V moci ďábla

A teď je to o každém z nás, o našem subjektivním přístupu. Já se nechci zase uchýlit k nějaký myšlence, abych dal svým dojmům "oficiální" formát, ale tady mi celou dobu v hlavě kolovalo tohle: "Vytvoř si démony, abys potřeboval někoho, kdo tě před nimi uchrání. Protože podlehnout vlastní slabosti je vcelku snadné". Ať už je můj náhled na křesťatsví sebekritičtější, a i když bych se obešel bez některých těch zbytečně ikonických paskvilů, vynucovaček atmosféry (ten příběh by přesto fungoval) a ať už je v tom sebevětší porce údajné reality, pro mě osobně tohle všechno funguje. Kdyby měl kupříkladu Exorcist: The Beginning byť jen náznak obdobně funkční atmosféry, nebyl by býval shitem, kterým nakonec pro mě byl. Je až obdivuhodné, s jakou sugescí a jak autenticky se Jennifer Carpenter své role zhostila a je až s podivem, kterak formát (a)typického soudního dramatu umně natáhl jednotlivé stránky děje a umožnil jim fungovat naplno. Nehodlám hodnotit Scotta Derricksona za to, co šulil před a došulil po The Exorcism of Emily Rose, ale tady dokázal odvyprávět příběh s takovou intenzitou, jaká by odpovídala jeho vlastnímu osobnímu prožitku. Vyjma toho hrají do karet perfektní lokace, dotažený zvuk a variabilní kamera (od dost oldschoolových záběrů až po takřka fotografickou kompozici v mlze). Kašlu na zbytečný fráze, když mě cokoliv donutí alespoň nějak děj spoluprožít a vlastně se na něm podílet. Třebaže jsou tam některý věci zbytečný a jiný zas zbytečně přetažený, vidím v tomhle filmu vkusného následovníka klasické posedlostní éry sedmdesátých let - nekýčovitý démon pro 21. století. [final rate: 80%] (02.02.2011)

Moje první filmová zkušenost s exorcismem a nejspíš ne poslední, min. na porovnání zkusím ještě někdy "původního" Vymítače ďábla. Snímek V moci ďábla mi přišel poněkud nevyrovnaný. Na jedné straně slušné napětí a atmosféra, několik zdařilých lekaček, dobře hrající Laura Linney a Tom Wilkinson (kvůli těm 2 jsem si film vlastně sehnal), na straně druhé pochybné scény s vymítáním (vyvolávající spíše tázavý úsměv než strach), nic moc záživný a spíše klišoidní soudní proces (nemluvě o závěrečném proslovu obhájkyně, který byl fakt naivní). Takhle by to bylo mezi 3/4*, ale jelikož jsem čekal více reálnou pointu (které v průběhu filmu mnohé nasvědčovalo) a nedostal ji, přikláním se k nižšímu hodnocení. (05.04.2011)

Nějaké třeskuté vygradování, řekněme blízké setkání "třetího druhu" tváří v tvář soudní stolici by bývalo vykoledovalo čtvrtou stár - při vzpomínce na Lauru Linney v Prvotním strachu se tahle asociace neodbytně vkrádala. Popis celé události byl ale zřejmě podřízen "skutečnosti" a tak se konec, na který jsem se třásla, nekonal. I tak nezbývá než říci: těbůh! (12.11.2006)

Tak předně bych chtěl upozornit, že tohle není žádný horor a ani jím být nechtěl, ale to jen tak pro informaci. Podstatné je, že byste letos v kinech marně hledali tak působivé psychodrama, jakým V moci ďábla rozhodně je. Od velice dobrého scénáře(moc se mi líbil několikrát použitý pohled z obou stran), přese výborné výkony(spolehlivá Liney či Wilkinson) až po precizně použitou Youngovu hudbu(která sice asi na samostatný poslech nijak extra nezaujme), ale ve filmu funguje dokonale a podporuje celkovou atmosféru filmu, u kterého mi běhal mráz po zádech déle, než bývá v současnosti u takových filmů obvyklé. Takže ještě jednou, V moci ďábla není horor(i když u toho budete sedět jak přikovaní). Jedná se "jen" o velice syrové a sugestivní soudní drama s nějakým tím bu bu flashbackem k tomu. A já ho můžu stoprocentně doporučit, protože tenhle film je na tuty to, čemu se říká "worth the money". (25.10.2005)

Jak já se na to dívám, tak podle mě je to jeden z nejhorších možných přístupů k odvyprávění příběhu Anneliese Michel. Soudní drama, duchovní cesta advokátky, způsob zobrazení posedlé dívky a zjevování démonů, škaredý vizuál, všechno ten nejhorší neuctivý trash. To už snad i béčková exploatace by byla lepší, než tahle středostavovská bezmyšlenkovitá doslovná vizualizace. (31.03.2012)