Slavnou strašidelnou pohádku, původně francouzskou, o princi začarovaném do děsivé zvířecí podoby, jehož vysvobodí až čistá láska, využil režisér Juraj Herz k vizuálně působivé podívané, která těží z tajuplných, stísněných prostor i z lyricky laděného vyprávění. Osudy nejmladší dcery zchudlého kupce, která se dobrovolně vydá do zakletého zámku, aby zachránila svého otce, původně zpracoval František Hrubín. Režisér oproti tradici nevtiskl netvoru lví podobu, nýbrž jej vybavil zlověstným ptačím zobanem.
Film měl společný rozpočet, a také částečně dekorace, se snímkem "Deváté srdce". V ateliéru č. 6 na ... (zobrazit celý text)
No, na pět hvězdiček to možná není, ale výtvarná stránka filmu je natolik úchvatná, že prostě nemohu jinak. A netvor opravdu vzbuzuje hrůzu, na rozdíl od svého předobrazu ve francouzské klasice.
Pohádka ponurá jako od bratří Grimmů, s úžasnou vizuální podobou a neméně zdařilou hudbou Petra Hapky. Ale dětem bych to opravdu nedoporučoval, pokud se chcete v klidu vyspat:) Mně osobně se líbí tím víc, čím starší jsem...že bych se postupně stával Netvorem?:)
Tato pohádka se spíše dá nazvat ponurým hororovým příběhem, ale to neznamená, že by samotný pohádkový příběh byl potlačen. Naopak výborná vizuální stránka filmu jej ještě více umocňuje
Niekto by mal kópiu tohto skvostu poslať Burtonovi a del Torovi, aby sa naučili, ako má vyzerať husto atmosférická, nekompromisne temná a skutočne strašidelná hororová fantasy.
Nádherná pohádka, která zejména v první části za doprovodu úžásné hudby Petra Hapky balancuje velmi zdrařile na hranici hororu a dávající jistou naději i nám, nepříliš půvabným chlapcům u půvabných dívek .
V dětství nějaký čas má nejoblíbenější pohádka - děsivá a zároveň záhadným způsobem tolik přitažlivá. Největším paradoxem bylo, že jsem se do Netvora postupně zamilovala a při závěrečném odhalení jsem pak byla neskutečně zklamaná jeho pravou podobou - a tak pro mě už navždycky zůstal tím hnusným, a přesto svým způsobem krásným "Netvorem". Neskutečná nostalgie.
Umělecké a na percepci dětského diváka zřejmě záměrně rezignující dílo. Je vůbec otázkou, jestli je Panna a netvor ještě vůbec pohádkou, spíše se jedná o mýtus (dualita světa) natočený až s hororovou stylizací. Převažují tu lyrické pasáže plné popisných stísněných pocitů. Ponurá, temná atmosféra strachu je vystavěna na podstatě setkání s čímsi strašlivým, na co se nelze ani podívat - zjevná metafora politické situace u nás (Zajímavá je i podoba Netvora - Zla - tvor s ptačím zobákem, podobně jako třeba později Jan Švankmajer ve Spiklencích slasti stylizuje Netvora do podoby, v jaké ho známe od Hieronyma Bosche a jiných středověkých malířů a jejich zobrazení pekla...). Juraj Herz nesměl točit projekty, které zamýšlel, proto se asi uchýlil k tomuto obraznému podobenství... Panna a netvor také nabourávají zjednodušující pohled na českou filmovou pohádku jako na pohádku povětšinou laskavou a harmonickou, Juraj Herz tak navazuje na dnes již polozapomenutou pohádkovou tvorbu z let padesátých a šedesátých či třeba na Kachyňovu Malou mořskou vílu. (Absolutní hodnocení ale nedávám ze subjektivních důvodů - když jsem byl této ,,pohádce" vystaven jako malý kluk, způsobilo mi to nepěkné noční můry...)
Tohle v žádném případě není pohádka pro děti. To je nekompromisní horor :-). Jako dítě jsem po tom nemohl spát a i teď se rozlkepu, když vidím spáry té zrůdy, jak trhají ženskou hruď. Brrr...
Jediný český mistr filmového horroru nemohl v dobách své největší formy točit to, co by opravdu chtěl, a tak vtrhl do říše pohádek. Dělal tam věru psí kusy. Za úvodní část tohoto snímku by se nemusel stydět žádný z jeho slavných kolegů za železnou oponou. Co stydět... Byl by na ni hrdý. Herz tímto pokazil mnoha lidem idylické notování si nad těmi našimi pěknými českými pohádkami. Ten zlý, nelaskavý Herz. Sláva mu!
Vynikající atmosféra a netvor jak má být. Přesto to není ten typ pohádky, kterou bych vyhledávala. Každopádně výtvarná stránka je nezapomenutelná... Juraj Herz prostě umí.
Herzovi zřejmě může nejeden pediatr a dětský psycholog poděkovat za to, že nemá nedostatek práce. Věru nevím, jestli mu mám odpustit, že jsem se u toho coby dítko věku stěží školního klepala hrůzou a poté si na rodinných procházkách zakrývala oči, když jsme procházeli kolem brány místního zámku, která se v Panně a netvorovi objevila. S ohledem na české pojetí pohádek by tomu sedlo spíše označení romantický horor, ale na druhou stranu se Panna a netvor blíží tradiční grimmovské pohádce (stačí si vzpomenout na to, že v původní verzi Sněhurky je zlá macecha odsouzena tančit v rozpálených střevících, dokud nezemře, nebo na zamlčovaný fakt, že v Popelce matka svým vlastním dcerám uřízla prsty, aby pro změnu střevíček obuly) víc než naše vžité představy. Tak nebo onak je to film nesmírně krásný a působivý, s nádhernou Hapkovou hudbou, atmosférou, jež by se dala krájet, půvabnou Zdenou Studénkovou, několika zajímavě pojatými detaily (proměna ruky) a úvodní scénou, která zašlapává do země leckterý profláklý zahraniční horor. Ale nadpozemské Cocteauovo pojetí mi sedne přece jenom víc - a ta stylizace Netvora, která uvízla v půlce cesty mezi šelmou a dravým ptákem, se mi zdá už přece jen trochu příliš.
