvy herectví. Na televizní poměry je to rozhodně nadprůměrné, zaryté fandy filozoficko-náboženského světa F. Herberta zaručeně nenadchne, ale já se přesto ráda podívám. (22.05.2005)

Děj vůbec nebyl tak epickej, jak v Duně 2000, ale to nebyl zas takovej problém, jako ty, co mě celou dobu hryzaly ohryzek. A to tyto: 1) nepřehlednost - odhrávalo se to často na místech, ve kterejch jsem se neorientoval, stejně jako v jednotlivejch rodech a jejich špionech, zrádcích, unikaly mi smysly různých intrik a změny charakterů různých postav z první série. 2) přeobsazení rolí + trapné znovupoužití stejných herců do jiných rolí. 3) a to nejhorší byl stařecký vzhled Paula Atreida - jeho trapná maska, kdy vypadal jak nějakej pračlověk nebo Richard Dean Anderson z nějaké trapné epizody Stargate - to bylo něco, čemu jsem nevěděl, jestli se smát nebo trpět. Prostě to bylo dost nepovedené a v podstatě mě to nebavilo, ale nutno říct, že James McAvoy byla pro tuhle roli dobrá volba. (12.01.2020)