Rodinná pouta

Neskutečná papundeklová volovina z české produkce. Když jsem se loni počátkem roku dozvěděl, že seriál bude kvůli autorským právům stažen z vysílání, jednalo se o jeden z nejšťastnějších okamžiků mého života. Mé nadšení ale brzy opadlo vztekem ze zprávy, že seriál bude vysílán i dále, tentokrát pod názvem Velmi křehké vztahy... Tak trochu souhlasím s jedním komentářem, podle kterého se Karel Svoboda seriálu pomstil tou nejhorší hudbou, jakou mohl složit. O mrtvých jen dobře, ale tato hrůza se opravdu nedá poslouchat. Ale když se na tento seriál dívám celkově, tak jsem v pokušení udělit jednu hvězdu, neboť ze srovnání s takovou Mou tlustou Valentýnou vycházejí Rodinná klepeta poměrně dobře. „Mám se lásky tvé vzdáááááát…“ (9.) (27.08.2006)

Nevím, zda mi náleží plně právo tento nesmysl hodnoti, protože ho znám spíše z reklam. Dobu, kterou jsem celkově viděl ze seriálu by se stěží dala měřit v minutách. Pokud mi to právo nenáleží, tak si ho stejně vezmu, protože v zájmu vaší bezpečnosti a ochrany vás před tímhle blábolem prostě musí někdo varovat. Rád se této úlohy ujmu. Pevně si věřím, že pokud se snad náhodou dožiju důchodového věku, tak ho nebudu trávit sledováním této a podobných sraček. (28.12.2011)

Z hlediska domácí seriálové historie unikátní projekt ze dvou pohledů - premiérové balancování žánru mezi telenovelou (co řada, to svatební finále a nový ústřední pár) a mejdlovkou (v té nemocnici se stále něco děje, respektive nic) a zároveň kvůli té kauze přejmenování na VKV. Tohle už se opakovat nebude. Otázka je, jestli bylo nutné ten domácí píseček takto modernizovat, při rekapitulaci 235 seriálů z let 1959-2009 si říkám, že to snad ani nebylo nutné. (17.02.2009)

Kdyby se to natočilov sedmdesátých letech, mohlo by se říkat, že Rodinná pouta krásně ukazují rozdíl mezi nechutně bohatou rodinou západního typu, jejíž příslušníci si mezi sebou nemají co říct, a pevným vztahem chudé matky a dcery, které se i přes svou bídu milují. Tvůrci se bohužel trochu opozdili, takže vznikla megasr***a, ve které je nejsvětlejším místem trapný pokus Karla Svobody o herecký výkon. (05.04.2004)

Je úterní večer a na Mary přicházejí první známky absťáku. Dlaně se začínají potit, oči se zalévají krví. Ve stavu totálního deliria hledá jedinou možnou pomoc u svého přítele Tesly. Přichází k němu a lehce se ho dotýká. Tesla ji obdaří mrknutím a začne konějšivě zpívat: Mááám se lááásky svéé vzdááát... Mary je na vrcholu blaha. Dostala svou pravidelnou dávku... Tento úvod měl být jakousi demonstrací, jak to asi vypadá ve většině českých domácností v inkriminované večery, kdy nám po televizních obrazovkách juchá prkenná Dana Morávková (nad jejíž prkenností by mohl žárlit kdejaký dub, ba i leckterý majestátní cedr by hanbou svěsil své větve), jíž zdatně sekunduje Klára Jandová, která je tak neuvěřitelně neuvěřitelná (neuvěřitelná ve tom smyslu, že jejímu výkonu nevěříte ani nos mezi očima) a pomalu svými "kvalitami" dohání Laďku Něrgešovou a již zmíněnou Morávkovou. Ale ani muži nezůstávají pozadu. Tomáš Krejčíř proplouvá seriálem s jedním jediným výrazem (přiblblý úsměv - většina lidí ho nevyprodukuje ani když se hodně moc snaží) přimontovaným na ksichtě a Jan Révai je výrazný asi jako Afroameričan ve tmě a svým "umem" skvěle doplňuje ostatní herecký ansámbl tohohle výkalu. A to nejlepší na konec v podání eunucha Matuše. Zkrátka naprosto dementní seriál, který vůbec nemusel vzniknout, uvážíme-li možnost dávkovat se emocemi u jihoamerických velkoseriálů. Dávka je přece nutná, ne? No jediný, kdo ji potřebuje jsou tvůrci a ta dávka by jim měla být aplikována automatickou střelnou zbraní z bezprostřední blízkosti do obličeje. (11.06.2005)