Jan Hus

Vávrova „husitská“ trilogie je příkladným projevem české divadelnosti. Stejné tváře přebírají různé role a přizpůsobují odlišné historické osobnosti týmž ideálům. Revoluční kontinuita se v jevištní stylizaci téměř paroduje a efektní inscenace nevypovídají zbla o kořenech a smyslu – ani o poslání – reformačního odkazu, jehož pluralitu dezinterpretují s ohledem k zadavateli. Scény jsou pochopitelně sugestivní, herci hrají skvěle a divákovi se i po letech bouří krev v žilách a hnedle by sahal po cepu. V kulisách pozdně (věčně) středověké Prahy se jednotlivá dějinná místa vytrhují z proměňujícího se města jako velkolepá jeviště (odvahy, víry i zrady a útisku), vším hýbá s marionetovou elegancí všemocná masopustní stylizace a zpěv – a postavy? Jen pouhé masky… (22.12.2018)

Opravdu kontroverzní filmové dílo. Při dobrém vědomí si toho, že existují dva protichůdné pohledy na českou historii (a osobu Mistra Jana Husa musíme reflektovat nutně jako historickou postavu), a to proud protestanský (reprezentovaný prof. Palackým, zpopularizovaný Aloisem Jiráskem) a neméně důležitý proud katolický (reprezentovaný prof. Pekařem, zpopularizovaný např. Jaroslavem Durychem), přičemž prvý vnímá jako dobu největšího vzedmutí českých dějin právě fázi husitské revoluce a dobou ,,temna" je označována doba pobělohorská, katolický pohled je právě opačný. Komunistická propaganda v čele s hlavním ideologem profesorem Nejedlým si zcela logicky vybrala historický rastr protestanský, který již do jisté míry zvulgarizoval svým dílem Alois Jirásek, Otakar Vávra šel ještě dál - podepřen absolutně profesionální řemeslnou stránkou přivádí Jana Husa revoltujícího (jeho revolta navíc nemá rozměr duchovní, ale povětšinou sociální až třídní se silnými nacionálními prvky toho nejprimitivnějšího národního obrození spíše začátku než konce 19. století), Jana Husa oproštěného o jeho duchovní rozměr, ne Husa intelektuála, akademického hodnostáře, kněze, ale Husa lidového kazatele, Husa ikonu... Jeho velkofilm je čirá ideologická manipulace a historické otupování faktů...film natočený v kontextu své (mezní) doby... Těžko pak hodnotit absolutně...(i když nepopiratelné umělecké kvality má)... Podobné filmy: Jan Žižka, Proti všem (01.08.2009)

Jan H(n)us. Propagandistický blábol točený pro potěchu soudruhům. Film se mně nelíbil nejen obsahově, ale ani obsazením. Zdeněk Štěpánek, budiž mu láva lehká, ale nesympatičtějšího herce neznám. On už když promluvil, dělalo se mně zle. Otakar Vávra, sice píchal mladší ročník až do svého skonu, konkrétně Jíťu Němcovou, ale to až poté, co poskytla brigádnickou felaci na italských prázdninách u Felliniho, aby se z ní stala režisérka, ale divácky přístupný film jsem od Vávry neviděl. Ale jo, byl to předchůdce Ridleyho Scotta, ale jeho režijní styl mě nebavil. Tohle je jeden z jeho záměrně zkreslených filmů. Bolševická karikatura, faleš, kurevstvo. Z velkolepého filmu s epickou výpravou je velkolepá fraška. Historická fakta?Tak o ty to ani nezavadilo, neboli byly upraveny banálně, žblebtavě, nablble, ideologicky a rudě, zpátky ni krok! 0% (27.07.2015)

Tak konečně došlo i na mě a já roztočil tuto legendární Vávrovu trilogii. A musím se přiznat, že na datum vzniku se opravdu jedná o obrovský filmařský zážitek. Škoda, že v některých scénách je cejtit ten zatracenej socialismus (až komunismus), ale bez toho by to v té době asi ani nešlo. Celkově vzato je Jan Hus přecizní historický velkofilm, který se tenkrát na rozdíl od dneška nebáli natočit. A hlavně ho natočit uměli. Kulisy, herecké výkony, masové scény, scénář...nic moc složitého (co také vymejšlet) a přesto to skvěle funguje. Film mi v podstatě neřekl nic moc víc, než mi řekla škola, ale Otakar Vávra to dokázal natočit tak poutavě, že se právem může označovat za otce historického velkofilmu v Československu. (28.12.2018)

Četnost slov „pravda“ a „lid“ v tomto filmu je až maniakální. Jakožto falešný propagandistický kýč to ovšem není až taková hrůza jako panslavistický Jan Roháč z Dubé z r. 1947 (!). A Štěpánek narozdíl od ochotníka Korbeláře hraje, hraje přesvědčivě a místy je strhující. Jeho Hus dokáže být i vtipný. Lze nalézt několik pozoruhodností (třeba kardinálovo zděšení: „Jsi tak prostý nebo tak ďábelský?“) a proč nepřiznat, že při finální Žižkově přísaze mi šel mráz po zádech. Nesetkávám se často s tak působivou poslední pětivteřinovkou, která sama zvedne vyznění celého filmu o patro nahoru. (Geniálně řešeno: kdo je tato dosud komparsní postava posluchače Husových kázání, víme jen z učebnic dějepisu; jakož i to, co bude následovat.) Na hru o socialistickém revolucionáři se nakonec dá přistoupit, jen ať mi nikdo neříká, že je to historický film. K tomu viz komentář Subjektivův, sice torzovitě, ale pro hrubou představu zcela dostatečně. Já se zde jen pozastavím nad detailem, že za celou dobu ve filmu ani jednou nezazní jméno Wiklif. Jak by také mohlo, když je to o socialistické revoluci. Pokud jde o konkrétní fakta, tak v době zlovolné popravy tří tovaryšů Hus nebyl vůbec v Praze. Po návratu se první neděli, vzdor obecnému očekávání, o celé události ani slovem nezmínil. Teprve když šly hlasy, že mlčí ze strachu, zvedl o tom veřejnou řeč. Shrnuto: Vávrův Hus je zfalšovaný Hus, Štěpánkův Hus ovšem dokonale odpovídá národní legendě o svatém mučedníku mistru Janovi. (29.08.2011)